Výše peněžité náhrady škody při zničení použité věci

 

I. Skutečnou škodou (§ 2952 o. z. [„Hradí se skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk). Záleží-li skutečná škoda ve vzniku dluhu, má poškozený právo, aby ho škůdce dluhu zprostil nebo mu poskytl náhradu.“]) se rozumí zmenšení existujícího majetku poškozeného (popřípadě zvětšení jeho dluhů) ve srovnání se stavem, jaký zde byl před škodní událostí. Skutečnou škodou na věci je pak újma, která znamená snížení hodnoty věci v důsledku jejího poškození (či zničení) oproti stavu před poškozením, a při určení její výše se zásadně vychází z obvyklé ceny věci v době poškození, přičemž zároveň se přihlíží k tomu, co musí poškozený účelně vynaložit k obnovení nebo nahrazení funkce věci (§ 2969 odst. 1 o. z. [„Při určení výše škody na věci se vychází z její obvyklé ceny v době poškození a zohlední se, co poškozený musí k obnovení nebo nahrazení funkce věci účelně vynaložit.“]). Tím se podtrhuje význam uvedení v předešlý stav (naturální restituce), kdy zejména v případech provedení opravy poškozené věci může poškozený požadovat náhradu škody ve výši ceny opravy. Tyto závěry se uplatní jak při poškození věci, která zůstává vlastníku zachována, tak při jejím zničení či na roveň postavenému odcizení věci, jestliže vlastník svou věc zcela a definitivně ztrácí. Ačkoliv občanský zákoník používá v § 2969 odst. 1 o. z. pojem poškození, dopadá toto ustanovení i na případy zničení, ztráty či odcizení věci.

Je-li tedy ve všech uvedených případech účelem náhrady majetkové újmy (a z ní vyplývající povinnosti k náhradě způsobené škody) vytvoření stavu, který zde existoval před vznikem škody, přičemž ho má být dosaženo reparací veškeré vzniklé škody, má poškozený zásadně nárok na nahrazení poškozené věci minimálně do výše její původní hodnoty. Výše náhrady škody na věci se proto odvozuje od ceny věci, což je podle § 492 odst. 1 o. z. [„Hodnota věci, lze-li ji vyjádřit v penězích, je její cena. Cena věci se určí jako cena obvyklá, ledaže je něco jiného ujednáno nebo stanoveno zákonem.“] hodnota věci vyjádřená v penězích; ta se zásadně určuje jako cena obvyklá. Cena obvyklá ve smyslu § 2969 odst. 1 o. z. [„Při určení výše škody na věci se vychází z její obvyklé ceny v době poškození a zohlední se, co poškozený musí k obnovení nebo nahrazení funkce věci účelně vynaložit.“] pak představuje cenu, za kterou lze v daném místě a čase a za obvyklých obchodních podmínek pořídit náhradní věc stejných kvalit, přičemž takto stanovená cena je v prostředí státem neregulovaného hospodářství cenou tržní, ovlivněnou nabídkou a poptávkou na trhu, tedy zahrnuje i hledisko „prodejnosti“ věci.

II. Posuzovaný případ je specifický povahou odcizených věcí, které byly součástí jakéhosi uzavřeného dodavatelsko-odběratelského systému, v němž sloužily v cyklickém režimu více subjektům jako víceméně zastupitelné (druhové) věci. I když pro každého vlastníka měly jím nakoupené palety a proklady svou individuální finanční hodnotu, odvozenou od nákladů na jejich pořízení s případným přihlédnutím k míře opotřebení, je na druhou stranu nepochybné, že při tomto způsobu nakládání s obaly zjevně převažuje funkční hodnota těchto věcí vyplývající především z užitného významu prostředků, bez nichž nemůže nastavený systém dodávek a odběru zboží řádně probíhat. Protože mezi více subjekty takto na základě jejich dohody „obíhaly“ palety bez ohledu na vlastnictví, a nelze vlastně ani přesně dovodit, čí věci přesně byly odcizeny, je při ztrátě nastalé ve sféře poškozené logické, že to byla ona, kdo musel pořídit náhradou za ně věci nové.

Za situace, že si věc plně udržela svoji užitnou hodnotu a není dost dobře možné pořídit odpovídající použitou věc, má poškozená právo na peněžitou náhradu, která odpovídá pořizovacím nákladům na novou věc. V posuzované věci je výhoda, kterou poškozená získala koupí nových obalových prostředků namísto starších, zčásti opotřebených, zcela zanedbatelná vzhledem ke způsobu využití věcí pro přepravu výrobků. Jestliže byla po odcizení obalů nucena nakoupit shodný počet nových, aby zachovala fungování systému, v němž aktivně působila a který potřebovala pro svou obchodní činnost, blíží se povaha jí zaplacených prostředků zbytečně vynaloženým nákladům na obnovení původního funkčního stavu bez ohledu na míru opotřebení odcizených věcí i osobu jejich skutečného vlastníka.

Ve specifických poměrech posuzované věci tak lze uzavřít, že cena nových přepravních obalů je skutečnou škodou na odcizených, zčásti opotřebených obalech, které jsou využívány v uzavřeném systému více dodavateli k přepravě výrobků odběrateli, jestliže neexistuje trh použitých obalů.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 25 Cdo 3678/2020, ze dne 27. 1. 2022)

 

 

+ související judikát

 

 

Rozsah náhrady skutečné škody na věci podle § 2952 a § 2969 odst. 1 o.z.

[2952 o.z. – „Hradí se skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk). Záleží-li skutečná škoda ve vzniku dluhu, má poškozený právo, aby ho škůdce dluhu zprostil nebo mu poskytl náhradu.“ / 2969 odst. (1) o.z. – „Při určení výše škody na věci se vychází z její obvyklé ceny v době poškození a zohlední se, co poškozený musí k obnovení nebo nahrazení funkce věci účelně vynaložit.“]

 

I. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014, kromě pravidla, že východiskem pro určení náhrady je obvyklá cena věci v době poškození, navíc stanoví, že kromě obvyklé ceny věci v době poškození musí být vzato v úvahu i to, co poškozený musí vynaložit k obnovení nebo nahrazení funkce poškozené věci. Při poškození věci tedy např. nepůjde jen o to, že poškozena byla několik let stará čalouněná sedadla v automobilu v určité obvyklé ceně, ale i to, že poškozený měl až do škodné události funkční automobil a že k obnovení jeho funkčnosti musí vynaložit náklady, které by jinak vynaložit nemusel.

Náhrada tak může převýšit samu obvyklou cenu poškozené věci, přičemž – se zřetelem k judikatorní praxi běžné v zahraničí – může jít o převýšení až třetinové.

Touto novou právní úpravou se podtrhuje význam uvedení v předešlý stav, a to především z pohledu nahrazení nebo obnovení funkce poškozené věci. Přitom je zajisté nutno zabývat se otázkou účelnosti nákladů, nutných k uvedení poškozené věci do (z pohledu funkčnosti) předešlého stavu. Nadále tedy uplatnění principu neobohacení se poškozeného škodnou událostí (jenž je stále platným) bude znamenat nutnost hodnocení otázky, zda poškozený pro odstranění škody na věci, nutné k obnovení její funkčnosti, vynaložil skutečně pouze takové účelné náklady, bez kterých by uvedení věci v původní stav tak, aby mohla znovu plnit původní funkci, nebylo možné. Tyto zásady budou platné pro stanovení nákladů na náhradu škody jak na věci movité, tak na věci nemovité.

II. V daném případě soudy obou stupňů vyložily ustanovení § 2969 odst. 1 o. z. správně, když při hodnocení otázky, zda se žalobce domáhá skutečně účelně vynaložených nákladů na obnovení funkce poškozených svodidel, vzaly v úvahu, že před poškozením svodidla plnila svou funkci, v důsledku nehody ji plnit zcela přestala a k jejímu obnovení neměl žalobce jinou možnost, než zakoupit a instalovat nové díly svodidel. Trh s použitými svodidly (či jejich díly) neexistuje, nová svodidla nakupuje od výrobce stát či územně samosprávní celky. Žalobce objektivně neměl možnost nahradit poškozené části svodidel částmi obdobně opotřebenými, zakoupení nových dílů bylo tedy ze strany žalobce postupem nejen účelným, ale jediným možným. Vzhledem k povaze dálnice se výměnou svodidel nemění její finanční hodnota, ale udržuje se její funkční hodnota.

K námitce žalované ohledně životnosti svodidel je třeba dodat, že tato životnost není nikde výslovně stanovena, proto je logické, že je dána jejich funkčností. V daném případě zjevně svodidla přes své tvrzené stáří funkční byla, neboť zabránila přejetí kamionu s návěsem do protisměru. Za této situace je správný závěr odvolacího soudu, že náklady na opravu dálničních svodidel výměnou poškozených dílů za nové jsou vynaloženy účelně, a tvoří tak skutečnou škodu způsobenou škůdcem na dálnici.

Žalobce si při náhradě škody nepočínal neekonomicky či rozmařile, ale opravu provedl jediným možným způsobem. Žalovaná je podle § 24 zákona o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla povinna nahradit žalobci újmu, vzniklou v důsledku protiprávního jednání řidiče cizozemského vozidla. Zájmem žalované nepochybně je, aby se žalobce na její úkor neobohatil. Má-li však být v řízení dána přednost jednomu z právem chráněných zájmů, nechť je to zájem žalobce, který se nedopustil žádného porušení práva a ze svého postavení poškozeného se nepokouší těžit.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR spisové značky 25 Cdo 2202/2019, ze dne 28. 4. 2020)