Otázka proporcionality vazby ve vztahu k hrozícímu trestu
Na stěžovatele byla u Obvodního soudu pro Prahu 8 podána obžaloba pro jednání kvalifikované jako přečin vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle § 326 odst. 1, písm. a) trestního zákoníku. Uvedeného trestného činu se měl stěžovatel dopustit tím, že v době nejméně od května roku 2022 do dubna roku 2023, v reakci na nespokojenost se správním řízením vedeným vůči jeho osobě pověřenou pracovnicí Úřadu městské části Praha 8, zasílal dvěma pracovnicím uvedeného úřadu několikrát denně e–maily, ve kterých mimo jiné zmiňoval mediálně známé případy vražd, které schvaloval, a dále se ztotožňoval s vražedkyněmi Michelle Sudků a Olgou Hepnarovou, a to s cílem působit na výkon těchto pracovnic, aby jednaly po jeho vůli, přičemž poškozené toto jednání vnímaly jako reálnou výhružku, čímž v nich stěžovatel vzbudil obavu o svůj život a zdraví. Poté, co se jeho jednáním začal zabývat policejní orgán, začal stěžovatel své hrozby směřovat i vůči policistovi tohoto policejního orgánu.
Stěžovatel byl vzat do vazby usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 10. 5. 2023 z důvodů vazby podle § 67 písm. c) trestního řádu – tedy kvůli hrozbě, že bude trestnou činnost opakovat. Dne 22. 9. 2023 rozhodl obvodní soud v rámci hlavního líčení nyní napadeným usnesením o tom, že se stěžovatel ponechává ve vazbě, neboť důvod vazby podle § 67 písm. c) trestního řádu i nadále trvá. O stížnosti stěžovatele proti usnesení prvostupňového soudu rozhodl Městský soud v Praze napadeným usnesením ze dne 31. 10. 2023 tak, že stížnost zamítl. Poté proběhlo hlavní líčení, v němž obvodní soud vynesl rozsudek, kterým stěžovatele uznal vinným ze spáchání shora uvedeného přečinu. Odsoudil jej k odnětí svobody v trvání 12 měsíců s podmíněným odkladem za současného vyslovení dohledu se zkušební dobou 3 let. Obvodní soud dále stěžovateli uložil povinnost podrobit se ve zkušební době vhodným programům psychologického poradenství. Téhož dne byl stěžovatel propuštěn z vazby.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti brojil proti rozhodování o ponechání ve vazbě. Porušení svých práv spatřoval v tom, že obecné soudy rezignovaly na svou zákonnou povinnost řádně přezkoumat důvody pokračování vazby, a to zejména ve vztahu k tzv. doktríně zesílených důvodů pro trvání omezení osobní svobody.
Třetí senát Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Lucie Dolanská Bányaiová) ústavní stížnosti zčásti vyhověl, když zrušil napadená rozhodnutí o vazbě.
Osobní svoboda představuje v demokratickém a právním státě jednu z nejdůležitějších hodnot. Trvání na dodržení všech zákonem stanovených podmínek jejího omezení garantuje, že budou skutečně respektována práva jednotlivce a že v jeho případě nedojde ke zneužití moci. Obsahem institutu vazby je vymezení ústavně akceptovatelných důvodů zbavení osobní svobody s cílem znemožnit zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení. Vždy musí jít o opatření nezbytné k tomu, aby mohly orgány činné v trestním řízení vést a ukončit toto řízení, a to při respektování principu presumpce neviny. Pro vzetí do vazby i její další trvání musí svědčit velmi závažné důvody. Je vždy na příslušných orgánech, aby existenci těchto důvodů dostatečně prokázaly. Vazby může být použito pouze tam, kde existuje reálné a aktuální riziko ohrožení některého ze zájmů chráněných trestními zákony.
Ø Mezi základní principy omezení osobní svobody vazbou patří nezbytnost uvalení vazby a držení v ní jen pro určitý legitimní účel, proporcionalita mezi osobní svobodou jednotlivce a zájmem společnosti na omezení této svobody, nezbytnost omezení osobní svobody pro absenci jiného prostředku k dosažení totožného cíle, vyvažování přínosů omezení osobní svobody s ohledem na z toho vyplývající ztráty a výhradní pravomoc soudu rozhodovat o vazbě. Pro posouzení proporcionality vazby je nezbytné vzít v úvahu také plynutí času: obecně vzato se důvody vazby v čase zeslabují. V počátečních fázích trestního stíhání mohou soudem uvedené důvody vazby postačovat, po určité době se mohou ty samé důvody jevit jako nedostatečné.
Ústavní soud zjistil, že otázku proporcionality vazby ve vztahu k hrozícímu trestu stěžovatel vznášel opakovaně. Vazební soudy upozorňoval na to, že je dosud netrestaný a jeho čin nevykazuje tak vysokou typovou závažnost, aby se dalo očekávat uložení nepodmíněného trestu. Tuto námitku stěžovatel uplatňoval již v počátečních fázích vazebního stíhání a obdobně ji formuloval i ve stížnosti proti nyní napadenému rozhodnutí obvodního soudu. Obecné soudy se ale otázkou hrozícího trestu nikterak nezabývaly.
Ø Lze-li mít s přihlédnutím k povaze trestní věci a osobnosti obviněného již v době rozhodování o vazbě objektivně pochybnosti o tom, že trestní stíhání může vést k uložení nepodmíněného trestu, musejí se soudy touto otázkou při rozhodování o vazbě zabývat. Nízká typová závažnost stíhaného trestného činu stěžovatele, jakož i skutečnost, že stěžovatel dosud nebyl trestán, jsou okolnostmi, které byly známy již od počátku řízení a které byly samy o sobě důvodem, aby soudy důkladně zvažovaly, zda trestní stíhání povede k uložení nepodmíněného trestu či nikoliv.
Při rozhodování o ponechání obviněného ve vazbě tak musí soud s ohledem na zásadu proporcionality zásahu do osobní svobody soud vzít v úvahu, zda není již v dané fázi trestního řízení zřejmé, že trestní stíhání k uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody ve smyslu nepovede. Pakliže soud dospěje k závěru, že stíhání skutečně k nepodmíněnému trestu nepovede, musí se dále zabývat tím, zda je naplněn některý z kvalifikovaných důvodů vazby podle § 68 odst. 3 a 4 trestního řádu. Pokud trestní stíhání obviněného k nepodmíněnému trestu zcela zřejmě nevede a současně není naplněn žádný z kvalifikovaných důvodů vazby, musí být obviněný z vazby neprodleně propuštěn, jinak dochází k porušení jeho práva na osobní svobodu.
Text 12 stránkového částečně kasačního nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 17.07. 2024 spisové značky III. ÚS 35/24 je dostupný z níže uvedeného linku: