ÚS: Konkordátní smlouva se Svatým stolcem
I. Součástí referenčního rámce přezkumu ústavnosti mohou být jen ty mezinárodní smlouvy, které byly k 1. 1. 1993 buď recipovány jako mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách (čl. 10 Ústavy ve znění účinném před 1. 6. 2002), anebo byly mezi 1. 1. 1993 a 31. 5. 2002 ratifikovány příslušnou procedurou podle čl. 10 ve spojení s čl. 39 odst. 4 a čl. 49 odst. 2 Ústavy, vše ve znění účinném před 1. 6. 2002.
II. Podmínkou aplikační přednosti jednotlivých ustanovení mezinárodní smlouvy podle čl. 10 Ústavy ve znění účinném od 1. 6. 2002 je jejich samovykonatelnost, tj. vnitrostátní přímá použitelnost normy obsažené v mezinárodní smlouvě, bez nutnosti převtělení do zákonného ustanovení. Samovykonatelnost je standardně určována kritérii a metodami založenými v právu vnitrostátním, nikoli mezinárodním. Pokud je z textu mezinárodní smlouvy zřejmé, že smluvní ustanovení zavazuje stát k přijetí právní úpravy a přizpůsobení vnitrostátního zákonodárství požadavkům mezinárodní smlouvy, pak zpravidla bezprostředně použitelné není a nemá ani aplikační přednost před zákonem podle čl. 10 Ústavy. Neplatí však, že jedno ustanovení samovykonatelné buď je, anebo není. Běžná jsou i ustanovení smíšená. Byť se může na první pohled jevit, že ustanovení mezinárodní smlouvy není dostatečně komplexní pro svou bezprostřední aplikovatelnost, přesto může být samovykonatelné přinejmenším v tom rozsahu, v jakém zakládá státu negativní závazek zdržet se určitého konání, třebaže v jiných svých aspektech stejné ustanovení bude vyžadovat provedení zákonem. Samovykonatelnosti nebrání bez dalšího ani to, že pravidlo mezinárodní smlouvy obsahuje neurčitý právní pojem.
III. Článek 2 odst. 1 Listiny základních práv a svobod vyjadřuje sekulární a konfesně neutrální charakter státu, který svou legitimitu neodvozuje z náboženského zdůvodnění (tj. z důvodů transcendentních), nýbrž z demokratických a právních principů. V sekulárním státu není základem státního uspořádání či právního řádu náboženství. Stát a náboženství jsou od sebe oddělené, stát se neváže na žádné náboženství a ani žádné náboženství nereprezentuje. Požadavky článku 2 odst. 1 Listiny souvisí s „dobrými tradicemi státnosti československé“ (preambule Ústavy), která byla již od roku 1918 ideově budována v duchu republikánství a v opozici vůči privilegovanému postavení jakékoli církve v právním řádu i v politickém systému.
IV. Důsledkem sekulárního a konfesně neutrálního charakteru státu (čl. 2 odst. 1 Listiny) a dílčích kooperačních prvků vztahu mezi státem a církvemi (čl. 16 Listiny) je rovný přístup státu k církvím. Pokud stát na sebe převzal závazek vytvářet právní a faktický rámec pro výkon náboženské svobody, aniž by se současně mohl vázat na kterýkoli z dotčených náboženských směrů, musí k nim přistupovat rovně a bez nedůvodného rozlišování. Církvím musí být zaručeno rovnocenné právní postavení, nejsou-li dány legitimní důvody pro přístup odlišný.
V. Samotný fakt, že byla uzavřena mezinárodní smlouva se Svatým stolcem jako subjektem reprezentujícím zájmy pouze dvou z registrovaných církví (církve řeckokatolické a církve římskokatolické), nelze považovat bez dalšího za rozporný s čl. 2 odst. 1 Listiny. Klíčové pro posouzení ústavnosti takové smlouvy není to, že tato smlouva byla uzavřena, ale to, jaký má obsah a zda právě tento obsah není v rozporu s ústavním pořádkem.
VI. Přizná-li mezinárodní smlouva se Svatým stolcem katolické církvi odlišný a na zákonu nezávislý právní režim v oblasti zpovědního práva či zpřístupnění církevního kulturního dědictví, získává tím katolická církev v právním řádu privilegované postavení. Mezinárodní smlouva tak zakládá neodůvodněnou nerovnost založenou výhradně na kritériu náboženství, nerovnost, která má ústavní rozměr a porušuje náboženskou neutralitu státu podle čl. 2 odst. 1 Listiny.
VII. Zpovědní tajemství [§ 7 odst. 1 písm. e) zákona č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností a o změně některých zákonů (zákon o církvích a náboženských společnostech)] plní vícero navzájem se překrývajících funkcí. Zahrnuje povinnosti a současně též ochranu duchovních osob, stejně jako aspekt církevní nebo náboženské autonomie, ale též systémovou záruku náležející církvím a náboženským společnostem, záruku, která slouží ústavním hodnotám a základním právům, jako je ochrana důvěry a svobody náboženského vyznání (čl. 16 odst. 1 Listiny).
VIII. Právo obdobné zpovědnímu tajemství [§ 7 odst. 1 písm. e) zákona č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností a o změně některých zákonů (zákon o církvích a náboženských společnostech)] se nevztahuje na listiny v držení církve, např. spisy z různých vnitrocírkevních řízení.
IX. Ze svobody vědeckého bádání (čl. 15 odst. 2 Listiny) i z práva na přístup ke kulturnímu bohatství v souladu se zákonem (čl. 34 odst. 2 Listiny) plynou státu pozitivní závazky, byť to samozřejmě neznamená povinnost zajistit každému badateli přístup k jakémukoli dokumentu či archiválií. Stát nesmí vytvářet nepřiměřené a nepřezkoumatelné překážky vědeckému poznání. Tak tomu bude i tehdy, pokud mezinárodní smlouva s aplikační předností před zákonem přiznává určité kategorii soukromých právnických osob právo stanovit podmínky přístupu ke kulturnímu dědictví „za jimi stanovených podmínek„, aniž sama obsahuje kritéria, meze či mechanismus přezkumu těchto podmínek.
(podle nálezu Ústavního soudu ČR spisové značky Pl.ÚS 8/25, ze dne 25. 3. 2026)
ÚS: Právo na účinné vyšetřování
I. Ani při posuzování naplnění znaků určité skutkové podstaty, ani při zvažování aplikace zásady subsidiarity trestní represe se nelze spokojit toliko s obecnými frázemi (např. o nedostatečné intenzitě útoku). Kde je to možné, musí závěrům orgánů činných v trestním řízení předcházet širší analýza běžné aplikační praxe v úvahu přicházejících ustanovení zvláštní části trestního zákoníku.
II. Odůvodnění závěrů o netrestnosti fyzického násilí je ještě důležitější v případech, v nichž orgány činné v trestním řízení posuzují jednání vůči zvlášť znevýhodněným skupinám, aby bylo jednoznačně vyloučeno, že se stát skrze svévolně neefektivní výkon trestního práva nedopouští prohlubování jejich znevýhodnění. Zároveň je nutné odůvodnit, zda toto znevýhodnění nesnižuje hranici společenské škodlivosti danou v § 12 odst. 2 trestního zákoníku.
(podle nálezu Ústavního soudu ČR spisové značky II.ÚS 3027/24, ze dne 25. 3. 2026)