Škodlivé působení lesa na sousední pozemek

I. Odpověď na otázku, zda, a případně do jaké míry § 22 lesního zákona [zákon č. 289/1995 Sb. – „(1) Vlastníci nemovitostí nebo investoři staveb a zařízení jsou povinni provést na svůj náklad nezbytně nutná opatření, kterými jsou nebo budou jejich pozemky, stavby a zařízení zabezpečeny před škodami způsobenými zejména sesuvem půdy, padáním kamenů, pádem stromů nebo jejich částí, přesahem větví a kořenů, zastíněním a lavinami z pozemků určených k plnění funkcí lesa; tato opatření jsou oprávněni provést i na pozemcích určených k plnění funkcí lesa. Rozsah a způsob zabezpečovacích opatření stanoví orgán státní správy lesů, pokud není podle zvláštních předpisů příslušný jiný orgán státní správy. Vlastník pozemků určených k plnění funkcí lesa je povinen provedení opatření strpět. … (2) Vyžaduje-li zajištění bezpečnosti osob a majetku kromě opatření uvedených v odstavci 1 i změnu ve způsobu hospodaření v lese nebo omezení ve využívání pozemků určených k plnění funkcí lesa, rozhodne orgán státní správy lesů o dalších opatřeních a určí, kdo ponese náklady s tím spojené a kdo nahradí vlastníku lesa případnou újmu. Ustanovení zvláštních předpisů zůstávají nedotčena.„]  zprošťuje vlastníka lesního pozemku povinnosti předcházet škodlivému působení lesa na sousední pozemek, závisí na úvaze o tom, jakými jevy, jež má na mysli § 22 lesního zákona, mohou být škody způsobeny. Měla-li by odpovědnost vlastníka lesa být vyloučena zcela, muselo by dané ustanovení pokrývat veškeré myslitelné škody, které může pozemek způsobit, a tedy i projevy, které je mohou vyvolat. Tak tomu však není. Výčet možných hrozících nebezpečí, před nimiž je povinen ochránit své pozemky vlastník pozemku sousedícího s lesem, není v citovaném ustanovení taxativní, a jsou v něm vyjmenovány důsledky, které může způsobit svému okolí především les sám o sobě, svou existencí, růstem stromů a jejich degradací, poškozením či pádem, narušením lesní půdy a jejím sesuvem či pádem kamenů nebo lavin z povrchu (svažitého) lesního pozemku na pozemek sousední. Jde tedy o jevy, související s využitím zemského povrchu pro existenci lesního ekosystému. Z příkladů uvedených v § 22 lze dovodit, že přirozeným dějům souvisejícím s povrchem lesního pozemku včetně lesního porostu, které mohou nepříznivě působit na sousední pozemky, se podle daného ustanovení má bránit (a to jen nezbytně nutnými opatřeními) vlastník ohroženého pozemku. Lze-li ohrožení podřadit pod takto vymezenou hypotézu, pak je třeba danou situaci posoudit podle § 22 lesního zákona jako speciálního ustanovení, a nikoli podle obecných ustanovení občanského zákoníku (§ 2901 a § 2903). Jsou-li totiž naplněny podmínky pro použití zvláštní právní úpravy, musí se tato úprava aplikovat a nelze použít úpravu obecnou. Naopak, nejsou-li naplněny podmínky aplikace zvláštní úpravy, nelze ji použít a je na místě postupovat podle úpravy obecné.

Kromě potenciálně škodlivých vlivů, které mají původ v samotné existenci lesa představovaného půdním pokryvem, rostlinným a živočišným systémem, však mohou pozemky určené k plnění funkcí lesa znamenat pro své okolí jiné vážné a bezprostředně hrozící nebezpečí ze své vlastní podstaty (nezávislé na povaze jejich využití či účelového určení) v podobě rizikového a obtížně předvídatelného geologického faktoru, daného kvalitou zemského povrchu jenž daný pozemek tvoří (bez ohledu na to, zda se na něm les fakticky nachází či nikoli). Takovým ohrožením je například nestabilita skalního masivu a svahu, tvořících podloží lesního ekosystému, která ohrožuje nejen pozemky s ním sousedící, ale též lesní pozemek samotný, a nemá původ v existenci lesa a jeho přirozených projevech. Jde-li o mimořádně závažné geologické či jiné fyzikální jevy, které ohrožují samu podstatu té části zemského povrchu, na které lesní pozemek spočívá, pak se situace svým rozsahem i povahou vymyká hypotéze právní normy § 22 zákona o lesích, neboť jde o hrozbu, která nesouvisí se skutečností, že pozemek je určen k plnění funkcí lesa nebo že se na něm lesní porost skutečně nachází. Pak je také namístě aplikovat obecná ustanovení a uzavřít, že podle § 2901 o. z. je vlastník lesního pozemku povinen zakročit a odvrátit nebezpečí hrozící z jeho pozemku třetím osobám (tedy nejen vlastníku sousedního pozemku), případně, za splnění podmínek § 2903 odst. 2 o. z. je vlastník lesa tím, jemuž při vážném ohrožení soud na návrh ohroženého uloží vhodné a přiměřené opatření k odvrácení hrozící újmy.

II. Vážné ohrožení pozemku odloučením skalních bloků ze skály, jež tvoří podloží sousedního pozemku určeného k plnění funkcí lesa a jejich sesunutím na ohrožený pozemek, tak nelze pokládat za ohrožení jevy předpokládanými § 22 lesního zákona, proti nimž je povinen ochránit ohrožený pozemek sám a na své náklady vlastník ohroženého pozemku. Závěr odvolacího soudu, že nárok má být posouzen podle § 2903 o. z., neboť na danou situaci nedopadá § 22 lesního zákona, byl tedy správný.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 25 Cdo 1614/2024, ze dne 22. 10. 2024)