Závazek zdržet se řízení motorových vozidel a podmíněné zastavení trestního stíhání

 

Pokud obviněný v souvislosti s podmíněným zastavením trestního stíhání svůj závazek zdržet se určité činnosti časově omezí, nelze v rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání tuto nejzazší dobu překročit. Lze však v mezích zákona stanovit delší zkušební dobu pro samotné podmíněné zastavení. Ústavní soud vyslovil i další podstatné závěry k závazku zdržet se určité činnosti ve smyslu § 307 odst. 2 písm. a) trestního řádu.

 

V řízení před obecnými soudy bylo rozhodnuto o podmíněném zastavení trestního stíhání stěžovatele, které bylo vedeno pro přečin ohrožení pod vlivem návykové látky. Byla stanovena zkušební doba v trvání šestnácti měsíců, ve výroku III bylo konstatováno, že „se obžalovaný zavazuje zdržet se řízení motorových vozidel všeho druhu po dobu 16 (šestnácti) měsíců„, a ve výroku IV, že stěžovatel na účet soudu složil peněžitou částku 30 000 Kč určenou státu na peněžitou pomoc obětem trestné činnosti. Městský soud v Praze napadeným usnesením stížnost zamítl jako nedůvodnou. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel považoval dobu trvání závazku za nepřiměřeně dlouhou.

 

Čtvrtý senát Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Veronika Křesťanová) stěžovateli nevyhověl a ústavní stížnost zamítl. Vyslovil však závěry do budoucna závazné pro orgány činné v trestním řízení.

 

Právní věty:

 

Ø    Obviněný v souvislosti s podmíněným zastavením trestního stíhání může, ale nemusí svůj závazek zdržet se určité činnosti ve smyslu § 307 odst. 2 písm. a) trestního řádu časově omezit, je na jeho vůli, zda určí (nejzazší) dobu, po kterou je ochoten se dané činnosti zdržet. Jestliže tak učiní, nemůže státní zástupce či soud v rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání tuto (nejzazší) dobu, po kterou se má obviněný činnosti zdržet, překročit, může pouze (v mezích zákona) stanovit delší zkušební dobu pro samotné podmíněné zastavení.

 

Ø    Pokud by státní zástupce či soud dobu, na kterou obviněný převzal závazek, překročili, postupovali by v rozporu s ústavní zásadou, že povinnosti lze ukládat jen na základě zákona (čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), jakož i se zásadou presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), popř. s právem na projednání věci před nezávislým soudem (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).

 

Ø    Pokud obviněný při učinění závazku zdržet se určité činnosti dobu, na kterou jej omezuje, neurčí, lze vycházet z předpokladu, že dává státnímu zástupci, resp. soudu, možnost dobu trvání takového závazku určit s tím, že tato doba nesmí být delší než určená zkušební doba podmíněného zastavení trestního stíhání, která smí činit maximálně pět let (§ 307 odst. 4 trestního řádu).

                                       

Ø    Při pochybnostech o obsahu projevené vůle obviněného musí státní zástupce či soud v konkrétních případech skutečnou vůli obviněného blíže zkoumat, tedy postavit najisto, zda obviněný omezuje maximální dobu svého závazku, anebo zda skutečně dává tomuto orgánu možnost určit dobu závazku podle svého uvážení s respektem ke shora uvedeným limitům.

Text 11 stránkového zamítavého nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 25.02. 2025 spisové značky IV. ÚS 3313/24, je dostupný z níže uvedeného linku:

 

https://www.usoud.cz/fileadmin/user_upload/Tiskova_mluvci/Publikovane_nalezy/2025/4-3313-24_AN.pdf