Pokračování v exekuci na základě odpůrčí žaloby po smrti dlužníka

 

V exekuci vůči povinnému k uspokojení pohledávky oprávněného na základě úspěšně uplatněné odpůrčí žaloby lze pokračovat i v situaci, kdy dlužník zemřel bez procesního nástupce. Byla-li v projednávané věci za života dlužníka zahájena exekuce vůči povinné ohledně nemovité věci, která relativně neúčinným právním jednáním ve prospěch povinné ušla z majetku manželky dlužníka, je namístě pokračovat v exekuci prodejem předmětné nemovité věci ve vztahu k povinné, i když dlužník v průběhu uvedené exekuce zemřel, nemá právního nástupce a pozůstalostní řízení bylo pro nedostatek majetku zastaveno.

(podle usnesení Nejvyššího soudu spisové značky 20 Cdo 3231/2024, ze dne 4. 2. 2025)

 

Z odůvodnění:

 

K námitce dovolatelky, zda závazek jakožto dvoustranný právní vztah bez dalšího zanikl, jestliže dlužník zemřel bez právního nástupce, dovolací soud konstatuje, že dovolací otázka zřejmě směřuje k posouzení možnosti dalšího vedení exekuce vůči povinné v situaci, kdy exekuce vůči povinné byla zahájena za života dlužníka na základě primárního exekučního titulu ukládajícího povinnost dlužníkovi a na základě sekundárního exekučního titulu, kterým bylo rozhodnuto, že darovací smlouva o převodu předmětné nemovité věci je vůči oprávněnému neúčinná. V souvislosti s dalším vedením exekuce po smrti povinného Nejvyšší soud již dříve uvedl (srov. například usnesení ze dne 28. dubna 2016, sp. zn. 21 Cdo 2892/2014), že v exekuci prováděné prodejem nemovitých věcí povinného je okruh účastníků definován samostatně, nic proto nebrání v pokračování v té části exekuce, jež postihuje majetek, jenž byl před smrtí povinného ve společném jmění manželů [případně podléhající režimu § 42 odst. 1 a 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „ex. řád“), a § 262a odst. 1 a 2 o. s. ř.]. Tomu nebrání ani skutečnost, že řízení je ve vztahu k povinnému zastaveno. Z pohledu exekučního řízení lze totiž exekučním titulem přiznanou pohledávku (jde-li o peněžité plnění) uspokojit i z jiného majetku než výlučně majetku povinného (z majetku ve společném jmění povinného a jeho manžela nebo – za určitých okolností – i z majetku manžela povinného). Smrt povinného, který nezanechal žádný majetek, neznamená, že by se něco měnilo na tom, že pohledávka za ním může být exekučně uspokojena i z majetku podléhajícího režimu § 42 odst. 1 a 2 ex. řádu a § 262a odst. 1 a 2 o. s. ř. případně za použití § 150 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „obč. zák.“). Dovolací soud rovněž konstatoval (srov. například usnesení ze dne 15. září 2020, sp. zn. 20 Cdo 2299/2020), že zemřel–li povinný bez procesního nástupce, přičemž pozůstalostní řízení bylo zastaveno pro nedostatek majetku na straně povinného a v době smrti povinného se exekuce vedla i vůči bývalé manželce povinného, je namístě exekuci nadále vést jen ve vztahu k bývalé manželce povinného, a to ohledně majetkových hodnot, které z výlučného majetku manželky povinného nebo z majetku ve společném jmění (případně v zaniklém a dosud nevypořádaném společném jmění) do doby smrti povinného již byly exekučně postiženy.

 

Ze spisu v projednávané věci vyplývá, že sekundárním exekučním titulem bylo rozhodnuto, že darovací smlouva uzavřená dne 22. července 2014 mezi povinnou a manželkou dlužníka o převodu předmětné nemovité věci je vůči oprávněnému neúčinná. V uvedeném rozhodnutí nalézací soud uzavřel, že manželé M. smlouvou ze dne 19. března 1999 o vypořádání zúženého společného jmění manželů porušili § 150 obč. zák., jelikož v té době již existoval zákonný závazek dlužníka, přičemž vlastnické právo ve prospěch manželky dlužníka k předmětné nemovité věci bylo do katastru nemovitostí vloženo až poté, co banka vyzvala dlužníka coby společníka ve veřejné obchodní společnosti k plnění ručitelského závazku. Jestliže by darovací smlouvou mezi povinnou a manželkou dlužníka nedošlo k darování předmětné nemovité věci povinné, mohl by se věřitel (zde oprávněný) uspokojit i z předmětné nemovité věci; na manželku dlužníka je proto nutno nahlížet jako na osobu v postavení dlužníka ve smyslu § 589 a násl. o. z.

 

Z uvedeného se podává, že v projednávané věci byla exekuce vůči povinné zahájena za života dlužníka a vedena na majetek, z něhož by se oprávněný mohl uspokojit nebýt darovací smlouvy uzavřené mezi povinnou a manželkou dlužníka. Jestliže již dříve byl přijat závěr, že i po smrti povinného může být pohledávka za ním exekučně uspokojena z majetku ve společném jmění manželů rovněž prostřednictvím exekuce vedené (toliko) ve vztahu k manželce povinného, dovolací soud v poměrech nyní projednávané exekuce uzavírá, že byla–li za života dlužníka zahájena exekuce vůči povinné ohledně předmětné nemovité věci, která relativně neúčinným právním jednáním ve prospěch povinné ušla z majetku manželky dlužníka, je namístě pokračovat v exekuci prodejem předmětné nemovité věci ve vztahu k povinné, i když dlužník v průběhu uvedené exekuce zemřel, nemá právního nástupce a pozůstalostní řízení bylo pro nedostatek majetku zastaveno.

 

Jde-li o námitku promlčení pohledávky podle § 408 odst. 1, 2 obch. zák., dovolatelka se mýlí, domnívá-li se, že jde o otázku dovolacím soudem dosud neřešenou. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 23. června 2005, sp. zn. 20 Cdo 434/2004, přijal závěr, že pro určení, podle jakého právního předpisu se bude posuzovat promlčecí doba k vymožení práva přiznaného pravomocným rozhodnutím soudu, je podstatné, podle jakého právního předpisu byl posuzován právní vztah mezi účastníky v nalézacím řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2011, sp. zn. 20 Cdo 2431/2010, uveřejněné pod č. 49/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a dále v usnesení ze dne 27. listopadu 2012, sp. zn. 20 Cdo 2498/2012 (na které odkázal i odvolací soud), uvedl, že právo věřitele (oprávněného) podle § 42a odst. 4 obč. zák., požadovat – na základě exekučního titulu vydaného proti dlužníku a rozhodnutí, kterým soud určil, že vůči oprávněnému je právní úkon dlužníka neúčinný – uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, proti tomu, s nímž nebo v jehož prospěch dlužník učinil právní úkon a jenž námitku promlčení práva vůči své osobě vznesl, se promlčuje v desetileté promlčecí době podle § 110 odst. 1 obč. zák., která počne běžet od právní moci rozsudku, kterým soud určil, že vůči oprávněnému je právní úkon dlužníka neúčinný. Jelikož v nalézacím řízení byl právní vztah mezi účastníky posuzován podle občanského zákoníku a protože právo oprávněného požadovat uspokojení své peněžité pohledávky proti povinné z neúčinného právního úkonu dlužníka není upraveno obchodním zákoníkem, a tudíž ani ustanoveními obchodního zákoníku o promlčení, námitku promlčení práva oprávněného vyplývajícího z § 42a odst. 4 obč. zák. nelze posuzovat podle § 408 odst. 1 obch. zák.

 

Uvedené závěry se oproti mínění dovolatelky vztahují i na projednávanou věc, neboť i zde je exekuce vedena na základě primárního exekučního titulu vydaného proti dlužníkovi a na základě sekundárního exekučního titulu, kterým nalézací soud rozhodl o relativní právní neúčinnosti darovací smlouvy uzavřené mezi manželkou dlužníka a povinnou o darování předmětné nemovité věci, přičemž v nalézacím řízení byl právní vztah mezi účastníky posuzován podle občanského zákoníku. Promlčení práva přiznaného oprávněnému sekundárním exekučním titulem se posuzuje podle ustanovení § 640 o. z., jež stanoví, že bylo-li právo přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu, promlčuje se za deset let ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno. Z uvedeného hlediska není relevantní případné promlčení pohledávky oprávněného vůči dlužníkovi. Uzavřel-li odvolací soud, že vůči povinné se nepromlčuje samotná vymáhaná pohledávka a námitku promlčení odpůrčího práva nelze posuzovat podle § 408 obch. zák., rozhodl v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od které dovolací soud nemá důvod se odchýlit.

 

Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné. Protože nebylo zjištěno, že by řízení bylo postiženo některou z vad, uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání povinné podle ustanovení § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.