Krácení náhrady mzdy při neplatném rozvázání pracovního poměru

 

„Zmírňovací“ ustanovení § 69 odst. 2 zák. práce nemá zabránit tomu, aby zaměstnavatel byl za svůj nesprávný postup při rozvázání pracovního poměru postižen tím, že zaměstnanci zajistí stejné plnění, jako kdyby práci vykonával, nýbrž neodůvodněnému zvýhodňování zaměstnance. Po uplynutí šesti měsíců z celkové doby, za niž by měla být zaměstnanci poskytnuta náhrada mzdy, tak ustupuje sankční a satisfakční povaha náhrady mzdy (platu) do pozadí a oproti tomu se zvýrazňuje její sociální funkce. Jde tedy především o to, zda chování zaměstnance při zajišťování si dalšího výdělku (jiného příjmu) je korektní; krácení přichází v úvahu, jestliže vlastní vinou zanedbal možnost vydělat si a tak alespoň z části nahradit ušlý příjem, nebo si naopak někde vydělával tolik, že újmu neutrpěl.

Zaměstnanci lze tedy přičítat k tíži, že se nezapojil do práce po uplynutí doby (prvních) šesti měsíců, za kterou mu přísluší náhrada mzdy na základě jeho oznámení zaměstnavateli, že trvá na svém dalším zaměstnávání. O zapojení (možnosti zapojení) zaměstnance do práce je možné uvažovat až od nástupu do práce, tedy od okamžiku, od něhož probíhá (mohl probíhat) výkon práce, za který náleží mzda nebo plat. Zapojením se zaměstnance do práce není naopak možné rozumět již samotné vyjednávání o uzavření pracovní smlouvy. K přiměřenému snížení náhrady mzdy (platu) je tedy možné přistoupit i tehdy, nevyužije–li zaměstnanec nabídky jiné práce za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby zaměstnavatel plnil svou povinnost přidělovat mu tuto práci, dané mu ještě před uplynutím doby (prvních) šesti měsíců z celkové doby, za niž by měla být zaměstnanci poskytnuta náhrada mzdy, má-li zaměstnanec možnost na základě této nabídky nastoupit do práce u jiného zaměstnavatele až v době po uplynutí těchto šesti měsíců (např. proto, že nabídka práce stále trvá, nebo proto, že zaměstnanec má možnost si sjednat pozdější den nástupu do práce); zaměstnanec tak má zachovánu možnost využít celou dobu, po kterou mu ustanovení § 69 odst. 1 zák. práce poskytuje zvýšenou ochranu v situaci, do níž se dostal pro porušení povinnosti zaměstnavatele. 

Nelze však nesouhlasit s názorem, že k „aplikaci„ ustanovení § 69 odst. 2 zák. práce by stačila pouhá možnost, že zaměstnanec na nabídnuté pracovní pozici mohl působit již před uplynutím oněch prvních šesti měsíců, neboť pak by na ní působil i po uplynutí těchto šesti měsíců. Tento přístup by se totiž míjel s účelem výše uvedených ustanovení zákoníku práce, neboť by v podstatě nutil zaměstnance začít vykonávat práci u jiného zaměstnavatele bezprostředně poté, co by svému zaměstnavateli oznámil, že trvá na svém dalším zaměstnávání, tedy již v době, kdy zákon přiznává náhradě mzdy satisfakční (vůči zaměstnanci) a sankční (vůči zaměstnavateli) povahu.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR spisové značky 21 Cdo 3338/2020, ze dne 6. 5. 2021)

 

 

Provoz výtahu v rámci služebnosti dle § 28d transformačního zákona

[účinnost od 23.06. 1992 – § 28d (1) zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech: „Pokud byly v družstevní bytové výstavbě pořízeny byty, na které byla poskytnuta finanční, úvěrová a jiná pomoc podle předpisů o finanční, úvěrové a jiné pomoci družstevní bytové výstavbě formou nástaveb a vestaveb do stávajících budov, aniž se budova stala předmětem podílového spoluvlastnictví družstva a původního vlastníka budovy, zřizuje se dnem účinnosti tohoto zákonného opatření ve prospěch družstva, popřípadě jeho právního nástupce na budově věcné břemeno podle § 151n a násl. občanského zákoníku, které dále omezuje vlastníka budovy tak, že … d) nájemné z těchto bytů platí nájemce družstvu nebo jeho právnímu nástupci; úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu platí nájemce vlastníkovi budovy, popřípadě jiné osobě.„]

 

Otázku, zda k obsahu výkonu věcného břemene podle § 28d transformačního zákona patří v daném případě právo žádat po vlastníkovi domu zprovoznění existujícího, avšak nefunkčního výtahu, je třeba posoudit podle okolností konkrétní věci, a s přihlédnutím k § 2247 o. z. [„(1) Strany si ujednají, která plnění spojená s užíváním bytu nebo s ním související služby zajistí pronajímatel; schází-li takové ujednání, použije se ustanovení odstavce 2. … (2) Pronajímatel zajistí po dobu nájmu nezbytné služby. Má se za to, že nezbytnými službami jsou dodávky vody, odvoz a odvádění odpadních vod včetně čištění jímek, dodávky tepla, odvoz komunálního odpadu, osvětlení a úklid společných částí domu, zajištění příjmu rozhlasového a televizního vysílání, provoz a čištění komínů, případně provoz výtahu. … (3) Způsob rozúčtování cen a úhrady služeb stanoví jiný právní předpis. … (4) Strany si ujednají způsob rozúčtování cen a úhrady případných dalších služeb, není-li stanoven jiným právním předpisem nebo rozhodnutím cenového orgánu. Způsob rozúčtování musí být určen před poskytováním služby.].

V nyní projednávané věci je významné, že dům byl v souvislosti s nástavbou vybaven výtahem, členové bytového družstva proto mohli důvodně předpokládat, že jej budou moci využít; to navíc zajišťovala původní smlouva oprávněného družstva s vlastníkem domu, byť později vypovězená. Členům bytového družstva tak vzniklo legitimní očekávání, že byty, do nichž investovali své prostředky, budou moci využívat konkrétním způsobem zahrnujícím provoz výtahu. O existenci výtahu, jeho užívání členy družstva i o věcném břemeni žalovaní v době koupě domu věděli, a obé akceptovali. Dále je třeba přihlédnout k tomu, že jednotky zatížené věcným břemenem jsou situovány v 5. nadzemním podlaží a jejich dostupnost bez výtahu je tak přinejmenším ztížená; nelze vyloučit, že pro konkrétní osoby mohou být tyto jednotky bez výtahu nedostupné. Tyto skutečnosti nasvědčují tomu, že provoz výtahu spadá do obsahu věcného břemene vzniklého na základě transformačního zákona; ačkoli absence výtahu užívání bytových jednotek zcela neznemožňuje, zásadním způsobem jeho možnost omezuje a ztěžuje. Tyto okolnosti svědčí závěru, že jsou splněny podmínky pro to, aby žalovaným byla uložena povinnost výtah zprovoznit.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR spisové značky 22 Cdo 530/2021, ze dne 28. 4. 2021)

 

 

Ochrana proti zásahu do práva na svobodu vyznání

 

I. Zaručuje-li náš právní řád občanům právo na svobodnou volbu náboženství a jeho nerušené praktikování, včetně práva nebýt vystaven hrubě urážlivým projevům směřujícím proti základům jeho víry a je-li současně právním řádem zaručena svoboda projevu, vyjadřování vlastních názorů a idejí bez cenzury, je zřejmé, že může docházet ke střetu těchto dvou práv při jejich výkonu. Zákonným limitem práva na svobodu projevu jednoho člověka jsou hranice stanovené čl. 17 odst. 4 Listiny [„Svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti.“] a § 81 o. z. [„(1) Chráněna je osobnost člověka včetně všech jeho přirozených práv. Každý je povinen ctít svobodné rozhodnutí člověka žít podle svého. … (2) Ochrany požívají zejména život a důstojnost člověka, jeho zdraví a právo žít v příznivém životním prostředí, jeho vážnost, čest, soukromí a jeho projevy osobní povahy.“] k ochraně svobody, důstojnosti, vážnosti, cti a soukromí druhého. Stejně tak svoboda vyznání je omezena svobodou projevu, včetně projevů podporujících jiná vyznání či ateismus nebo kritizující určitá náboženství a jeho projevy či polemizující s nimi. Svoboda projevu se totiž vztahuje nejen na informace a myšlenky, které jsou přijímané příznivě či jsou považovány za neškodné či bezvýznamné, ale i na ty, které „jsou urážející, šokující nebo znepokojují stát či jakoukoli skupinu obyvatelstva“. Překročí-li realizace jednoho práva přijatelné hranice ochrany jiného práva, stává se původně dovolený výkon práva protiprávním jednáním. 

Při střetu dvou základních lidských práv je nezbytné vždy v každém jednotlivém případě pečlivě vážit, kterému z nich je třeba dát přednost a poskytnout ochranu, neboť zmíněné hranice nemohou být pevně vymezené a konkrétně popsané zákazy a pokyny. Jestliže by šlo o projev hrubě urážlivý a znevažující, cíleně zaměřený proti náboženskému symbolu či projevu víry bez ospravedlnitelné pohnutky, bylo by namístě takovému projevu odepřít ochranu a poskytnout ji zasaženému právu na svobodu náboženství. Naopak by mohl být shledán oprávněným i projev pojednávající náboženský symbol kontroverzním i negativním způsobem, jestliže by byl veden snahou po dialogu, měl by vyjadřovat nějakou myšlenku či názor, a jeho cílem by nebylo pouze šokovat a urazit ty, pro něž je symbol posvátný. Takovému projevu by bylo namístě poskytnout ochranu na úkor ochrany náboženského cítění, této vnitřní složky práva na svobodu vyznání. Projevem realizace práva na svobodu projevu je mimo jiné i umělecké dílo, a není-li jeho hlavním cílem bez hlubšího smyslu útočit proti nějakému náboženství, urážet a znevažovat jeho symboly a představitele, pak nezasahuje do práva na svobodu vyznání.

II. Celá předmětná divadelní představení žalobci neviděli, informace o nich se k nim dostaly jen ze sdělovacích prostředků, přičemž některé z nich referovaly o uvedení daných her již v minulosti na jiných scénách. V médiích pak byly reprodukovány jen některé scény, vytržené z kontextu, nikoli celé hry. Ani v případě, že by žalobci vnímali předmětné scény bezprostředně jako diváci v celém kontextu uvedených her, nebyl by odůvodněn závěr o důvodnosti žaloby.

Odvolací soud se správně zabýval intenzitou a povahou možného působení her na výkon práva na svobodu vyznání žalobců. Použití úvahy o předpokládaném vnímání dané situace průměrným občanem České republiky, tedy zvažování, zda každá průměrná fyzická osoba by ve srovnatelné situaci jako žalobci za daných okolností pociťovala způsobenou újmu obdobným způsobem, je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Referenční vzorek populace pro stanovení „průměrného občana„ musí vycházet vždy z konkrétní situace, za níž mělo k zásahu dojít. Kdyby se žalobci cítili dotčeni urážlivým projevem proneseným při katolické bohoslužbě či při jiné příležitosti, na níž by převažovaly osoby téže víry, bylo by namístě zvažovat vnímání průměrného českého katolíka (vyznavače příslušné víry). Protože však k uvedení předmětných divadelních her došlo v divadle přístupném vyznavačům jakékoli víry či bez vyznání a žalobci se s inkriminovanými scénami seznámili z celostátních veřejných sdělovacích prostředků, bylo v projednávané věci namístě posuzovat, jak mohly být scény reprodukované v televizi v rámci pořadu o jejich uvedení na festivalu vnímány průměrným občanem České republiky. 

IIII. Odvolací soud správně dovodil, že daná představení měla vyjadřovat určitou myšlenku, kladla si za cíl obracet pozornost publika k palčivým tématům současné společnosti, k projevům násilí mezi různými kulturami a náboženstvími, tedy jejich cílem nebylo zasáhnout žalobce, ani širší skupinu obyvatelstva (křesťanskou), k níž se žalobci hlásí. Nešlo o samoúčelné, urážlivé a nesnášenlivé jednání. Uvedením daných her nemohlo dojít k zásahu do osobnosti žalobců ve smyslu § 81 o. z. [„(1) Chráněna je osobnost člověka včetně všech jeho přirozených práv. Každý je povinen ctít svobodné rozhodnutí člověka žít podle svého. … (2) Ochrany požívají zejména život a důstojnost člověka, jeho zdraví a právo žít v příznivém životním prostředí, jeho vážnost, čest, soukromí a jeho projevy osobní povahy.“] a § 2910 o. z. [„Škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co tím způsobil. Povinnost k náhradě vznikne i škůdci, který zasáhne do jiného práva poškozeného zaviněným porušením zákonné povinnosti stanovené na ochranu takového práva.“], a proto jim nemohla vzniknout nemajetková újma, kterou by žalovaní byli povinni odčinit podle § 2956 o. z.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR spisové značky 25 Cdo 1081/2020, ze dne 28. 4. 2021)