Posuzování nerovného odměňování v různém časovém období
I. Posuzování stejné práce nebo práce stejné hodnoty podle § 110 odst. 1 zák. práce není omezeno na výkon práce ve stejném časovém období.
II. Veřejná výzkumná instituce není zaměstnavatelem vyjmenovaným v § 109 odst. 3 zák. práce, poskytuje svým zaměstnancům za práci mzdu podle § 109 odst. 2 zák. práce. Při posuzování odměňování ve veřejné výzkumné instituci proto nelze aplikovat § 131 zákoníku práce
III. Posuzuje-li se otázka rovného odměňování složkou mzdy, pro niž jsou podmínky (předpoklady) stanovené zaměstnavatelem ve vnitřním předpisu, je nutné v prvé řadě rozlišovat, zda požadované plnění představuje mzdový nárok, který je zaměstnavatel povinen poskytnout, jestliže zaměstnanec splní sjednané předpoklady a podmínky (zda jde o tzv. nárokovou složku mzdy), nebo zda jde o takovou složku mzdy, na kterou vzniká nárok až na základě zvláštního rozhodnutí zaměstnavatele o jejím přiznání (zda se jedná o tzv. nenárokovou složku mzdy). Po zjištění, že samotné podmínky ve vnitřním předpisu nejsou stanoveny nerovným způsobem, musí následovat zhodnocení, zda u srovnávaných osob byla při stejném splnění podmínek přiznána (vyplacena) tato složka mzdy ve stejné výši, a naopak.
(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 21 Cdo 3521/2023, ze dne 16. 4. 2025)
Modifikace výše náhrady za ztížení společenského uplatnění podle Metodiky
Dovolatelce lze přisvědčit, že převažující soudní praxe obvykle při tzv. modifikaci výše náhrady za ztížení společenského uplatnění podle Metodiky k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (dále jen „Metodika„) vychází z procentních pásem zhruba od 0 do 35 % u každého z modifikačních kritérií [a) věk poškozeného, b) intenzita dosavadního zapojení a c) jiné okolnosti, zejména uvedené v § 2957 o. z.] a že rozhodnutí odvolacího soudu v nyní posuzované věci není dostatečně pregnantní při zdůvodnění, jakou přesnou procentní sazbu přiřazuje k jednotlivým aspektům, které bral v úvahu při zvýšení náhrady. Nicméně ve výsledku bylo respektováno doporučení Metodiky, že výsledná úprava nemá být založena na vícenásobcích, neboť odvolací soud svou úvahou zdaleka nepřekročil dvojnásobek základní náhrady, který je považován za určitou hranici při maximálním naplnění všech modifikačních kritérií, tedy i v tomto směru postupoval v souladu s ustálenou soudní judikaturou.
Ustálená judikatura k nemajetkové újmě na zdraví již dříve dovodila, že rozhodující pro posouzení přiměřenosti odčinění újmy není matematický postup, jímž soud ke stanovení náhrady dospěl, nýbrž reálná hodnota peněžní částky, jíž mají být kompenzovány imateriální újmy, respektive opatřeny náhradní požitky za ty, o které poškozený v důsledku poškození zdraví přišel, a při určení náhrady je podstatné pouze to, zda finální částka odškodnění je s ohledem na následky poškození zdraví přiměřená, a to zejména se zřetelem k významu zdraví v hierarchii obecně uznávaných hodnot, k potřebě naplnění satisfakční i preventivní funkce náhrady a k požadavku srovnatelnosti s výší náhrad jiných nemateriálních újem přiznávaných soudy. Jestliže byly tyto závěry vysloveny v kontextu určování náhrad nemajetkových újem na zdraví podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, tedy při využití podzákonného předpisu stanovícího dosti exaktní pravidla pro určení výše náhrady, tím spíš se uplatní za účinnosti právní úpravy účinné od 1. 1. 2014, která limitující předpis zrušila a uložila soudu, aby výši náhrady podle § 2958 o. z. určil vlastní úvahou opřenou o požadavek plného odčinění nemajetkové újmy, resp. podle zásad slušnosti
(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 25 Cdo 310/2024, ze dne 3. 4. 2025)