Přechod práva na odpověď na právního nástupce právnické osoby
Právo na odpověď podle § 10 odst. 1 tiskového zákona [zákon č. 46/2000 Sb., o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku a o změně některých dalších zákonů (tiskový zákon) – „Jestliže bylo v periodickém tisku uveřejněno sdělení obsahující skutkové tvrzení, které se dotýká cti, důstojnosti nebo soukromí určité fyzické osoby, anebo jména nebo dobré pověsti určité právnické osoby, má tato osoba právo požadovat na vydavateli uveřejnění odpovědi. Vydavatel je povinen na žádost této osoby odpověď uveřejnit.„] není právem majetkové povahy.
V případě zániku právnické osoby s právním nástupcem vstupuje právní nástupce též do práv a povinností nemajetkové povahy zaniklé právnické osoby; může se tak domáhat práva na odpověď podle § 10 odst. 1 tiskového zákona, které vzniklo jeho právnímu předchůdci.
(podle usnesení Nejvyššího soudu spisové značky 25 Cdo 1919/2024, ze dne 18. 6. 2025)
K výkladu smlouvy podléhající povinnému uveřejnění
Sama skutečnost, že obsah určité listiny nebo jiná okolnost související s právním jednáním stran netvoří samy o sobě součást jejich smluvního ujednání (tedy že na základě takové listiny či okolnosti nevznikají stranám práva a povinnosti), nikterak nevylučuje, aby se k takové listině či okolnosti přihlédlo za účelem výkladu obsahu smlouvy uzavřené mezi stranami, jež strany zavazuje a z níž práva a povinnosti stranám vznikají.
Má-li tedy soud při zjišťování úmyslu stran při výkladu smlouvy přihlédnout k okolnostem právního jednání ve smyslu § 556 odst. 2 o. z., nemohou být pro výklad takového právního jednání významné jen (výhradně) takové projevy vůle stran, které by samy o sobě představovaly právní jednání stran, resp. by byly součástmi jimi uzavřené smlouvy. Jinak řečeno, sama skutečnost, že okolnosti související s právním jednáním stran, včetně projevů vůle, které zakládají zavedenou praxi stran, popřípadě předcházely právnímu jednání nebo jimi strany daly najevo, jaký obsah právnímu jednání přikládají, samy o sobě nezakládají závazková práva a povinnosti stran ve smyslu § 1723 o. z., neznamená, že k těmto okolnostem nelze přihlížet při zjišťování úmyslu stran v rámci výkladu obsahu právního jednání podle § 556 o. z.
Skutečnost, že určitá listina (např. příloha či odkazovaný dokument), na kterou smlouva podléhající povinnému uveřejnění odkazuje, nebyla uveřejněna v registru smluv, tak nebrání tomu, aby soud k obsahu této listiny přihlédl při výkladu projevu vůle stran (§ 556 o. z.) a zjišťování jejich skutečného úmyslu ohledně obsahu účinné (uveřejněné) části smlouvy.
(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 23 Cdo 3247/2024, ze dne 30. 4. 2025)