Způsobilost advokáta jako svědka allografní závěti
Advokáta, který poskytuje právní služby osobě povolané allografní závětí za dědice, nelze jen z důvodu vztahu advokát–klient považovat za zaměstnance dědice ani za osobu v obdobném postavení ve smyslu § 1540 odst. 1 o. z. Svědeckou nezpůsobilost advokáta nelze v takovém případě dovodit ani per analogiam.
Samotný vztah klient–advokát mezi osobou povolanou závětí za dědice a svědkem podpisu závěti zůstavitelem nevyvolává takové pochybnosti o nezaujatosti advokáta a pravdivosti jeho svědectví o obsahu závěti, které by jej činily osobou nezpůsobilou být svědkem podpisu zůstavitele na závěti. Advokát nesplňuje kritéria osobní či ekonomické integrace do sféry klienta coby budoucího dědice. Má sice povinnost hájit zájmy klienta, disponuje však vlastní profesní odpovědností a zákonnou povinností mlčenlivosti a nepodléhá „interní“ loajalitě vůči klientovi typické pro zaměstnance. Jeho vztah s klientem vzniká na základě smlouvy o poskytování právních služeb. Není proto možné jej a priori považovat za nezpůsobilého svědka poslední vůle, a to i s ohledem na restriktivní pojímání výčtu osob nezpůsobilých svědčit poslednímu pořízení zůstavitele. Nerozhodné přitom je, v jaké formě byly právní služby poskytovány, například na základě substitučního zmocnění ve sdružení advokátů.
(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 24 Cdo 3041/2025, ze dne 18. 3. 2026)
Uplatnění nároku ve smyslu § 14 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (OdpŠk) prostřednictvím datové schránky
Předběžné uplatnění nároku podle § 14 OdpŠk, učiněné prostřednictvím datové schránky poškozeného vůči příslušnému úřadu podle § 6 OdpŠk, je doručeno okamžikem dodání do datové schránky tohoto úřadu. Není rozhodné, kdy se do datové schránky přihlásí oprávněná osoba.
I přes soukromoprávní charakter nároku podle OdpŠk a jeho předběžného projednání nelze použít režim, který by státu umožnil po dodání podání do datové schránky příslušného úřadu oddalovat okamžik doručení vlastním postupem. Rozhodný je proto režim úkonů vůči orgánům veřejné moci podle § 18 odst. (1) zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů („ZEÚ„), nikoli § 17 odst. (3) ZEÚ ani režim soukromoprávní komunikace podle § 18a ZEÚ.
(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 30 Cdo 3300/2025, ze dne 24. 3. 2026)
Skutkové a právní okolnosti nápadu projednaného Nejvyšším soudem pod spisovou značkou 30 Cdo 3300/2025
Výrok rozsudku:
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobce J. V., zastoupeného JUDr. Jiřím Vlastníkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Italská 753/27, proti žalované České republice – Ministerstvu zdravotnictví, se sídlem v Praze 2, Palackého náměstí 375/4, o zaplacení 216 093 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 45 C 29/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2024, č. j. 91 Co 171/2024-195, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2024, č. j. 91 Co 171/2024-195, ve výroku I a II, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2025, č. j. 91 Co 167, 168/2025-257, ve výroku III o nákladech řízení, se zrušují a věc se v uvedeném rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Skutková a procesní stránka:
1. Žalobce se po žalované v řízení původně domáhal zaplacení částky 377 301,49 Kč s příslušenstvím, která sestávala a) z částky 161 208,49 Kč připadající na ušlý zisk z částek, které žalobce vynaložil na nákup léčivého přípravku, a to za dobu, po kterou s těmito prostředky nemohl nakládat, b) z částky 200 000 Kč odpovídající odškodnění nemajetkové újmy, jež byla žalobci způsobena v řízení o jeho žádosti o proplacení zmíněného léčivého přípravku z prostředků veřejného zdravotního pojištění porušením povinnosti vydat rozhodnutí v zákonné lhůtě (dále též jen „řízení o žalobcově žádosti“ nebo „posuzované řízení„), a c) z částky 16 093 Kč, na kterou žalobce vyčíslil náhradu nákladů svého právního zastoupení v uvedeném řízení.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně o žalobě poprvé rozhodl rozsudkem ze dne 17. 5. 2022, č. j. 45 C 29/2021-67, kterým ji zcela zamítl, neboť dospěl k závěru, že žalovaná není ve věci pasivně věcně legitimovaná. K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 14. 12. 2022, č. j. 91 Co 321/2022-96, tento rozsudek soudu prvního stupně potvrdil pouze ve vztahu k zamítnutí žaloby ohledně nároku ad a), neboť uzavřel, že požadovaný úrok z prodlení skutečnou škodu ani ušlý zisk nepředstavuje, ve zbývajícím rozsahu dopadajícím na nároky ad b) a ad c) však tento rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, když při řešení otázky pasívní věcné legitimace žalované dospěl k závěru opačnému. Předmětem dalšího řízení tedy zůstaly pouze nároky vyčíslené na částky 200 000 Kč a 16 093 Kč.
3. Soud prvního stupně poté svým v pořadí druhým rozsudkem ze dne 13. 2. 2024, č. j. 45 C 29/2021-150, rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 61 593 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 8. 2. 2021 do zaplacení (výrok I), ve zbývající částce 154 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 8. 2. 2021 do zaplacení žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III).
4. Na podkladě provedeného dokazování a shodných tvrzení účastníků řízení vyšel soud prvního stupně ze zjištění, že žalobce žádostí o poskytnutí léčivého přípravku ze dne 16. 10. 2017 požadoval vůči Všeobecné zdravotní pojišťovně (dále jen „VZP“) úhradu přípravku Keytruda (eventuálně Opdivo) z prostředků veřejného zdravotního pojištění. VZP však svým rozhodnutím ze dne 1. 12. 2017, č. j. VZP-17-04010331-A46G, tuto jeho žádost zamítla. Toto rozhodnutí žalobce napadl dne 13. 12. 2017 odvoláním, načež VZP rozhodnutím ze dne 19. 1. 2018, č. j. VZP-18-00307913-S463, napadené rozhodnutí potvrdila a odvolání zamítla. Proti oběma těmto rozhodnutím proto žalobce podal správní žalobu k Městskému soudu v Praze, který je rozsudkem ze dne 22. 5. 2019, č. j. 8 Ad 6/2018-85, zrušil s tím, že se VZP ani v jednom z těchto rozhodnutí dostatečně nezabývala podmínkou přiznání požadované úhrady spočívající ve výjimečnosti žalobcova případu, když současně dovodil, že příslušný léčivý přípravek představuje pro žalobce jedinou možnost léčby. Kasační stížnost, kterou VZP brojila proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze, Nejvyšší správní soud zamítl rozsudkem ze dne 21. 1. 2020, č. j. 5 Ads 228/2019-81. Ještě předtím však VZP svým v pořadí druhým prvostupňovým rozhodnutím ze dne 23. 9. 2019, č. j. VZP-19-03642210-A46G, žalobcovu žádost opět zamítla s odůvodněním, že zákonné podmínky nutné pro úhradu dotčeného léčivého přípravku z prostředků veřejného zdravotního pojištění splněny nebyly. Rovněž i toto rozhodnutí žalobce napadl odvoláním, o němž VZP rozhodla po žalobcových urgencích ze dne 10. 12. 2019 a 23. 1. 2020, a to rozhodnutím ze dne 7. 2. 2020, č. j. VZP-20-00628518-A45B, kterým napadené rozhodnutí změnila tak, že žalobci přiznala úhradu 16 ks balení předmětného léčivého přípravku. Žádostí ze dne 12. 2. 2020 se pak žalobce domáhal proplacení částky 1 195 736,15 Kč, kterou již za dobu své léčby od října 2017 za léčivý přípravek Keytruda zaplatil, načež mu VZP dne 9. 4. 2020 sdělila, že k proplacení této částky dojde po uzavření dohody mezi žalobcem a VZP. Tato dohoda, v níž se VZP zavázala uvedenou částku žalobci proplatit, byla uzavřena dne 29. 4. 2020. K požadovaným nákladům právního zastoupení soud prvního stupně uvedl, že se v žalobě vyčíslená částka shoduje s tím, co bylo žalobci jeho právním zástupcem účtováno a co žalobce tomuto právnímu zástupci zaplatil.
5. Nárok na zaplacení částky 377 301,49 Kč s příslušenstvím žalobce u žalované předběžně uplatnil žádostí, jež byla dodána do její datové schránky dne 7. 8. 2020. Žalovaná však svým stanoviskem ze dne 4. 2. 2021 žalobcovy požadavky odmítla.
6. Po právním posouzení uvedených skutkových zjištění, které vycházelo z aplikace v rozsudku citovaných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk„), dospěl soud prvního stupně k závěru, že řízení o žalobcově žádosti, které trvalo od 16. 10. 2017 do 29. 4. 2020, kdy byla mezi žalobcem a VZP uzavřena dohoda (tedy dle soudu prvního stupně „dva roky a jedenáct měsíců„), bylo nepřiměřeně dlouhé, pročež došlo k nesprávnému úřednímu postupu, jenž vedl ke vzniku žalobcovy nemajetkové újmy, kterou je namístě odškodnit v penězích. Soud prvního stupně přitom zohlednil, že v řízení sice nedošlo k průtahům, když správní orgán postupoval vždy v přiměřených lhůtách, jednou však tento orgán rozhodl v rozporu se závazným právním názorem správního soudu. Zároveň toto řízení vykazovalo „mírně zvýšenou náročnost zejména po stránce právní i procesní“. Správní orgány v řízení rozhodovaly dvakrát ve dvou instancích, přičemž jedenkrát ve dvou instancích rozhodovaly též správní soudy. Žalobce k celkové délce řízení nijak nepřispěl. Význam předmětu řízení pro žalobce soud prvního stupně označil za velmi vysoký, neboť se toto řízení týkalo žalobcova zdraví a života.
7. Při stanovení výše odškodnění soud prvního stupně vyšel ze základní částky ve výši 15 000 Kč za první dva roky řízení a dále za každý další rok tohoto řízení, čímž dospěl k částce 16 250 Kč. Za pomoci kritérií uvedených v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk poté tuto částku navýšil o celkových 90 %, když z důvodu právní a procesní složitosti řízení tuto částku snížil o 10 %, načež s poukazem na postup orgánů veřejné moci ji navýšil o 50 %ao stejný procentní podíl ji dále navýšil též z důvodu velmi vysokého významu předmětu řízení pro žalobce. Výsledkem tohoto postupu soudu prvního stupně byla částka 30 875 Kč, ohledně níž tento soud žalobě vyhověl, což platí i o částce 16 093 Kč požadované z titulu náhrady nákladů právního zastoupení. Rozdíl mezi součtem obou těchto položek a částkou 61 593 Kč uvedenou ve vyhovujícím výroku svého rozsudku soud prvního stupně nevysvětlil.
8. K odvolání obou procesních stran poté odvolací soud v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v jeho zamítavém výroku o věci samé potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a ve vyhovujícím výroku tento rozsudek částečně změnil tak, že žalobu zamítl i ve vztahu k částce 45 500 Kč s příslušenstvím (výrok I rozsudku odvolacího soudu), přičemž ve zbývající části tohoto výroku týkající se částky 16 093 Kč s příslušenstvím, jakož i ve výroku o nákladech řízení tento rozsudek zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu prvostupňovému soudu k dalšímu řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
9. Odvolací soud nejprve napadený rozsudek soudu prvního stupně označil za nepřezkoumatelný, neboť součet částek 30 875 Kč a 16 093 Kč, které prvostupňový soud v odůvodnění tohoto rozhodnutí zhodnotil jako důvodně požadované, nekoresponduje s výší částky, ohledně níž poté žalobě vyhověl, pročež z tohoto rozsudku nelze zjistit, jak soud prvního stupně výslednou částku stanovil. Po částečném zopakování dokazování nicméně odvolací soud dospěl k závěru, že ve vztahu k nároku na náhradu nemajetkové újmy ve výši 200 000 Kč lze meritorně rozhodnout. Ze zopakovaných důkazů přitom zjistil, že žalobce žádostí podanou prostřednictvím poskytovatele zdravotních služeb v říjnu 2017 požádal VZP o úhradu 16 ks balení léčivého přípravku Keytruda z prostředků veřejného zdravotního pojištění, přičemž odvolacím rozhodnutím VZP ze dne 7. 2. 2020 byla úhrada v tomto rozsahu žalobci přiznána s tím, že pro schválení případných úhrad nad rámec uvedeného množství balení je třeba podat další (dodatečnou) žádost. Toto rozhodnutí bylo doručeno do datové schránky právního zástupce žalobce dne 7. 2. 2020 a téhož dne též nabylo právní moci. V návaznosti na toto zjištění odvolací soud uzavřel, že celková délka řízení o žalobcově žádosti činila 2 roky a 4 měsíce, neboť toto řízení zmíněného dne 7. 2. 2020 skončilo. V tento den totiž nabylo právní moci poslední rozhodnutí, které bylo v posuzovaném řízení vydáno a jímž byl celý předmět žalobcovy žádosti z října 2017 současně vyčerpán. S později uzavřenou dohodou mezi žalobcem a VZP oproti tomu okamžik skončení předmětného řízení spojovat nelze, neboť tato dohoda se již předmětu původní žádosti netýkala, nýbrž představovala vstřícný krok ze strany VZP řešící větší počet balení léčivého přípravku, než o jaké žalobce původně žádal. Nárok na zaplacení částek, které jsou předmětem tohoto řízení, žalobce u žalované předběžně uplatnil prostřednictvím svého právního zástupce, a to datovou zprávou, jež byla do datové schránky žalované dodána dne 7. 8. 2020 v 15,43 hodin s tím, že k jejímu doručení žalované mělo dojít dne 10. 8. 2020 v 6,59 hodin.
10. S ohledem na námitku promlčení žalobcova nároku na náhradu nemajetkové újmy, kterou žalovaná v řízení vznesla, se odvolací soud poté zabýval její důvodností, načež dospěl k závěru, že je tento nárok promlčen. Skončilo-li posuzované řízení dne 7. 2. 2020, poslední den subjektivní šestiměsíční promlčecí lhůty upravené v § 32 odst. 3 OdpŠk totiž připadl na pátek 7. 8. 2020, dokdy však žalobce předmětný nárok u žalované předběžně neuplatnil (čímž by v souladu s § 35 odst. 1 OdpŠk docílil pozastavení běhu uvedené promlčecí lhůty). K předběžnému uplatnění nároku u žalované totiž nedošlo v den dodání příslušného podání žalobcova právního zástupce do datové schránky žalované, nýbrž až dne 10. 8. 2020, kdy se žalovaná do své datové schránky přihlásila, což odvolací soud dovodil na podkladě znění § 17 odst. 3 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů. Ve vztahu k uvedenému nároku proto odvolací soud podanou žalobu zhodnotil jako zcela nedůvodnou. Již zmíněnou nepřezkoumatelností napadeného rozhodnutí pak odvolací soud odůvodnil zrušení tohoto rozsudku v části týkající se zbývajícího nároku na náhradu nákladů právního zastoupení.