NSS: Zamítnutí žádosti o výjimku z druhové ochrany
I. Počítají-li se záměrem zásady územního rozvoje, tedy nadřazená územně plánovací dokumentace, se kterou je obec povinna uvést do souladu svůj územní plán (§ 54 odst. 6 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu), nelze žádost o výjimku z druhové ochrany rostlin a živočichů (podle § 56 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny) zamítnout jen pro nesoulad záměru s územním plánem.
II. Nebyl-li záměr posouzen z hlediska vlivů na životní prostředí, ale proběhlo jen zjišťovací řízení (podle zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí), nemohou orgány ochrany přírody v následném řízení o výjimce z druhové ochrany – při posuzování podmínky, že neexistuje jiné uspokojivé řešení (§ 56 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny) – odmítnout zabývat se jinými variantami záměru než tou, kterou předložil žadatel. Podmínku nelze považovat za splněnou jen na základě výsledku zjišťovacího řízení, podle kterého záměr v podobě předložené žadatelem nebude mít významný vliv na životní prostředí.
(podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 4. 2025, číslo jednací 10 As 3/2025-143)
NSS: Stavení prekluzivní lhůty po dobu řízení před správním soudem
Pravidlo o stavení běhu prekluzivní lhůty po dobu řízení před správním soudem podle § 41 s. ř. s. se ve vztahu ke lhůtě pro vyměření odvodu za porušení rozpočtové kázně podle § 44a odst. 8 zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, ve znění účinném do 29. 12. 2011 (nyní § 44a odst. 11 tohoto zákona), nepoužije.
(podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 4. 2025, číslo jednací 9 Afs 45/2024-45)
Z odůvodnění:
Unijní úprava prekluzivních lhůt podle čl. 3 nařízení č. 2988/95, která se vztahuje i na vymáhání odvodu za porušení rozpočtové kázně, byla podrobně vyložena v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 3. 2022, čj. 5 Afs 4/2021-66, č. 4333/2022 Sb. NSS, z jehož závěrů krajský soud vycházel. Tato úprava stanoví lhůtu pro zahájení řízení („zahájení stíhání„), lhůtu pro vydání rozhodnutí („uložení sankce„) a lhůtu pro výkon rozhodnutí. Lhůta pro zahájení řízení činí podle čl. 3 odst. 1 prvního pododstavce nařízení 4 roky od okamžiku, kdy došlo k nesrovnalosti (neoprávněnému výdaji). V případě pokračujících nebo opakovaných nesrovnalostí běží prekluzivní lhůta („promlčecí doba„) ode dne, ke kterému nesrovnalost skončila. Podle krajského soudu byl pro určení počátku této lhůty rozhodný den 31. 10. 2011, kdy žalobkyně uhradila dodavateli poslední ze tří faktur. Pakliže byla daňová kontrola zahájena dne 19. 11. 2013, byla dodržena i lhůta 4 let pro zahájení řízení správními orgány.
Nařízení č. 2988/95 dále v čl. 3 odst. 1 čtvrtém pododstavci stanoví lhůtu pro vydání rozhodnutí o povinnosti vrátit poskytnutou dotaci, a to jako dvojnásobek lhůty pro zahájení řízení, nevyužije-li členský stát možnosti uplatňovat lhůtu delší ve smyslu čl. 3 odst. 3 nařízení. Tato lhůta činí za běžných okolností 8 let a běží ode dne, kdy došlo k nesrovnalosti. Zároveň představuje absolutní limit pro stíhání nesrovnalosti (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 11. 6. 2015, Pfeifer & Langen, C-52/14, bod 63) a nepřerušují ji žádné úkony vnitrostátních orgánů s výjimkou případů, kdy bylo řízení o povinnosti vrátit poskytnutou dotaci podle čl. 6 odst. 1 nařízení pozastaveno. Na běh lhůty pro vydání rozhodnutí nemá vliv ani 41 s. ř. s. Jelikož lhůta 8 let uplynula dne 31. 10. 2019, je zřejmé, že Odvolací finanční ředitelství vydalo rozhodnutí v přezkumném rozhodnutí po jejím uplynutí. Krajský soud proto zrušil rozhodnutí žalovaného.
I kdyby ale Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že nařízení č. 2988/95 nemělo být v dané věci použito nebo že k prekluzi podle nařízení nedošlo, podle žalobkyně by již stejně uplynula prekluzivní lhůta podle § 44a odst. 8 rozpočtových pravidel ve spojení s § 148 odst. 5 daňového řádu. Prekluzivní lhůta 10 let zakotvená v rozpočtových pravidlech se nestavěla podle § 41 s. ř. s. Pokud by se uplatnil výklad zastávaný stěžovatelem a stavení běhu lhůty by bylo možné, lhůta by se stavěla i po dobu nyní probíhajícího soudního řízení, kdy ke dni podání tohoto vyjádření již od tvrzených pochybení stěžovatele uplynulo více než dvanáct let. Lhůta by se tak mohla takřka neomezeně prodlužovat následkem soudních řízení, což by zásadně zvýhodňovalo správce daně.