Odstoupení zaměstnavatele od konkurenční doložky

 

Zaměstnavatel i zaměstnanec mohou odstoupit od dohody, kterou se zaměstnanec ve smyslu ustanovení § 310 odst. 1 zák. práce zavazuje, že se po určitou dobu po skončení pracovního poměru zdrží výkonu výdělečné činnosti, která by byla předmětem činnosti zaměstnavatele nebo která by měla vůči němu soutěžní povahu, jen z důvodu stanoveného v zákoně nebo z důvodu, který zaměstnavatel se zaměstnancem předem sjednal a který nepředstavuje zneužití práva na úkor zaměstnance; ze strany zaměstnavatele je odstoupení přípustné, jen jestliže bylo učiněno v době trvání pracovního poměru účastníků.

Není pochyb o tom, že smysl a účel konkurenční doložky spočívá zejména v tom, aby zaměstnavatel byl chráněn před únikem informací ke konkurenčnímu podnikateli prostřednictvím zaměstnanců, kteří se v průběhu svého zaměstnaneckého poměru seznamují s informacemi, které mají povahu obchodního tajemství nebo jsou takového charakteru, že jsou způsobilé získat konkurenčnímu podnikateli v hospodářské soutěži výraznou výhodu. Nelze vyloučit, že po uzavření konkurenční doložky nastanou okolnosti, za nichž zaměstnanec takové informace nezíská (nebude jimi v době skončení pracovního poměru disponovat), a uvedený smysl a účel konkurenční doložky nebude naplněn. Předpokládají-li účastníci konkurenční doložky, že takové okolnosti (spočívající například v délce trvání pracovního poměru) po uzavření dohody nastanou (mohou nastat), lze tyto okolnosti v dohodě sjednat jako důvod pro odstoupení od konkurenční doložky. Posuzované ujednání, které ponechává na „volném uvážení„ zaměstnavatele, zda zaměstnanec v zaměstnání u zaměstnavatele takové informace získal, těmto požadavkům nevyhovuje, neboť se jedná – ve svých důsledcích – o obdobnou situaci, kdy by zaměstnavatel měl možnost od konkurenční doložky odstoupit „bez uvedení důvodu“ nebo „z kteréhokoliv důvodu“, a je pro rozpor se zákonem neplatné.

Ustanovení § 310 zák. práce je zákonným ustanovením, ve kterém se promítá (nachází svůj výraz) základní zásada pracovněprávních vztahů spočívající ve zvláštní zákonné ochraně postavení zaměstnance, jež zároveň vyjadřuje hodnoty, které chrání veřejný pořádek. Zákonem stanovené omezení, podle kterého zaměstnavatel může od konkurenční doložky odstoupit jen z důvodu stanoveného v zákoně nebo z důvodu, který zaměstnavatel se zaměstnancem předem sjednal, chrání stabilitu pracovního poměru a zamezuje vytváření nejistoty na straně zaměstnance ohledně jeho dalšího pracovního uplatnění. Nemožnost jednostranného odstoupení od konkurenční doložky zaměstnavatelem „bez uvedení důvodu“ nebo „z kteréhokoliv důvodu“ (a z jiných obdobně sjednaných důvodů odstoupení) lze považovat též za výraz ústavně zaručeného práva na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu, jakož i práva podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost.

Lze proto uzavřít, že posuzované pracovněprávní ujednání nejenže odporuje zákonu, ale současně zjevně narušuje veřejný pořádek, a k jeho neplatnosti se přihlíží i bez návrhu (srov. § 588 o. z.); absolutně neplatné je potom i navazující jednostranné právní jednání zaměstnavatelky, jímž od konkurenční doložky odstoupila, které nemohlo vyvolat zamýšlené účinky spočívající ve zrušení závazku z konkurenční doložky.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR spisové značky 21 Cdo 4779/2018, ze dne 5. 11. 2020)

 

 

K účelnosti vynaložení nákladů na zdravotní pomůcku

 

Nejvyšší soud se v rozsudku sp. zn. 31 Cdo 1778/2014 přiklonil k závěru, že pod náklady léčení je třeba podřadit nejen výdaje, které nejsou hrazeny z prostředků veřejného zdravotního pojištění a které jsou spojeny s vlastním léčebným procesem, nýbrž i obdobné náklady vynaložené v době, kdy již vlastní léčení skončilo (zdravotní stav je stabilizovaný), avšak některé potíže přetrvávají a vznikají v souvislosti s nimi další výdaje. Ustanovení § 449 odst. 1 obč. zák. je proto třeba vyložit poněkud šířeji tak, že zakládá nárok na náhradu nákladů léčení, jejichž účelem je v první řadě obnovení zdraví nebo alespoň zlepšení zdravotního stavu poškozeného po škodní události, dále ovšem též udržení více či méně stabilizovaného zdravotního stavu i v situaci, kdy se další zlepšení nepředpokládá, a v této souvislosti též nárok na skutečně vynaložené náklady na zajištění pomoci při základních životních úkonech poškozeného či zajištění chodu jeho domácnosti, které poškozený vzhledem k trvalým následkům poškození zdraví již nemůže sám vykonávat.

Obecně platí, že povaha nároku na náhradu nákladů léčení vylučuje, aby škůdce (či pojistitel jeho odpovědnosti) byl zatížen úhradou nákladů, pokud by je poškozený vynaložil tak, že by vůbec k zákonem zamýšlenému účelu nesloužily, nebo je vynaložil nehospodárně (bez racionální ekonomické úvahy), neúčelně či neadekvátně. Avšak současně je třeba účelnost nákladů poměřovat nejen hlediskem ekonomickým, ale i širším pohledem zohledňujícím udržení (nezhoršování) zdravotního stavu poškozeného se snahou o zachování co možná nejlepší kvality života. Takový výklad § 449 obč. zák. zohledňuje i snahu společnosti o začlenění zdravotně hendikepovaných osob do společenského života ve smyslu Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením. Z těchto důvodů je při posouzení účelnosti nákladů na zdravotnické pomůcky, které umožňují výkon hendikepované osoby (tzv. facilitátory), slouží k co největšímu znovuzařazení poškozeného do života, udržení co nejvyšší úrovně jeho samostatnosti a uplatnění ve všech sférách života, jichž se může účastnit, potřeba zohlednit i další, v konkrétním případě podstatné okolnosti. Účelnost pořízení zdravotnické pomůcky je třeba posuzovat s přihlédnutím ke všem prokázaným okolnostem případu.

Touto optikou je třeba pohlížet i na posuzovaný případ. Žalobce se před nehodou aktivně věnoval cyklistice (denně jezdil 70 km) a se svými dětmi i dalším sportům (jízdě na kolečkových i klasicích bruslích, sjezdovému lyžování, turistice, florbalu, pravidelně navštěvoval bazén), jakož i dalším četným zájmům. V důsledku nehody v produktivním věku 44 let zcela ztratil možnost věnovat se těmto (i dalším) aktivitám včetně plnohodnotného výkonu povolání. Jestliže by bylo v řízení prokázáno, že užívání elektrického terénního invalidního vozíku napomáhá většímu zapojení žalobce do rodinného i společenského života (např. jeho účastí na výletech v přírodě apod.), což napomáhá k udržení (stabilizaci) jeho, zejména psychického, zdravotního stavu, sloužila by tato pomůcka v jeho případě zákonem zamýšlenému účelu.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR spisové značky 25 Cdo 357/2019, ze dne 20. 10. 2020)