Hodnota automobilu jednoho z rodičů není určujícím kritériem, od nějž by se mělo odvíjet stanovení rozsahu práv a povinností souvisejících se zajištěním styku s dítětem
III. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Vojtěch Šimíček) vyhověl ústavní stížnosti a zrušil výrok rozsudku Krajského soudu v Brně upravující předávání nezletilé dcery, neboť jím bylo porušeno právo stěžovatele na péči o dítě a jeho východu podle čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 9 odst. 3 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
Předmětem řízení před obecnými soudy byla úprava výchovy a výživy nezletilé dcery (nar. 2011) stěžovatele. Dívka byla svěřena do péče matky žijící v Brně, stěžovateli žijícímu v Praze byl upraven styk s dcerou a bylo stanoveno výživné. Soudy zároveň stěžovateli stanovily povinnost dceru převzít i předat v Brně. Stěžovatel s touto úpravou předání nezletilé nesouhlasí. V ústavní stížnosti zejména namítal, že náklady spojené se stykem nemohou být kladeny k tíži jednoho z rodičů. S poukazem na judikaturu Ústavního soudu uvedl, že soudy nevyhověly jeho návrhu, aby se matka podílela na zpáteční cestě nezletilé z Prahy do Brna, aniž by však své závěry dostatečně odůvodnily.
Po prostudování ústavní stížnosti, vyžádaného spisu a zaslaných vyjádření dospěl Ústavní soud závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud úvodem připomenul své předchozí závěry (viz nález sp. zn. IV. ÚS 4156/19 ze dne 2. 9. 2020, tisková zpráva je dostupná z tohoto linku: https://www.usoud.cz/aktualne/vetsi-vzdalenost-mezi-bydlisti-rodicu-ditete-nemuze-za-standardnich-okolnosti-jit-k-tizi-pouze-jednomu-z-nich-a-nesmi-byt-duvodem-poruseni-prava-ditete-na-styk-s-obema-rodici a text 9 stránkového kasačního nálezu je dostupný z tohoto linku: https://www.usoud.cz/fileadmin/user_upload/Tiskova_mluvci/Publikovane_nalezy/2020/IV._US_4156_19_an.pdf), z nichž se podává, že jedním z požadavků naplňujících pojem nejlepšího zájmu dítěte je též to, aby dítě bylo vychováváno zásadně oběma rodiči a aby oba také společně nesli náklady spojené s jeho výchovou a péčí o ně, a to včetně nákladů spojených s udržováním pravidelného osobního styku. Vzdálenost mezi bydlišti obou rodičů pak nemůže za standardních okolností být k tíži pouze jednomu z nich a a priori není ani překážkou v rozhodování soudů ohledně svěření dítěte do střídavé péče (viz nález sp. zn. III. ÚS 149/20 ze dne 31. 3. 2020, tisková zpráva je dostupná z tohoto linku: https://www.usoud.cz/aktualne/vyhlaseni-nalezu-ustavniho-soudu-sp-zn-iii-us-149-20-dne-6-dubna-2020-rozhodnuti-zverejnene-s-tiskovou-zpravou a 11 stránkového kasačního nálezu je dostupný z tohoto linku: https://www.usoud.cz/fileadmin/user_upload/Tiskova_mluvci/Publikovane_nalezy/2020/III._US_149_20_na_web.pdf). Ústavní soud v zájmu rovnoměrného vyvážení překážek spojených se zajištěním styku dítěte s rodičem na větší vzdálenost obecně vyžaduje, aby tyto překážky byly přeneseny částečně i na rodiče, jemuž bylo dítě svěřeno do péče, resp. aby oba rodiče museli při rozvržení povinností spjatých se stykem vynaložit nejen přibližně stejnou finanční částku, ale rovněž museli na překonání vzdálenosti rovnoměrně vynaložit svoji energii a čas (viz nález sp. zn. I. ÚS 2996/17 ze dne 29. 5. 2018, tisková zpráva je dostupná z tohoto linku: https://www.usoud.cz/aktualne/pokud-musi-rodic-za-ucelem-styku-s-ditetem-prekonat-vetsi-vzdalenost-je-fer-aby-negativa-s-timto-spojena-nesli-rovnomerne-oba-rodice a text 11 stránkového zamítavého nálezu je dostupný z tohoto linku: https://www.usoud.cz/fileadmin/user_upload/Tiskova_mluvci/Publikovane_nalezy/2018/I._US_2996_17_an.pdf). Ústavní soud tedy preferuje, aby rodič, jemuž bylo dítě svěřeno do péče, byl povinen předat dítě ke styku v místě bydliště druhého rodiče a oproti tomu by druhému rodiči vznikala povinnost předat dítě po ukončení styku rodiči, jemuž bylo dítě svěřeno do péče, v místě jeho bydliště.
Obecné soudy se v této věci od výše zmíněného obecného požadavku odchýlily zcela vědomě s poukazem na tvrzenou existenci mimořádných skutkových okolností. S tímto závěrem se však Ústavní soud neztotožnil.
Jedním ze stěžejních důvodů, proč podle obecných soudů není na místě, aby se matka podílela na cestách nezletilé ze stěžovatelova bydliště, je okolnost, že stěžovatel vlastní luxusní automobil. Obecné soudy dovodily, že nezletilé lépe svědčí právě cestování tímto vozidlem. Ústavní soud však není ochoten akceptovat, že by kvalita automobilu jednoho z rodičů měla být určujícím kritériem, od nějž se bude odvíjet stanovení rozsahu práv a povinností souvisejících se zajištěním styku s dítětem. Navíc závěr soudů, že matce nezbývá než použít veřejnou dopravu, neodpovídá výsledkům dokazování, z nichž vyplývá, že matka má po dohodě se zaměstnavatelem k dispozici služební vůz, jenž může používat i k soukromým účelům.
Ústavní soud nepřisvědčil ani argumentu, že stěžovatel disponuje značným množstvím času (což dokládají jeho časté pobyty v lyžařském středisku v Rakousku), tudíž pro něho cestování mezi Prahou a Brnem nepředstavuje větší problém. Způsob, jakým stěžovatel tráví volný čas, je totiž jeho výsostně osobní záležitostí a obecným soudům nepřísluší ho komentovat či dokonce zneužívat jako argument svědčící proti stěžovateli.
Ústavní soud pro úplnost dodává, že v části směřující proti rozhodnutí Městského soudu v Brně stížnost odmítl, neboť postačí, když zjištěná protiústavní pochybení napraví odvolací krajský soud.
Věc se nyní vrací ke Krajskému soudu v Brně, který při svém dalším rozhodování o úpravě režimu při předání a převzetí nezletilé po skončení styku u stěžovatele zajistí rovnoměrné rozvržení povinností mezi rodiči.
Text 6 stránkového kasačního nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 16.08. 2021 spisové značky III. ÚS 1279/21 je dostupný z níže uvedeného linku: