K uplatnění zásady rovného zacházení na pracovní podmínky soudců

Zásada rovného zacházení platí též, jde–li o pracovní podmínky soudců (§ 16 odst. 1 zák. práce). Ty jsou určovány (mimo jiné) rozvrhem práce, který vydává předseda soudu po projednání s příslušnou soudcovskou radou a ve kterém se stanoví též způsob rozdělení věcí mezi jednotlivá soudní oddělení. Vydáním rozvrhu práce dochází k bližší konkretizaci obsahu „pracovní náplně„ soudců, neboť je tak určeno, jaké věci budou v jednotlivých soudních odděleních, ve kterých podle rozvrhu práce působí (budou působit), projednávat a rozhodovat, nebo se na jejich projednávání a rozhodování podílet.

Dovolací soud souhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle něhož jednáním žalované spočívajícím v tom, že žalobkyně byla na základě změny rozvrhu práce Krajského soudu v Ústí nad Labem od 1. 9. 2021 přeřazena z občanskoprávního úseku tohoto soudu na úsek správního soudnictví, kde měla projednávat a rozhodovat věci odpovídající této specializaci (podílet se na jejich projednávání a rozhodování), nebyla ve vztahu k žalobkyni porušena zásada rovného zacházení. Tato změna dotýkající se pracovních podmínek žalobkyně v jejím pracovním vztahu soudkyně naopak sledovala (kromě zajištění řádného výkonu soudnictví a práva účastníků na projednání věci bez zbytečných průtahů na úseku správního soudnictví Krajského soudu v Ústí nad Labem) odstranění nebo alespoň snížení nerovnoměrnosti v pracovním vytížení mezi soudci občanskoprávního úseku a soudci úseku správního soudnictví, kteří byli zatíženi větším počtem věcí než soudci občanskoprávního úseku, a směřovala tedy ke srovnání pracovních podmínek soudců obou úseků z tohoto pohledu na přibližně stejnou úroveň. Za těchto okolností nemůže být přeřazení žalobkyně z občanskoprávního úseku na úsek správního soudnictví považováno ani za bezdůvodné znevýhodnění žalobkyně před ostatními soudci občanskoprávního úseku, pokud jde o příležitost dosáhnout funkčního nebo jiného postupu, nehledě k tomu, že taková příležitost se žalobkyni naskýtá i na úseku správního soudnictví.

Zásada rovného zacházení nebyla porušena ani způsobem, jakým byla žalobkyně ze soudců působících na občanskoprávním úseku Krajského soudu v Ústí nad Labem vybrána (spolu s dalším soudcem) k přeřazení na úsek správního soudnictví, byl–li tento výběr výsledkem uvážení předsedkyně soudu učiněného poté, co byli na základě předem stanovených kritérií (nemělo jít o předsedy odvolacích senátů a členy specializovaných senátů, zohledněna měla být odborná způsobilost, mělo jít o samosoudce a měl být zohledněn názor místopředsedy úseku správního soudnictví) vytipováni vhodní kandidáti na přeřazení. Samotná tato kritéria principu rovného zacházení nijak neodporují.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 21 Cdo 3084/2024, ze dne 21. 1. 2025)

Zneužití práva na opuštění nemovité věci

Ani § 1045 o. z. [„(1) Věc, která nikomu nepatří, si každý může přivlastnit, nebrání-li tomu zákon nebo právo jiného na přivlastnění věci. Movitá věc, kterou vlastník opustil, protože ji nechce jako svou držet, nikomu nepatří. … (2) Opuštěná nemovitá věc připadá do vlastnictví státu.“] ani jiné ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, či jiný právní předpis nestanoví žádné konkrétní podmínky, omezení či předpoklady opuštění nemovité věci. Naopak se předpokládá, že vlastníkem věci se v takovém případě stane stát, na který přecházejí práva a povinnosti vlastníka.

Z toho potom v obecné rovině vyplývá, že samotné opuštění ani samotný přechod práv a povinností jako důsledek opuštění nemůže být bez dalšího zneužitím práva, opuštění není podmíněno nebo vyloučeno nějakým konkrétním důvodem, ale zneužití by se muselo pojit s konkrétními a výjimečnými okolnostmi daného případu; zneužití práva na opuštění věci tak obecně vyloučeno není.

(podle usnesení Nejvyššího soudu spisové značky 22 Cdo 3489/2024, ze dne 29. 1. 2025)