Povinnost vlastníka k náhradě škody způsobené zvířetem
I. Povinnost vlastníka k náhradě škody způsobené zvířetem podle § 2933 o. z. [„Způsobí-li škodu zvíře, nahradí ji jeho vlastník, ať již bylo pod jeho dohledem nebo pod dohledem osoby, které vlastník zvíře svěřil, anebo se zatoulalo nebo uprchlo. Osoba, které zvíře bylo svěřeno nebo která zvíře chová nebo jinak používá, nahradí škodu způsobenou zvířetem společně a nerozdílně s vlastníkem.“] je objektivní, nastává bez ohledu na zavinění, a to i v případě, že zvíře bylo vlastníkem svěřeno pod dohled jiné osoby, zatoulalo se nebo uteklo. Společně a nerozdílně s vlastníkem nahradí škodu osoba, které bylo zvíře svěřeno, která je chová či jinak používá.
Ustanovení § 2933 o. z. neomezuje vznik povinnosti k náhradě škody na situace, v nichž dojde k nějakému nežádoucímu, neočekávatelnému či nezvladatelnému chování zvířete ani nevyžaduje porušení právní povinnosti jeho vlastníkem. Podstatné je, zda byla škoda způsobena zvířetem, tedy tím, že se projevily jeho specifické vlastnosti.
Podupání člověka koněm je způsobení újmy zvířetem ve smyslu § 2933 o. z. Okolnosti, za jakých se poškozený dostal pod kopyta koně, ačkoli chování koně před škodní událostí bylo standardní, lze zohlednit zejména při úvaze o jejich případné přičitatelnosti poškozenému ve smyslu § 2918 o. z.
II. V dané věci bylo prokázáno, že žalovaná byla ke dni vzniku škody vlastnicí klisny a matka žalobkyně (jezdkyně) zemřela proto, že ji klisna pošlapala. Závěr soudů o existenci příčinné souvislosti mezi působením zvířete (jeho zvláštní povahy) a újmou primární poškozené je správný. Úmrtí matky žalobkyni způsobilo duševní útrapy, tedy nemajetkovou újmu, kterou je podle § 2959 o. z. povinen odčinit škůdce. Tím je podle § 2933 o. z. vlastník zvířete (společně s ním osoba, jíž bylo zvíře svěřeno), neboť jde o újmu způsobenou zvířetem. Protože vlastník a osoba, jíž bylo zvíře svěřeno, odpovídají za škodu společně a nerozdílně, může poškozený požadovat náhradu celé újmy po kterémkoli z nich, tedy i po vlastníku. Jezdkyni bylo v daném případě namístě pokládat za osobu, jejímuž dohledu byl zvíře svěřeno vlastníkem, byť šlo o svěření dočasné a za úplatu. Jezdkyně proto byla osobou společně a nerozdílně odpovědnou s vlastníkem za škodu způsobenou zvířetem třetím osobám, protože však byla současně primární poškozenou, její odpovědnost se neuplatní.
III. Odpovědnost vlastníka zvířete podle § 2933 o. z. může být limitována, či dokonce v závislosti na konkrétních skutkových okolnostech případu vyloučena, bude-li prokázáno, že na vzniku škody se zčásti nebo zcela podílely okolnosti přičitatelné poškozenému (§ 2918 o. z.).
Rozhodnutí podstoupit potenciálně rizikovou aktivitu pokládá Nejvyšší soud za podstatnou okolnost při posuzování rozsahu odpovědnosti (nikoli výše náhrady) i v jiných případech objektivní odpovědnosti, a není důvodu na tuto okolnost nahlížet jinak při posuzování objektivní odpovědnosti za škodu způsobenou potenciálně nebezpečným a nepředvídatelným počínáním zvířat. Vědomé převzetí kontroly nad zvířetem a vystavení se rizikům s tím spjatým (tedy do určité míry jednání na vlastní nebezpečí) lze pokládat za významnou skutečnost při posuzování odpovědnostních vztahů. Je-li osoba, jíž bylo zvíře svěřeno, sama primárním poškozeným, pak bude namístě uvedené zohlednit při rozvržení rozsahu odpovědnosti za vzniklou újmu, zejména při úvaze o aplikaci § 2918 o. z.
Odvolací soud se nevypořádal s námitkou žalované o spoluúčasti primární poškozené na vzniku újmy podle § 2918 o. z. Tu nelze vyloučit konstatováním nevýznamnosti prohlášení jezdkyně o jednání na vlastní nebezpečí a neprokázání jejího protiprávního jednání.
IV. V případě zvířat sloužících k výkonu povolání či k jiné výdělečné činnosti vlastníka, k jeho obživě nebo jako pomocník pro osobu se zdravotním postižením, se podle § 2934 o. z. vlastník zvířete (osoba, jíž byl zvíře svěřeno) zprostí své odpovědnosti, prokáže-li, že při dozoru nad zvířetem nezanedbal potřebnou pečlivost, anebo, že (ač potřebnou pečlivost zanedbal) škoda by vznikla i při vynaložení potřebné pečlivosti. Existenci okolností svědčících pro zproštění odpovědnosti je povinen tvrdit a prokázat vlastník zvířete (osoba, jíž bylo zvíře svěřeno).
Dovolací soud se zde neztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že již sám výskyt dronu v areálu je důvodem pro závěr, že žalovaná nedostála povinnosti zajištění pečlivého dozoru nad koňmi ve smyslu § 2934 o. z., bez ohledu na to, kde se dron pohyboval a zda jej koně vůbec mohli vnímat (podle znalce koně ve větších vzdálenostech či výškách již letící objekty neznepokojují a někteří koně jsou zvláště cvičeni v odolnosti vůči rušivým vlivům). Avšak vzhledem k tomu, že dron může za určitých okolností představovat potenciální podnět pro nežádoucí chování koní a že přítomnost dronu na akci byla prokázána, bylo na žalované, aby v zájmu své liberace prokázala, jakým konkrétním způsobem zajistila, aby dron nemohl koně rušit. O tom měla být poučena
V. Podle § 2934 o. z. věty první in fine se vlastník, který neprokázal vynaložení potřebné pečlivosti při dozoru nad zvířetem, zprostí povinnosti k náhradě, prokáže-li, „že by škoda vznikla i při vynaložení potřebné pečlivosti“.
(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 25 Cdo 3486/2023, ze dne 24. 9. 2024)
Zastavení trestního stíhání z důvodu jeho nepřiměřené délky
I. Pokud trestní stíhání skončilo zastavením z důvodu jeho nepřiměřené délky, nepřichází ve vztahu k náhradě škody a nemajetkové újmy způsobené obviněnému jeho nezákonným trestním stíháním v úvahu analogická aplikace § 12 odst. 1 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem [„Právo na náhradu škody nemá ten, … b) kdo byl zproštěn obžaloby nebo bylo proti němu trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný nebo že mu byla udělena milost anebo že trestný čin byl amnestován.“] ani v situaci, kdy obviněný sám toto zastavení z uvedeného důvodu navrhl.
II. Zastavení trestního stíhání z důvodu jeho nepřiměřené délky za podmínek, kdy obviněný neměl možnost prohlásit, že na projednání věci trvá, a sám o zastavení trestního stíhání nežádal, je prostředkem zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení, zásadně ovšem nedostačuje k úplnému odčinění způsobené újmy (srov. NS 30 Cdo 4773/2017).
V nyní řešeném případě obviněný zastavení trestního stíhání z důvodu jeho nepřiměřené délky sám opakovaně požadoval, pročež je namístě závěr, že byl s touto formou odškodnění nemajetkové újmy, jež mu byla nepřiměřenou délkou jeho trestního stíhání způsobena, srozuměn (nebyla mu tedy soudem vnucena). Lze tudíž odvolacímu soudu přisvědčit v názoru, že za této situace by bylo možné považovat zastavení předmětného trestního stíhání, k němuž se obviněnému nadto od žalované dostalo též konstatování porušení jeho práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, za zásadně postačující formu zadostiučinění předmětné nemajetkové újmy. Závěr o adekvátnosti takovéhoto odškodnění nicméně nelze ani v takovémto případě přijmout bez jeho konfrontace s kritérii upravenými v § 31a odst. 3 OdpŠk, a to tím spíše, je-li poškozeným zpochybňován. Platí totiž, že nejen na závěru o nepřiměřenosti délky řízení, ale v návaznosti na něm i na závěru o případné formě a výši zadostiučinění, se projeví kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk ve stejném poměru, v jakém se na celkové délce řízení podílela.
(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 30 Cdo 899/2024, ze dne 11. 9. 2024)