Odmítnutí výkonu práce po převedení zaměstnance na jinou práci
I. Převede-li zaměstnavatel zaměstnance bez jeho souhlasu podle § 41 odst. 1 písm. b) zák. práce poté, co byl podle lékařského posudku vydaného poskytovatelem pracovnělékařských služeb shledán dlouhodobě nezpůsobilým k výkonu dosavadní práce pro pracovní úraz, na jinou práci, která je pro něho vhodná vzhledem k jeho zdravotnímu stavu a schopnostem a pokud možno i k jeho kvalifikaci, zakládá toto převedení povinnost zaměstnance konat u zaměstnavatele práce jiného druhu, než který byl sjednán v pracovní smlouvě. Tuto práci je zaměstnanec povinen vykonávat – nebylo-li jeho pracovní zařazení u zaměstnavatele ani dodatečně vyřešeno dohodou – (jen) do rozvázání pracovního poměru výpovědí zaměstnavatele podle § 52 písm. d) zák. práce nebo dohodou z týchž důvodů, popřípadě výpovědí zaměstnance.
Nevykonává-li zaměstnanec v této době ze svého zavinění jinou vhodnou práci, na kterou byl převeden, porušuje tím povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci a tímto svým jednáním může zavdat důvod pro výpověď z pracovního poměru podle § 52 písm. g) zák. práce, popřípadě – jsou-li splněny podmínky uvedené v § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce – i pro okamžité zrušení pracovního poměru.
II. Při současném naplnění důvodů výpovědi z pracovního poměru podle § 52 písm. g) zák. práce a § 52 písm. d) zák. práce není zaměstnavatel v jejich uplatnění nijak omezen (limitován). S dotčeným zaměstnancem může zaměstnavatel pracovní poměr výpovědí rozvázat z kteréhokoliv z uvedených důvodů, popř. může důvod výpovědi skutkově vymezit tak, že bude odpovídat skutkové podstatě obou těchto důvodů.
(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 21 Cdo 1103/2024, ze dne 14. 1. 2026)
Význam daňového řízení o uložení penále podle § 31a odst. (3) písm. e) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
Daňové řízení, ve kterém se rozhoduje o uložení penále, nepředstavuje, byť se jedná o řízení v trestněprávní větvi působnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, řízení s typově zvýšeným významem předmětu řízení; zvýšený význam řízení pro poškozeného se nepresumuje. Je tomu tak proto, že daňové řízení je obecně méně závažné pro daňový subjekt, než je řízení trestní, ve kterém hrozí uložení závažnějších sankcí, než je tomu v řízení daňovém. To neznamená, že by soudy nemohly dovodit zvýšený význam takového řízení na základě konkrétních prokázaných skutkových okolností.
(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 30 Cdo 1134/2025, ze dne 13. 1. 2026)