Správa zajištěného vozidla podle zákona o výkonu zajištění
Správa zajištěného majetku podle zákona o výkonu zajištění je souborem úkonů, ať již právních, administrativních či faktických, vykonávaných správcem, jejichž cílem je uchování hodnoty majetku po dobu zajištění. Při stanovení potřeby správy zajištěného majetku je správce povinen vycházet z povahy a charakteru zajištěného majetku.
V případě faktického převzetí hmotného movitého majetku má správce kromě povinnosti tzv. právní ochrany majetku dle § 10 odst. 1 zákona o výkonu zajištění další povinnosti, zejména majetek řádně zabezpečit, skladovat a chránit jej před neodbornou manipulací, ale i před působením klimatických podmínek. Vůči takovému majetku pak správce provádí i nezbytné faktické úkony směřující k tomu, aby nedošlo ke znehodnocení věci, např. provádí běžnou údržbu vozidel. Správce však nemá povinnost postupovat při své činnosti obdobně, jako by o svůj majetek pečoval sám jeho majitel. To se týká nejen celkové správy, ale i výkonu určitých dílčích úkonů správy. Při správě majetku tak správce respektuje pouze požadavky, které jsou výslovně předpokládány zákonem. Správce nemůže vykonávat více práv ani povinností, než kolik mu přiznává zákon.
Základním požadavkem v § 10 odst. 1 zákona o výkonu zajištění je, aby nedošlo bezdůvodně ke snížení hodnoty zajištěného majetku nebo k jeho zmenšení. Zákon tak po správci žádá takový postup, kterým dojde k zachování kvality a kvantity zajištěného majetku. Naopak zákon po správci nežádá, aby postupoval způsobem, který povede k udržení obvyklé ceny zajištěného majetku.
Provozování vozidla, úkony provádění pravidelných technických kontrol STK či servisování v autorizovaném servisu mohou spadat mezi povinnosti správce dle zákona o výkonu zajištění za situace, jedná-li se prokazatelně o úkony nezbytné pro uchování hodnoty konkrétního zajištěného vozidla. Opomenutí provést potřebné úkony k uchování hodnoty zajištěného vozidla zakládá nesprávný úřední postup dle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.
(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 30 Cdo 633/2025, ze dne 18. 12. 2025)
Nepřípustnost faktického vyčkávání na výsledek jiného řízení
Závěry Nejvyššího soudu přijaté v poměrech občanského soudního řízení (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 954/2014), podle kterých „pokud soud vyčkává na výsledek jiného řízení, aniž by rozhodl o přerušení řízení, lze to kvalifikovat jako průtah v řízení„, jsou a fortiori (tím spíše) přenositelné i do diametrálně odlišného, rigidního a formálního prostředí trestního procesu.
Jestliže Nejvyšší soud v rozsudku 30 Cdo 954/2014 kvalifikoval jako nesprávný úřední postup (průtah) již „faktické vyčkávání„ v civilním řízení, kde byl alespoň zákonný důvod pro přerušení, pak tím spíše musí být za nesprávný úřední postup (a o to závažnější) považováno totožné faktické vyčkávání v trestním řízení, jestliže v tomto byl protiprávní jak samotný důvod (přímý rozpor s taxativním § 224 trestního řádu), tak i použitá forma (obcházení zákona), a soud tímto postupem navíc porušil svou pozitivní zákonnou povinnost o předběžné otázce samostatně rozhodnout (derelikce § 9 odst. 1 trestního řádu).
(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 30 Cdo 1870/2025, ze dne 16. 12. 2025)