Rozhodčí doložka jako spotřebitelská smlouva

Rozhodčí doložku je třeba posuzovat jako samostatnou smlouvu, při zkoumání jejíž platnosti musí být aplikováno hmotné právo. Z tohoto důvodu je mimo jiné nutné vzít v úvahu, zda jde o smlouvu spotřebitelskou či nikoliv, a to bez ohledu na charakter smlouvy hlavní, neboť autonomie rozhodčí doložky apriori nevylučuje ani možnost rozdílného režimu hlavní smlouvy a rozhodčí doložky.

Rozhodčí doložku vztahující se k dříve uzavřené smlouvě mezi podnikateli nelze považovat za spotřebitelskou smlouvu, byť byla rozhodčí doložka uzavřena až poté, kdy jedna ze stran ukončila podnikatelskou činnost.

(podle usnesení Nejvyššího soudu spisové značky 20 Cdo 1972/2023, ze dne 4. 10. 2023)

K výkladu nařízení vlády o zřízení Národního parku Šumava

I. Předmětem dokazování mohou být jen skutkové poznatky, a to ty, které jsou rozhodující z hlediska předmětu řízení. Poznatky právní (znalost tuzemského objektivního práva, jež má být v daném případě aplikováno) pak předmětem dokazování pojmově býti nemohou. Občanský soudní řád v ustanovení § 121 o. s. ř. vyjímá skutečnosti, které není třeba dokazovat, mj. právní předpisy uveřejněné nebo oznámené ve Sbírce zákonů České republiky. I když se hovoří o Sbírce zákonů České republiky, je třeba ustanovení § 121 o. s. ř. vykládat tak, že se vztahuje na všechny právní předpisy publikované v oficiálních sbírkách Československa, pokud dosud platí a tvoří součást právního řádu České republiky. Vychází se zde totiž z pravidla, že soud zná (je povinen znát) právo. Proto výklad práva může být předmětem vyjádření (diskuze) stran, nikoli však dokazování. Princip iura novit curia je tradičně vykládán v tom smyslu, že byť zákon tuto zásadu výslovně spojuje jen s předpisy, jež jsou uveřejněny nebo oznámeny ve Sbírce zákonů České republiky (srov. § 121 o. s. ř.), lze ji obecně vztáhnout dokonce i na předpisy cizozemské, přičemž odpovědnost i za zjištění cizího práva nese (s určitými výjimkami) soud.

Soud, který má zásadně zjišťovat obsah cizího práva jakýmkoli dostupným a spolehlivým způsobem, může získat znalost cizího práva vlastním studiem (z pramenů jemu dostupných, jsou-li dostatečně spolehlivé), vyjádřením Ministerstva spravedlnosti, popř. ze znaleckého posudku z oboru právních vztahů k cizině, přičemž ani v posléze uvedených případech nejde o důkaz listinou ve smyslu § 129 o. s. ř. Obdobné závěry musí platit (prostřednictvím argumentu logického výkladu a minori ad maius), jestliže tuzemská právní norma publikovaná ve sbírce zákonů výslovně předpokládá vydání dalšího dokumentu (seznamu, plánu, mapy, atd.), jehož obsah se posléze zprostředkovaně stává součástí oné normy.

II. Podle § 4 odst. 5 nařízení vlády č. 163/1991 Sb. platilo, že „vymezení jednotlivých zón stanoví ministerstvo po projednání s dotčenými orgány státní správy a v dohodě s federálním ministerstvem obrany a ministerstvem zemědělství České republiky a zaznamená je v mapách v měřítku 1:25 000 a menším uložených na ministerstvu, ministerstvu zemědělství České republiky, dotčených okresních a obecních úřadech a na Správě„.

V daném případě jde o kogentní hmotněprávní normu, která má jednak tzv. nepravý blanketový a jednak kompetenční charakter. To proto, že zakládá oprávnění (kompetenci) Ministerstva životního prostředí České republiky vymezit jednotlivé zóny Národního parku Šumava a současně mu ukládá, aby provedlo zaznamenání tzv. zonace v jím za tím účelem zvláště vyhotovených mapách o stanoveném mapovém měřítku. Pro tzv. pravé blanketové (či blanketní) právní normy je typické, že zpravidla odkazují na jinou právní normu, která dokonce ještě nemusí ani existovat. Není však vyloučeno, aby právní norma odkazovala na dokument, který sám o sobě povahu právní normy již nemá. V projednávané věci jde o onen specifický případ, kdy normotvůrce uložil ústřednímu orgánu státní správy povinnost nikoliv vydat právní předpis (nižší právní síly), ale uložil mu provést vymezení zón (aniž by stanovil formu takového vymezení) a vlastní vymezení měl následně promítnout do mapy, v níž měly být jednotlivé zóny Národního parku Šumava a pozemky v nich situované zakresleny. Právě a jen toto vymezení [mapa jej zachycující, jež měla být veřejnosti dostupná u dalších blíže označených orgánů a na Správě Národního parku Šumava] představují vládou předjímanou (budoucí) součást nařízení vlády. Po vydání předpokládané mapy (vymezení zón) se tato stala součástí právní normy, a proto bylo třeba zjišťovat, jak a kdy Ministerstvo životního prostředí jednotlivé zóny Národního parku Šumava vymezilo, popř. zjišťovat jaký byl obsah mapy. Soud tak měl učinit dotazem na příslušný ústřední orgán státní správy, tedy způsobem předepsaným pro zjišťování práva, a nikoliv na základě dokazování (platí zde tedy přiměřeně to, co bylo výše uvedeno o způsobu zjišťování cizího práva). Bylo proto na odvolacím soudu, pokud chtěl čelit námitkám účastníků ohledně toho, v jaké zóně či zónách Národního parku Šumava byly předmětné pozemky v rozhodné době situovány, aby si vyžádal od Ministerstva životního prostředí příslušné dokumenty, včetně mapového podkladu, a to ve stavu, který tu byl ke dni zahájení vkladového řízení.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 24 Cdo 2386/2023, ze dne 13. 9. 2023)