NEPŘEHLÉDNĚTE
Zaplacení pohledávky za majetkovou podstatou po skončení insolvenčního řízení
Skončí-li insolvenční řízení vedené na majetek fyzické osoby, jejíž úpadek byl řešen konkursem, dříve, než soud rozhodne o žalobě, kterou se žalobce podle § 203 odst. 4 insolvenčního zákona domáhá vůči insolvenčnímu správci (jako osobě s dispozičními oprávněními) splnění pohledávky, o níž tvrdí, že je pohledávkou za majetkovou podstatou, pokračuje soud bez dalšího v takovém řízení na straně žalované (namísto insolvenčního správce) přímo s dlužníkem. Pominou-li totiž účinky prohlášení konkursu, přejde zpět na dlužníka také oprávnění nakládat s jeho majetkem; insolvenční správce, který dosud v řízení jednal svým jménem na účet dlužníka, již nadále nemůže v řízení jako žalovaný vystupovat (přestává být žalovaným). Soud přitom nevydává rozhodnutí o procesním nástupnictví (nepostupuje podle § 107 nebo § 107a o. s. ř.).
(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 29 Cdo 178/2022, ze dne 28. 3. 2024)
Trest propadnutí věci v SJM uložený manželu dlužnice
„Propadnout“ lze jen věc, která v době vyhlášení rozsudku náleží výlučně pachateli trestného činu. Je-li věc ve společném jmění manželů, nelze uložit její propadnutí, ledaže by pachatel tuto věc získal v průběhu manželství trestným činem nebo jako odměnu za něj.
Náleží-li nemovitá věc do společného jmění manželů, pak pravomocným uložením trestu propadnutí nemovité věci jednomu z těchto manželů (odsouzenému v trestním řízení) „v podílu“, který manželu náleží „z titulu společného jmění manželů“, se stát nestal rovnodílným podílovým spoluvlastníkem nemovité věci [společně s manželkou odsouzeného (insolvenční dlužnicí)]; proto stát nemůže uspět s vylučovací žalobou, kterou se podle § 225 insolvenčního zákona domáhá vyloučení takového „podílu“ z majetkové podstaty dlužnice, do které byla nemovitá věc sepsána jako majetek náležející do společného jmění dlužnice a jejího manžela (§ 205 odst. 1 a 3 insolvenčního zákona).
(podle rozsudku Nejvyššího soudu senátní značky 29 ICdo 10/2023, ze dne 31. 5. 2024)
Z odůvodnění:
4. Trest propadnutí věci (uložený manželi dlužnice) podle § 70 tr. zák. může trestní soud uložit pouze tehdy, náleží-li věc pachateli; propadlá věc pak připadá státu. Náleží-li pachateli k věci toliko spoluvlastnický podíl, trest propadnutí věci se vztahuje pouze na tento podíl. Je-li věc ve společném jmění manželů, nelze uložit trest propadnutí věci; výjimkou je situace, kdy pachatel za trvání manželství získal věc trestným činem nebo jako odměnu za něj anebo pokud by věc nabyl za věc získanou takovým způsobem. Proti tomu trest propadnutí majetku podle § 66 tr. zák. se vztahuje i na majetek ve společném jmění manželů, přičemž společné jmění manželů výrokem o propadnutí majetku zaniká. Jelikož je trestní rozsudek závazný i v podobě uložení trestu propadnutí neurčitého podílu na nemovitosti, měl žalobce postupovat jako při vyslovení trestu propadnutí majetku či jeho části podle ustanovení § 66 tr. zák.
27. V takto ustavených skutkových a právních poměrech Nejvyšší soud činí k dovoláním otevřené právní otázce následující závěry:
28. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 15. července 2015, sp. zn. 5 Tdo 335/2015, uveřejněném pod číslem 11/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 11/2016″), vysvětlil (s odkazy na předchozí judikaturu) ve vztahu k trestu propadnutí náhradní hodnoty podle § 71 odst. 1 tr. zákoníku (přičemž tento závěr lze převzít i pro řešenou věc), že „propadnout„ lze jen věc, která v době vyhlášení rozsudku náleží výlučně pachateli trestného činu. Je-li věc ve společném jmění manželů, nelze uložit její propadnutí, ledaže by pachatel tuto věc získal v průběhu manželství trestným činem nebo jako odměnu za něj.
29. Možností uložení trestu propadnutí věci, která je součástí společného jmění manželů, se zabývá rovněž komentářová literatura, z níž se podává následující: „Je-li pachatel jen jedním z vlastníků věci náležející do společného jmění manželů [§ 708 a násl. zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“)], nepřichází v úvahu propadnutí takové věci a nelze prohlásit za propadlý ani spoluvlastnický podíl, protože ten zde není určen, ale oba manželé jsou úplnými vlastníky celé věci. (…) Soud je povinen zkoumat všechny podmínky pro vyslovení trestu propadnutí věci, tedy také podmínku, zda pachateli skutečně věc náleží. (…) Třetí osoby nemohou uplatnit svá vlastnická práva a obdobná práva k věci ve vykonávacím trestním řízení, ale jen v občanskoprávním řízení za analogického užití § 346 odst. 4 trestního řádu.“ K tomu srov. PÚRY, František. § 70 [Propadnutí věci]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1219, ISBN 978-80-7400-893-1.
30. Z ustanovení § 346 trestního řádu přitom plyne, že vlastnické právo třetí osoby k věcem postiženým při provádění trestu propadnutí majetku lze uplatnit „toliko podle předpisů občanskoprávních“. Uvedené platí podle komentářové literatury analogicky i pro trest propadnutí věci, jelikož pro tento trest trestní řád jinou zvláštní úpravu neobsahuje. Jinak řečeno, poté, co trestní rozsudek, jímž soud ukládá trest propadnutí věci, nabude právní moci, může se třetí osoba, která uplatňuje své vlastnické právo k věci postižené trestem propadnutí věci, domáhat svých práv v občanskoprávním řízení (včetně řízení insolvenčního).
31. V řešené věci trestní soud pravomocně uložil manželu dlužnice trest propadnutí věci – nemovitosti „v rozsahu podílu“, který manželu dlužnice náležel „z titulu společného jmění manželů“. Společné jmění manželů je ovšem svou podstatou bezpodílové majetkové společenství, které není podílovým vlastnictvím (srov. § 708 a násl. o. z.), neboť každý z manželů je vlastníkem celé věci; spoluvlastnické podíly lze případně určit až v rámci vypořádání zaniklého společného jmění manželů.
32. Nejvyšší soud sdílí názor shora citované odborné literatury a v souladu s R 11/2016 dodává, že trestní soud uložil manželu dlužnice trest, který nepřípustně zasahuje do společného jmění manželů (tedy do ústavními předpisy garantovaného vlastnického práva dlužnice). Na žalobce tak nemohlo přejít (spolu)vlastnické právo k nemovitosti, což správně rozpoznal i katastrální úřad, který zamítl návrh žalobce na zápis spoluvlastnického práva k nemovitosti. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že trestní rozsudek tím nepozbývá své závaznosti a právní moci; možnost žalovaného bránit vlastnické právo (příslušnost nemovitosti k majetkové podstatě dlužnice) v rámci incidenčního sporu o vyloučení podílu k nemovitosti nicméně plyne z § 346 trestního řádu.
33. Žalobce se tak na základě trestního rozsudku nestal (spolu)vlastníkem nemovitosti a již proto nemůže být podaná vylučovací žaloba úspěšná. Jinak řečeno, náleží-li nemovitá věc do společného jmění manželů, pak pravomocným uložením trestu propadnutí nemovité věci jednomu z těchto manželů (odsouzenému v trestním řízení) „v podílu“, který manželu náleží „z titulu společného jmění manželů“, se stát nestal rovnodílným podílovým spoluvlastníkem nemovité věci [společně s manželkou odsouzeného (insolvenční dlužnicí)]; proto stát nemůže uspět s vylučovací žalobou, kterou se podle § 225 insolvenčního zákona domáhá vyloučení takového „podílu“ z majetkové podstaty dlužnice, do které byla nemovitá věc sepsána jako majetek náležející do společného jmění dlužnice a jejího manžela (§ 205 odst. 1 a 3 insolvenčního zákona).
34. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že společné jmění dlužnice a jejího manžela zaniklo účinky usnesení o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty, které má v tomto ohledu obdobné účinky jako prohlášení konkursu (§ 268 odst. 1, § 408 odst. 1, § 409 odst. 2 insolvenčního zákona). Zaniklé společné jmění bylo potřeba vypořádat (§ 268 odst. 2 písm. a/ insolvenčního zákona); v daném případě však žalovaný zahrnul nemovitosti do soupisu majetkové podstaty jako celek a vypořádání ve smyslu § 274 insolvenčního zákona neprováděl z důvodu „předlužení„ společného jmění manželů; k tomu srov. soupis majetkové podstaty ze dne 29. listopadu 2022 (B-32).
35. Opět jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že tam, kde příslušná osoba nezpochybňuje, že sepsaný majetek náleží do (nevypořádaného) společného jmění dlužníka jeho manžela, se otázka, zda byly splněny předpoklady, za nichž takto sepsaný majetek nemusí být vypořádán před svým zpeněžením (srov. opět § 205 odst. 3 insolvenčního zákona ve spojení s § 274 odst. 1 insolvenčního zákona) řeší (může řešit) prostřednictvím žaloby o vypořádání společného jmění manželů (podané příslušnou osobou), nikoli prostřednictvím vylučovací žaloby. Srov. k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2016, sen. zn. 29 ICdo 37/2016, uveřejněný pod číslem 65/2018 Sb. rozh. obč., podle něhož ustanovení § 205 odst. 3 věty druhé insolvenčního zákona brání tomu, aby se dlužníkův manžel úspěšně domohl vyloučení majetku náležejícího do (nevypořádaného) společného jmění dlužníka a tohoto manžela jen proto, že jde o majetek ve společném jmění manželů (k předpokladům, za nichž lze vyhovět vylučovací žalobě, srov. dále i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2015, sp. zn. 29 Cdo 683/2011, uveřejněný pod číslem 116/2016 Sb. rozh. obč.).
36. K problematice týkající se výkladu § 274 insolvenčního zákona srov. dále mutatis mutandis (se zohledněním faktu, že šlo o výklad insolvenčního zákona ve znění účinném do 30. června 2017 a že dikce § 274 odst. 1 insolvenčního zákona doznala s účinností od 1. června 2019 změn) i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2019, sen. zn. 29 ICdo 151/2017, uveřejněného pod číslem 77/2020 Sb. rozh. obč., a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2021, sen. zn. 29 NSČR 103/2020, uveřejněného pod číslem 10/2022 Sb. rozh. obč.
29-Cdo-178-2022-zaplaceni-pohledavky-za-majetkovou-podstatou-po-skonceni-IR-29-ICdo-10-2023-trest-propadnuti-veci-v-SJM-ulozeny-manzelu-dluznice.pdf