Výjimka z povinnosti uveřejnit odpověď v televizním vysílání

I. Výjimka z povinnosti uveřejnit odpověď podle § 40 odst. 1 písm. c) vysílacího zákona se týká takových sdělení skutkové povahy, která nejsou vlastními sděleními provozovatele vysílání, nýbrž zprostředkováním sdělení či názorů adresovaných třetí osobou veřejnosti, takže je využíván publikační potenciál rozhlasového či televizního vysílání k rozšíření dopadu a účinku podávaných informací ve prospěch autora. Od této situace je třeba odlišit případy, kdy sám provozovatel vysílání (jeho redaktoři) k podpoře tvrzení, která sděluje veřejnosti svým vysíláním, využije sdělení či názor osoby zainteresované na řešeném problému či experta způsobilého vysvětlit odborné aspekty věci. Tento druhý okruh případů ovšem nelze podřadit pod výjimku z citovaného ustanovení, neboť tehdy je sdělení třetí osoby primárně určeno pro potřeby provozovatele vysílání, který je následně využívá v rámci svého vlastního veřejného vystupování. To se uplatní zejména u publicistických pořadů, které na rozdíl od zpravodajství (jeho účelem je poskytovat informace o aktuálních a významných událostech nestranně a objektivně) již zahrnují postoje či názory autora, jenž se vyjadřuje k důležitým aktuálním otázkám tak, že popisované záležitosti komentuje, glosuje, případně i podrobuje kritice či satiře, a doplňuje zpravodajský informativní obsah prvkem vlastního sdělení.

II. Jestliže televizní reportáž byla koncipována tak, že se v podávání informací o průběhu jednání ohledně nájmu vozidla střídaly obě zákaznice s reportérkou a výsledné sdělení tvořil souhrn údajů vyslovených jak tvůrci pořadu, tak zákaznicemi, je zřejmé, že v posuzovaných souvislostech neměla vystoupení zákaznic v pořadu povahu „citace sdělení třetí osoby“, jak má na mysli výjimka stanovená v § 40 odst. 1 písm. c) vysílacího zákona. I když takto zaměřený publicistický pořad má svůj význam a může přinášet prospěch spotřebitelské veřejnosti, neznamená to, že by se výjimka z povinnosti uveřejnit odpověď nebo dodatečné sdělení uvedená v § 40 odst. 1 písm. c) vysílacího zákona vztahovala na sdělení osob cíleně vystupujících v televizním pořadu tohoto charakteru a sdělujících zde svůj postoj k tématu, který je předmětem reportáže, na základě konkrétních zkušeností s podnikateli.

Není tedy správný závěr odvolacího soudu, že požadavek na odpověď pokrývající sdělení těchto osob je vyloučen ustanovením § 40 odst. 1 písm. c) vysílacího zákona. Publikovaná sdělení bývalých zákaznic žalobkyň nesměřovala k tomu, že by je žalovaná pouze zprostředkovávala divákům, nýbrž je použila v publicistickém pořadu k vysvětlení otázek, na nichž byl postaven jí zaujatý postoj k přístupu a obchodním praktikám žalobkyň ve vztahu k zákazníkům.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 25 Cdo 2547/2021, ze dne 23. 3. 2022)

Nepřiměřená délka řízení o uznání zahraničního vzdělání

I. To, zda je určité základní právo či svoboda předmětem (správního) řízení či zda takové řízení svým předmětem spadá do působnosti takového práva či svobody, je třeba poměřovat tím, může-li výsledek takového řízení (zpravidla ve formě individuálního aktu aplikace práva) zasáhnout podstatu či smysl základního práva či svobody nebo může-li jím být potenciálně výkon základního práva nebo svobody v konkrétním případě omezen či jinak ovlivněn. Přitom je nutno uvést, že podstatou základního práva nebo svobody je myšleno to, na čem je základní právo či svoboda založeno a smyslem je to, k čemu slouží. Je zřetelné, že při zodpovězení otázky, zda určité řízení svým předmětem spadá do působnosti základního práva či svobody chráněného Listinou základních práv a svobod („Listina“), je vymezen široký interpretační prostor. Vždy je též třeba přihlédnout i ke konkrétním okolnostem individuálního případu a nelze vyloučit, že k zásahu do základního práva dojde v důsledku vedení určitého řízení i tehdy, pokud samo toto právo nebude striktně vzato předmětem daného řízení

II. Předmět řízení o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání či kvalifikace spadá do působnosti základního práva na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu ve smyslu čl. 26 odst. 1 Listiny, neboť jeho výsledek v individuálním případě determinuje, zda vzdělání získané studiem v zahraničí bude považováno za naplnění vnitrostátním zákonem stanoveného a nezbytného předpokladu (omezení) pro výkon určitého povolání či profese. Výsledek uvedeného řízení je tedy určující pro zachování podstaty a smyslu uvedeného práva, které je třeba vnímat historicky spíše jako liberální svobodu, přičemž jeho podstata spočívá v tom, že každý může (byť za splnění předem daných podmínek) svobodně rozhodnout o své profesní realizaci a způsobu obstarávání si obživy, a jeho smysl záleží zejména (nikoliv výhradně) v zajištění rovného přístupu k výkonu povolání jako dlouhodobého zdroje obživy a prostředku rozvoje osobnosti. V tomto směru se právo na svobodnou volbu povolání též dotýká základního práva na respektování soukromého života.

Jinými slovy řečeno, zkoumané (nostrifikační) řízení svým předmětem zasahuje do oblasti svobodné volby povolání jakožto Listinou uznaného základního práva, neboť na jeho výsledku záleží, zda žadatel o uznání zahraničního vzdělání bude či nebude splňovat podmínky (či jednu z nich) pro jím zvolenou profesní dráhu jakožto zdroje obživy, případně osobní realizace.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu 30 Cdo 2606/2021, ze dne 9. 3. 2022)