ÚS: Klimatická žaloba
Brojí-li žalobce proti tvrzenému nezákonnému zásahu správního orgánu spočívajícímu v jeho nečinnosti (jiné než vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení), může být správní zásahová žaloba podle soudního řádu správního úspěšná jen tehdy, ukládá–li právní řád žalovanému správnímu orgánu povinnost, která odpovídá „plnění“ požadovanému žalobcem.
K výraznému snížení emisí skleníkových plynů a dosažení klimatické neutrality České republiky v horizontu přibližně tří dekád je třeba ukládat povinnosti jednotlivcům. Povinnosti přitom mohou být ukládány pouze na základě zákona (čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
Měl-li by zásah do základního práva spočívat v nepřijetí zákonné úpravy, je to „zásah“ (ovšem nikoli ve smyslu soudního řádu správního), jejž nelze přičítat ministerstvům, která pravomoc přijímat zákony nemají, nelze se proti němu bránit žalobou na ochranu před nezákonným zásahem.
Měl-li by zásah do základního práva spočívat v nestanovení konkrétních mitigačních opatření vedoucích ke snížení emisí, musel by ústavní pořádek, zákon či unijní nařízení ministerstvům uložit povinnost taková opatření stanovit. Pokud však ministerstva tak povinnost uloženu nemají, zamítnutí zásahové žaloby v takové situaci není porušením ústavně zaručených základních práv, a to bez ohledu na to, jaké povinnosti má stát jako celek.
(podle nálezu Ústavního soudu ČR spisové značky Pl.ÚS 6/25, ze dne 22. 10. 2025)
ÚS: Porušení svobody autonomie vůle
K základním právním zásadám a současně k určujícím rysům právního postavení osoby, zejména v soukromoprávních vztazích, patří svoboda (autonomie) vůle. Tato zásada dává osobám právo volby právně významného chování, přičemž její konkrétní projevy lze soustředit do čtyř variant chování: autonomie volby, zda učinit právní jednání, či nikoliv, autonomie výběru adresáta právního jednání, autonomie volby obsahu právního jednání a autonomie volby formy právního jednání (shodně nález sp. zn. IV. ÚS 778/25 ze dne 3. září 2025, bod 17). Klade-li soud nepřiměřené požadavky na formální stránku právního jednání a odnímá mu tím právní důsledky, které jednající zamýšleli, porušuje tím autonomii vůle, jež je chráněna ústavní zásadou, že každý může činit vše, co není zákonem zakázáno. Porušením (autonomie) vůle soud poruší právo účastníka řízení na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky.
(podle nálezu Ústavního soudu ČR spisové značky III.ÚS 2668/25, ze dne 12. 11. 2025)
ÚS: Přezkum trestních příkazů Ústavním soudem
Úkolem Ústavního soudu není v každém jednotlivém případě hodnotit, zda byly naplněny zákonné podmínky pro odkázání poškozených s jejich adhezními nároky do občanskoprávního řízení. Platí to tím spíše za situace, kdy soud rozhoduje trestním příkazem; prostor pro odkázání poškozených na občanskoprávní řízení je v případě trestních příkazů větší nežli u rozsudků po projednání věci v hlavním líčení.
Rozšiřujícím výkladům práva na účinné vyšetřování musí odpovídat výrazná zdrženlivost Ústavního soudu při přezkumu rozhodnutí trestních soudů ve věci samé z podnětu poškozených. Nejsilněji se tato zdrženlivost projevuje v případě přezkumu výroků o vině a trestu v rámci trestních příkazů. Pokud zákonodárce poškozeným nepřiznal žádnou formu obrany proti trestnímu příkazu, je z tohoto důvodu nutné, aby Ústavní soud k zásahům do trestních příkazů z podnětu poškozeného přistupoval jen zcela výjimečně.
(podle nálezu Ústavního soudu ČR spisové značky I.ÚS 1456/25, ze dne 20. 11. 2025)
ÚS: Právo obviněného na osobní slyšení ve vazebním řízení
Neinformoval-li soud obviněného stěžovatele o tom, že bude rozhodováno o stížnosti státního zástupce proti rozhodnutí o propuštění z vazby na svobodu, aniž by mu tuto stížnost zaslal a poskytl mu lhůtu k vyjádření či vyslovení požadavku na konání vazebního zasedání, a nekonal-li ani vazební zasedání, o které obviněný požádal v řízení před soudem prvního stupně, a v němž by se mohl k návrhu vyjádřit, porušil takovým postupem základní práva obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti a možnost vyjádřit se k dalšímu trvání vazby a ke všem prováděným důkazům podle čl. 38 odst. 2 Listiny základní práv a svobod a čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V důsledku toho porušil i jeho právo na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 2 Listiny základní práv a svobod, podle kterého nikdo nesmí být zbaven osobní svobody jinak než způsobem, který stanoví zákon.
Uvedené platí tím více za situace, kdy stížnostní soud rozhodoval po více než šesti týdnech od konání posledního vazebního zasedání, přičemž se nijak nezabýval „obdobným užitím„ § 73d odst. 3 trestního řádu, jak předepisuje § 74 trestního řádu. Na rozhodování soudu prvního stupně a soudu stížnostního při posuzování nutnosti konat ve stížnostním řízení vazební zasedání, požádá-li o něj výslovně obviněný, je třeba nahlížet jako na jeden celek.
(podle nálezu Ústavního soudu ČR spisové značky II.ÚS 2837/25, ze dne 5. 11. 2025)