ÚS: Vyloučení advokáta z obhajoby
I. Vyloučení advokáta z obhajoby představuje zásadní omezení práva na obhajobu podle článku 40 odst. 3 Listiny a práva na právní pomoc podle článku 37 odst. 2 Listiny a k tomuto omezení mohou soudy přistoupit pouze ze zákonem stanovených důvodů a na základě zákonem stanoveného postupu, jenž je konkretizován v § 37a trestního řádu. Za situace, kdy za obviněného podá dovolání advokát, který byl na základě plné moci pověřen k jeho zastupování a obhajobě v předmětném trestním řízení, kdy tato plná moc byla obecným soudům řádně předložena a kdy tento advokát nebyl vyloučen z obhajoby podle § 37a trestního řádu, nelze aprobovat závěr Nejvyššího soudu o tom, že takové dovolání nebylo podáno prostřednictvím obhájce ve smyslu § 265d odst. 2 trestního řádu. Odmítnutí věcně se zabývat takovým dovoláním ze strany Nejvyššího soudu podle § 265d odst. 2 věta třetí trestního řádu představuje porušení práva na přístup k soudu podle článku 36 odst. 1 Listiny.
II. Pokud k vyloučení advokáta, který byl obviněným řádně pověřen k jeho zastupování, postupem podle § 37a trestního řádu nedojde, a přesto jej soud odmítne považovat za obhájce obviněného, dochází k nepřípustnému omezení práva obviněného na obhajobu chráněného článkem 40 odst. 3 Listiny, jakož i práva na právní pomoc podle článku 37 odst. 2 Listiny.
(podle nálezu Ústavního soudu ČR spisové značky III.ÚS 129/24, ze dne 14. 5. 2024)