Odvolání z místa vedoucího zaměstnance v důsledku organizační změny
Pro posouzení, zda došlo k odvolání z místa vedoucího zaměstnance v souvislosti se zrušením tohoto místa v důsledku organizační změny, je klíčová otázka další (ne)potřebnosti druhu práce zaměstnance pro zaměstnavatele. Naopak ujednání odlišné pracovní doby s novým vedoucím zaměstnancem nesvědčí o zrušení pracovního místa odvolaného vedoucího zaměstnance v důsledku organizační změny ve smyslu § 73a odst. 2 části věty druhé za středníkem zák. práce.
(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 21 Cdo 3286/2024, ze dne 11. 12. 2025)
Z odůvodnění:
22. Podle § 73a odst. 2 zák. práce odvoláním nebo vzdáním se pracovního místa vedoucího zaměstnance pracovní poměr nekončí; zaměstnavatel je povinen tomuto zaměstnanci navrhnout změnu jeho dalšího pracovního zařazení u zaměstnavatele na jinou práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci. Jestliže zaměstnavatel nemá pro zaměstnance takovou práci, nebo ji zaměstnanec odmítne, jde o překážku v práci na straně zaměstnavatele a současně platí, že je dán výpovědní důvod podle § 52 písm. c); odstupné poskytované zaměstnanci při organizačních změnách náleží jen v případě rozvázání pracovního poměru po odvolání z místa vedoucího zaměstnance v souvislosti se zrušením tohoto místa v důsledku organizační změny.
23. Z citovaného ustanovení vyplývá, že poté, co byl zaměstnanec ze svého vedoucího pracovního místa odvolán, je zaměstnavatel povinen zaměstnanci navrhnout nové pracovní zařazení na jinou práci, na níž ho může dále zaměstnávat a která odpovídá zdravotnímu stavu zaměstnance a jeho kvalifikaci. V případě, že zaměstnavatel nemá takovou práci, která by odpovídala zdravotnímu stavu a kvalifikaci zaměstnance, nebo že zaměstnanec návrh na nové pracovní zařazení nepřijme, nastává jednak překážka v práci na straně zaměstnavatele ve smyslu ustanovení § 208 zák. práce, jednak fikce výpovědního důvodu podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce. Znamená to, že zaměstnavatel může dát takovému zaměstnanci výpověď s odvoláním na výpovědní důvod podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce, aniž by se pro naplnění tohoto výpovědního důvodu opravdu vyžadovalo, aby se zaměstnanec skutečně stal pro zaměstnavatele nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách, jak to jinak ustanovení § 52 písm. c) zák. práce pro platné rozvázání pracovního poměru výpovědí vyžaduje.
24. Vzhledem k popsané konstrukci tohoto způsobu rozvázání pracovního poměru se zaměstnancem, jehož pracovní poměr byl založen jmenováním nebo s ním byla dohodnuta možnost odvolání a vzdání se vedoucího pracovního místa, zákon současně stanoví, že „odstupné poskytované zaměstnanci při organizačních změnách náleží jen v případě rozvázání pracovního poměru po odvolání z místa vedoucího zaměstnance v souvislosti se zrušením tohoto místa v důsledku organizační změny„. Je tomu tak zřejmě proto, aby i v případě skončení pracovního poměru se zaměstnancem z důvodu fikce výpovědního důvodu podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce byl zachován smysl a účel odstupného poskytovaného zaměstnanci při organizačních změnách (srov. § 67 odst. 1 zák. práce), tedy – mimo jiné – tehdy, rozvázal-li zaměstnavatel se zaměstnancem pracovní poměr výpovědí z důvodu uvedeného v ustanovení § 52 písm. c) zák. práce, protože se zaměstnanec stal pro zaměstnavatele nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách. Odstupné má v těchto situacích představovat jednorázový peněžitý příspěvek, který má zaměstnanci pomoci překlenout sociální situaci (často složitou), v níž se ocitl proto, že bez svého zavinění (z důvodu organizačních změn u zaměstnavatele) ztratil dosavadní práci. Má se tedy jednat o plnění určené k tomu, aby formou jednorázového peněžitého příspěvku vyplaceného zaměstnanci alespoň zčásti kompenzovalo (zmírnilo) pro zaměstnance nepříznivý důsledek organizačních změn. Poskytnutí odstupného zaměstnanci, který byl odvolán z vedoucího pracovního místa (nebo se takového místa vzdal) z jiných důvodů než z důvodu zrušení jím zastávaného vedoucího pracovního místa v důsledku organizační změny, by ovšem tento účel postrádalo a dotčeného zaměstnance by neopodstatněně zvýhodňovalo před jinými zaměstnanci, jejichž pracovní poměr byl rozvázán výpovědí pro skutečné naplnění výpovědního důvodu podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 21 Cdo 1548/2018).
25. K pojmu nadbytečnosti zaměstnance judikatura dovolacího soudu dále uzavřela, že musí být posuzována pouze s ohledem na druh práce (daný rozsahem – náplní), který zaměstnanec podle pracovní smlouvy pro zaměstnavatele vykonává a jehož ujednání patří k podstatným náležitostem pracovní smlouvy (srov. § 34 odst. 1 zák. práce). Vedle podstatných (esenciálních) náležitostí si mohou účastníci v pracovní smlouvě dohodnout i další (pracovní a mzdové) podmínky, na kterých mají zájem, mezi něž patří (mimo jiné) také ujednání kratší pracovní doby podle ustanovení § 80 zák. práce (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2011, sp. zn. 21 Cdo 1395/2010). Ujednání o dalších (pracovních a mzdových) podmínkách však nemohou být zvažována při posuzování nadbytečnosti zaměstnance ve smyslu ustanovení § 52 písm. c) zák. práce, která je (v příčinné souvislosti s organizační změnou) dána pouze další (ne)potřebností druhu práce zaměstnance pro zaměstnavatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2017, sp. zn. 21 Cdo 4485/2016).
26. Na základě uvedeného lze uzavřít, že i pro posouzení, zda došlo k odvolání z místa vedoucího zaměstnance v souvislosti se zrušením tohoto místa v důsledku organizační změny, je klíčová otázka další (ne)potřebnosti druhu práce zaměstnance pro zaměstnavatele. Naopak ujednání odlišné pracovní doby s novým vedoucím zaměstnancem nesvědčí o zrušení pracovního místa odvolaného vedoucího zaměstnance v důsledku organizační změny ve smyslu § 73a odst. 2 části věty druhé za středníkem zák. práce. Na tomto závěru nemůže ničeho změnit argumentace dovolatele ad absurdum, že neplatil-li by jeho názor, mohlo by být 40 ředitelů „nahrazeno 1 ředitelem s 1 hodinovou pracovní dobou ve 40 společnostech“, neboť ta směřuje k aplikaci jiných právních institutů (zejména zákazu zneužití práva), pro kterou však nebyly v nyní posuzované věci soudy zjištěny relevantní skutkové okolnosti.
27. Protože rozsudek odvolacího soudu je – jak vyplývá z výše uvedeného – z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný, a protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad uvedených v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. a nebyla zjištěna ani jiná vada řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku o věci samé podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl. (…)