Nesplnění povinnosti předat obchodnímu zástupci výkazy o dlužné provizi
Splatnost provize obchodního zástupce je upravena ustanoveními § 2504 o. z. (upravujícím vznik práva na provizi) a § 2505 o. z. (upravujícím poslední den splatnosti provize), tedy nezávisle na předání výkazu o dlužné provizi. Tento výkaz je zastoupený podle § 2506 odst. 1 o. z. povinen předat obchodnímu zástupci nejpozději poslední den měsíce následujícího po skončení „čtvrtletí, ve kterém se provize stala splatnou„.
Ustanovení § 2506 odst. 1 o. z. musí být eurokonformně vyloženo tak, že zastoupený je povinen předat obchodnímu zástupci výkaz o dlužné provizi nejpozději poslední den měsíce následujícího po skončení čtvrtletí, ve kterém vzniklo právo na provizi podle § 2504 o. z. Ze skutečnosti, že nejzazší den pro splnění povinnosti podle § 2506 odst. 1 o. z. se shoduje s nejzazším dnem splatnosti provize, však nelze vyvozovat jakýkoli závěr o tom, že by splatnost provize byla podmíněna předáním výkazu dlužné provize. Systematika zmiňovaných ustanovení naopak zřetelně svědčí tomu, že splatnost provize (upravená relativně kogentně ve prospěch obchodního zástupce; srov. § 2519 odst. 2 o. z.) není nijak podmíněna předáním výkazu dlužné provize a nastává nezávisle na jeho předání.
Nepodmiňuje–li pak zákon předáním výkazu o dlužné provizi splatnost práva obchodního zástupce na provizi, musí obdobně platit (arg. per analogiam), že splněním povinnosti zastoupeného dle § 2506 odst. 1 o. z. není podmíněna ani splatnost práva zastoupeného požadovat po obchodním zástupci vrácení neoprávněně vyplacené provize, tedy práva, jehož splatnost zákon výslovně neupravuje, a která proto nastává – nesjednají-li si smluvní strany něco jiného – podle obecných pravidel upravených ustanovením § 1958 odst. 2 o. z. Jinak řečeno, stane-li se právo obchodního zástupce na zaplacení provize splatným nezávisle na tom, zda mu byl zastoupeným předán výkaz o dlužné provizi, který by obchodnímu zástupci umožnil ověřit, jaká smluvní odměna mu ve skutečnosti náleží, tak i v opačném případě, má–li obchodní zástupce povinnost již vyplacenou provizi zastoupenému vrátit, nastane splatnost tohoto práva nehledě k tomu, zda obchodní zástupce má k dispozici údaje rozhodné pro ověření rozsahu, v jakém jej tíží povinnost provizi zastoupenému vrátit.
(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 23 Cdo 966/2024, ze dne 31. 3. 2025)
Důkazní břemeno o tom, že směnka nebyla předložena k placení
Podle judikatury Nejvyššího soudu důkazní břemeno o tom, že směnka (s doložkou bez protestu) nebyla předložena k placení, tíží žalovaného.
Za stavu, kdy v poměrech projednávané věci byla směnka vystavena s doložkou bez protestu, tížilo důkazní břemeno ohledně nepředložení směnky k placení (primárně) výstavce směnky (prvního žalovaného) [směnečnému rukojmímu (druhému žalovanému) se směnka k placení nepředkládá], tj. bylo na prvním žalovaném (jako výstavci směnky) a druhém žalovaném (jako směnečném rukojmí), aby prokázali, že prvnímu žalovanému nebyla směnka předložena k placení.
Založil-li odvolací soud svůj závěr o nepředložení směnky k placení jen na skutečnosti, že druhý žalovaný v době splatnosti směnky nebyl v platebním místě přítomen, přičemž žalobce odmítl žádost druhého žalovaného, aby směnku přivezl (jinam, než do platebního místa) a předložil, shledává Nejvyšší soud jeho právní posouzení věci nesprávným, když takový závěr nic nevypovídá o tom, zda žalobce vskutku nepředložil prvnímu žalovanému (výstavci směnky) v platebním místě směnku k placení (čl. I. § 38 odst. 1 směnečného zákona).
(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 29 Cdo 277/2024, ze dne 31. 3. 2025)