Zásah do práva na ochranu osobnosti šířením výsledků vědeckého bádání

 

I. Svoboda vědeckého bádání v sobě zahrnuje aspekty svobody myšlení podle čl. 15 odst. 1 Listiny základních práva a svobod („Listina) i svobody projevu podle čl. 17 Listiny, avšak má i svá specifika, jimiž se od uvedených svobod liší. Svoboda vědeckého bádání pokrývá racionální a systematické postupy k poznání skutečnosti, a to jak vědecké zkoumání jakéhokoliv předmětu zvolenou metodou, tak i další zpracování výsledků vědecké práce a jejich výuku. Specifikem vědeckosti je respektování určitých ustálených a obecně respektovaných rigidních metod vědecké práce a interpretace výsledků tak, aby mohly být podrobeny kritice a dále využity. Samotné zveřejňování a šíření vědeckých názorů a závěrů (výsledků vědeckého bádání) je subjektivním základním právem zaručeným čl. 17, interpretovaným ve světle čl. 15 odst. 2.

Řešení kolize aspektu svobody vědeckého bádání podle čl. 15 odst. 2 Listiny spočívajícího ve zveřejňování výsledků bádání, jakožto svobody projevu podle čl. 17 Listiny, na straně jedné a práva na ochranu osobnosti podle čl. 10 odst. 1 Listiny (konkretizované dále v ustanovení občanského zákoníku, zejména § 81) na straně druhé, závisí na vzájemném poměřování obou těchto práv v kontextu okolností posuzované věci.

Veřejná kritika je výrazem svobody projevu, kterou může v demokratické společnosti vyjádřit kdokoliv, avšak přijatelná míra expresivity hodnotových soudů nesmí vybočit z mezí uznávaných pravidel slušnosti. V opačném případě by „veřejně šířená stanoviska“ ztratila charakter korektního úsudku nebo názoru a z tohoto důvodu by se ocitla mimo meze ústavní ochrany. Jde-li o výsledek badatelské činnosti, musí soudný badatel dát pozor na užitá přirovnání. Na přesnost skutkových tvrzení a adekvátnost hodnotících úsudků, šířených v publikacích, založených na výsledcích odborného bádání, nutno klást zvýšené nároky; je nutno brát ohled na rozdíl mezi specifiky běžného periodického tisku, určeného pro informování nejširší veřejnosti (na rozdíl od publikací odborných), který v určitých případech musí přistupovat k určitým zjednodušením. Naopak na odborné publikace je nutno hledět přísněji s ohledem na vyšší odbornost a s tím spojenou autoritu původce výroku, ale i absenci časového tlaku, která vyloučí ukvapené výroky obsahující nechtěné konsekvence.

II. První sporný výrok žalovaného na adresu F. D. („vyznavač obskurní fašistické mystiky„) se vyznačuje určitým stupněm expresivity, avšak nevybočuje z mezí uznávaných pravidel slušnosti. Vzhledem k ostatním okolnostem případu (ostatnímu obsahu předmětného článku) není tento výrok překročením přípustné míry kritiky za situace, kdy bylo v řízení prokázáno, že žalovaný měl při psaní svého článku dostatečné historické podklady pro závěr o negativní politické orientaci F. D. v období Protektorátu, resp. že se F. D. v uvedené době aktivně účastnil členských schůzí fašistického hnutí Vlajka. Označení F. D. jako vyznavače obskurní fašistické mystiky zjevně nemůže v očích nezaujatého čtenáře vzbudit negativnější konotace, než jaké vyplývají z účasti F. D. na činnosti hnutí Vlajka.

Druhý sporný výrok („zastánce vůdcovského principu„), je také třeba posuzovat v kontextu celého článku. Nejvyšší soud nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že by z tohoto kontextu mělo vyplývat, že žalovaný v nezaujatém čtenáři daným výrokem vzbuzoval dojem, že F. D. byl zastáncem A. Hitlera. To v kontextu celého článku z ničeho nevyplývá. K označení F. D. za zastánce vůdcovského principu měl žalovaný navíc podklad v tom, co o sobě napsal sám F. D. Pro toto označení tedy existovaly podklady dostatečné v tom směru, aby i tato poměrně razantní charakteristika byla v kontextu celého článku akceptovatelným zásahem do osobnostních práv F. D.

V případě obou sporných výroků přitom jde o výsledky vědeckého bádání žalovaného, které vyžaduje i klasifikaci popisovaných jevů, včetně charakteristik osob, způsobem odpovídajícím využitým pramenům a zvolené vědecké metody. Takové závěry je nepochybně možno podrobit kritice a na základě podrobnějšího zkoumání třeba i vyvrátit. Není však na místě, aby takové projevy byly potlačovány mocenskými zásahy. Záruky svobody vědeckého bádání jsou odrazem přesvědčení, že zásahy veřejné moci do svobody vědeckého bádání přinesly v historii zpravidla intelektuální úpadek a následně společenskou a ekonomickou stagnaci. V kontextu zemí s totalitární minulostí je možno připomenout i aspekt veřejného zájmu na poznání vlastní minulosti jako předpokladu vyrovnání se s ní právě prostřednictvím vědeckého bádání.

Vzhledem k výše uvedenému tedy nutno uzavřít, že případný zásah do práv F. D. byl nevyhnutelným aspektem prezentace výsledků vědeckého bádání a tím i výkonu kritiky vůči jeho osobě, a jako takový byl zásahem dovoleným.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 25 Cdo 2754/2023, ze dne 25. 9. 2024)

 

 

Průtahy v průběhu vykonávacího řízení

 

Z hlediska kritéria postupu orgánu veřejné moci nelze státu klást k tíži státu, že v rámci vykonávacího řízení musel vyčkávat na návrh oprávněného na nařízení (dalšího) výkonu rozhodnutí pro vymožení peněžitého plnění; případná prodleva jde naopak k tíži poškozeným z hlediska kritéria složitosti posuzované věci.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 30 Cdo 1462/2024, ze dne 9. 9. 2024)