Aplikovatelnost zásady zákazu reformationis in peius v civilním řízení

 

I. Zákaz změny k horšímu se v řízení projevuje v tom, že strana, která využila opravného prostředku, nemůže mít v důsledku rozhodnutí opravného soudu horší postavení, než jaké jí přiznávalo napadené rozhodnutí, tj. prvostupňové rozhodnutí nesmí odvolací soud změnit k tíži odvolatele. Pokud podaly odvolání obě strany, může se rozhodnutí odvolacího soudu pohybovat jenom v rámci vymezeném odvoláními obou stran. V této situaci může dojít ke změně k horšímu, nikoliv však na základě odvolání toho, k jehož tíži změna jde, ale proto, že se odvolala i protistrana. Zákaz reformace in peius je tím zachován, protože straně nejde k tíži vlastní procesní jednání, ale procesní jednání jejího odpůrce.

I když v občanském soudním řádu není výslovně vyjádřena zásada zákazu reformace in peius, je nutno z ní vycházet jako z důsledku zásady dispoziční. Proto ani ve věcech, v nichž z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky, by odvolací soud neměl přistoupit ke změně k horšímu v neprospěch odvolatele, nedomáhá–li se takového rozhodnutí svým odvoláním též druhá procesní strana.

Ustanovení § 212 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je třeba vykládat vždy v souvislosti se zásadou vyslovenou v § 153 odst. 2 o. s. ř., která prolamuje dispoziční princip dvěma směry: žalobci lze přisoudit buď více, nebo něco jiného. Jedině v tomto smyslu může být dispoziční princip prolomen na § 153 odst. 2 o. s. ř. navazujícím ustanovením § 212 písm. c) o. s. ř., tj. tak, že odvolateli lze přiznat více, nebo něco jiného. Systematickým a teleologickým výkladem je třeba dospět k závěru, že § 212 písm. c) o. s. ř. nedovoluje, aby odvolateli bylo přisouzeno méně, než požaduje, resp. aby se jeho právní postavení zhoršilo.

Dispoziční či návrhový princip platí také pro odvolací řízení. Jeho zahájení by opět mělo být v rukou stran, a také jenom na odvolání by mělo záviset vymezení předmětu odvolacího řízení. Ten je dán rozsahem odvolání, odvolacími důvody a odvolacím návrhem. Z tohoto hlediska je správné, pokud s rozsahem odvolání je zásadně spjat rozsah přezkumu v § 212 a rozsah odkladného účinku v § 206 o. s. ř. Není důvod odkládat právní moc ve větším rozsahu, než který může být předmětem odvolacího přezkumu, a právě meze tohoto přezkumu jsou dány odvoláním. Opačný nesprávný postup by znamenal nejen narušení částečné právní moci, ale také porušení zákazu změny k horšímu (reformatio in peius). To samozřejmě platí jenom v případě, že odvolání nepodala také druhá strana, protože v takovém případě je možnost změny prvostupňového rozsudku otevřena v obou směrech.

Situace uvedené pod písm. a) až c) ustanovení § 212 o. s. ř. nemohou vést k závěru, že je jimi odůvodněno porušení zákazu reformace in peius. V dané věci jde o vypořádání společného jmění manželů, tj. o řízení, kde z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky ve smyslu § 153 odst. 2, § 212 písm. c) o. s. ř. V těchto řízeních může být v řadě případů obtížné posoudit a obecně vymezit, zda a kdy je rozhodnutí odvolacího soudu v neprospěch účastníka, který rozhodnutí soudu prvního stupně napadl odvoláním (např. tam, kde odvolací soud provede rozsáhlou změnu způsobu vypořádání součástí společného jmění manželů oproti soudu prvního stupně). Toto posouzení závisí na konkrétních okolnostech dané věci, přičemž rozhodující je porovnání stavu nastoleného prvostupňovým rozhodnutím se stavem po vydání odvolacího rozhodnutí.

O celkové řešení takto vymezené obecné otázky vztahující se k řízení o vypořádání společného jmění manželů však v daném případě nejde. Je-li totiž rozhodnutí soudu prvního stupně založeno na principu parity podílů a odvolací soud v neprospěch odvolatele založí své rozhodnutí na závěru o disparitě podílů, je nepochybné, že takové rozhodnutí je ve svém výsledku rozhodnutím v neprospěch odvolatele. Pokud se v dané věci rozhodl využít procesní obrany v podobě odvolání toliko žalovaný (odvolatel) a žalobkyně nikoliv, je rozhodnutí odvolacího soudu o disparitě podílů v neprospěch žalovaného porušením zákazu reformationis in peius.

II. Jednu z výjimek ze zákazu změny k horšímu představují řízení ovládaná zásadou oficiality. V řešené věci jde o řízení o vypořádání společného jmění manželů, které je v české právní úpravě pojato jako řízení sporné a není jako takové ovládáno zásadou oficiality.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 22 Cdo 2258/2021, ze dne 26. 1. 2023)

 

 

Respektování závazného právního názoru Nejvyššího soudu odvolacím soudem

 

Odvolacímu soudu nepřísluší posuzovat, zda Nejvyšší soud splnil podmínky pro odklon od své rozhodovací praxe. Stejně tak odvolacímu soudu nepřísluší hodnotit rozhodnutí Nejvyššího soudu. Právní názor vyslovený v kasačním rozhodnutí je pro odvolací soud závazný bez ohledu na to, zda odvolací soud považuje odůvodnění tohoto názoru za „kusé a nepřesvědčivé„.

K právě uvedenému lze doplnit, že z ustálené rozhodovací praxe kárného senátu Nejvyššího správního soudu (zavedené v kárném řízení se soudci soudů prvního stupně, nicméně obdobně použitelné i na vztah mezi odvolacím soudem a Nejvyšším soudem) se podává, že:

1)        Justiční systém jako jeden ze subsystémů ústavního a politického systému je postaven na principech institucionální a zejména procesní hierarchie. Systém má podobu stupňovité pyramidy, jejíž vrchol má poslední slovo. Jeho instančně nižší články jsou zásadně vázány v dané konkrétní věci právním názorem instančně vyššího článku.

2) Podle zákonů upravujících víceinstanční řízení před soudy platí, že za určitých okolností a v zákonem vymezeném rozsahu je soudce při rozhodování konkrétní věci vázán právním názorem vysloveným v této věci soudem vyšší instance, případně je povinen vykonat, co mu soud vyššího stupně uloží.

3) Soudce podřízený ve svém rozhodování vyšší instanci je tedy na jedné straně oprávněn a povinen rozhodovat na základě toho, co sám svými smysly a svým rozumem v souladu se zákonem při řízení zjistí, na straně druhé je však v tomto ohledu omezen v té míře, v jaké mu vyšší instance uložila se na věc dívat či ji hodnotit úhlem pohledu odlišným od toho, k němuž dospěl předtím soudce samotný. Vázanost náhledem vyšší instance nelze brát samu o sobě jako zásah do soudcovské nezávislosti. Soudní systém je instančně uspořádaný právě proto, aby ve vzájemné interakci nižších a vyšších instancí soudů produkoval pokud možno co nejsprávnější výstupy.

(podle usnesení Nejvyššího soudu spisové značky 27 Cdo 3526/2022, ze dne 10. 1. 2023)