Konkludentní volba práva podle tzv. Římské úmluvy 1980
I. Dikce čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (tzv. „Římská úmluva 1980″, dále též jen „Úmluva“), materiály k ní, jakož i závěry nauky nezavdávají sebemenší pochybnost o tom, že volba práva, jímž se má hmotněprávní poměr stran řídit, může být učiněna konkludentně. Zda v právním jednání byla vskutku obsažena vůle stran zvolit si právo, musí soud posoudit se zřetelem ke všem okolnostem konkrétního případu. Mezi tyto okolnosti spadá především obsah smlouvy, okolnosti doprovázející její uzavření, stejně jako i následné chování stran. Zjištěné okolnosti musí soud náležitě hodnotit a zvážit, zda jsou postačující (slovy Úmluvy: „s dostatečnou jistotou“) k závěru o tom, že dané právní jednání zahrnovalo vůli stran zvolit si právo. Otázku konsensu na volbě práva je třeba posuzovat autonomně, tj. nezávisle na právním řádu, jenž má být aplikován na otázky uvedené v čl. 3 odst. 4 Úmluvy, případně podle objektivního hraničního určovatele dle čl. 4 Úmluvy.
Dospěje-li soud k závěru, že konsensus byl učiněn, pak podle čl. 3 odst. 4 Úmluvy aplikuje na ujednání o volbě práva ustanovení zvoleného práva. Podle tohoto právního řádu posuzuje dané ujednání o volbě co do výkladu a platnosti (se zřetelem na případné vady vůle, rozpor doložky s dobrými mravy, zákonem či jinými nástroji obsahové kontroly, které se dle zvoleného právního řádu provádí).
II. Ve zde souzené věci má odvolací soud pravdu potud, že jednostranným úkonem (jednáním) některého z účastníků volbu práva bez dalšího učinit nelze, písemné prohlášení společnosti S. ze dne 25. 8. 2015 proto (samo o sobě) volbu práva nezaložilo. Pochybil však v tom, že se ve svých úvahách u tohoto argumentu zastavil, ačkoliv v něm (přiléhavě) použil relativizující slovní spojení „bez dalšího“. Doložka, „že dohoda je v souladu s dánskými zákony„, stejně jako skutečnost, že prohlášení bylo formulováno v dánském jazyce, eklatantně naznačují, že projev vůle implicite počítá s tím, že se smluvní vztah má řídit dánským právem. Jestliže se odvolací soud za těchto okolností nezabýval tím, zda volba práva nebyla sjednána konkludentně, je jeho právní posouzení v otázce, zda došlo k volbě práva, ve světle shora přijatých závěrů neúplné.
V zájmu hospodárnosti dalšího řízení Nejvyšší soud připomíná, že sama skutečnost, že žalovaná případně na zaslané prohlášení nijak nereagovala, ještě neznamená, že konsensus o volbě práva nemohl být dosažen. I tuto otázku je třeba řešit autonomně. Závazky mezi poskytovatelem a příjemcem zajištění vznikají v řadě evropských právních řádů na základě smlouvy, nikoliv jednostranného právního jednání (právního úkonu). Skutečnost, že právní postavení příjemce zajištění má být příslibem poskytovatele zajištění posíleno (aniž je příjemce povinen k úplatě za tuto majetkovou výhodu), se odráží i v aspektech samotné kontraktace. Podle některých právní řádů se tak s odkazem na zvyklosti právního styku neočekává akceptace nabídky na poskytnutí zajištění. Dohody, na základě které zajištění vznikne, tudíž může být dosaženo, ačkoliv oblát na nabídku nereaguje. Prohlásí-li přitom poskytovatel zajištění, že zajištění sice poskytne, ale daný závazkový vztah se bude řídit konkrétním právním režimem, pak jen stěží lze dospět k závěru, že pasivita obláta založí závazek ze zajištění, nicméně dohody o volbě práva nebude dosaženo. V těchto specifických případech může tedy dojít i pasivitou obláta k dosažení konsensu ohledně volby práva.
(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 23 Cdo 923/2022, ze dne 26. 4. 2023)