Právo seznámit se s podklady pro vyúčtování záloh za poskytnuté služby

 

I. Z ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty [„Na základě písemné žádosti příjemce služeb je poskytovatel služeb povinen nejpozději do 5 měsíců po skončení zúčtovacího období doložit příjemci služeb náklady na jednotlivé služby, způsob jejich rozúčtování, způsob stanovení výše záloh za služby a provedení vyúčtování podle tohoto zákona a umožnit příjemci služeb pořízení kopie podkladů.“] nevyplývá poskytovateli služeb automatická povinnost příjemci služeb poskytnout nebo mu doručit podklady pro vyúčtování záloh za poskytnuté služby, musí tak učinit jen, když ho o to příjemce služeb písemně požádá. V takovém případě mu musí umožnit, aby se seznámil se všemi podklady, z nichž při vyúčtování služeb vycházel. Není povinen mu tyto podklady zasílat; postačí, když mu umožní do nich nahlédnout a pořídit si z nich kopie (na náklady příjemce služeb).

Právo seznámit se s podklady pro vyúčtování, rozúčtování a stanovení výše záloh upravené v § 8 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. nelze chápat formálně. Poskytovatel služeb povinnost, která mu vyplývá z tohoto ustanovení, splní jen v případě, že příjemci služeb umožní nahlédnout do všech relevantních dokladů bez omezujících podmínek tak, aby měl vskutku reálnou možnost se s nimi seznámit; jeho možnost prostudování podkladů tedy nemůže být omezena či ztížena, nemusí vynakládat nepřiměřené náklady, může realizovat právo seznámit se s podklady pro vyúčtování a stanovení výše záloh na služby a kontrolovat tak správnost postupu poskytovatele služeb. Tomu musí odpovídat i místo, kde poskytovatel služeb splní svou povinnost.

II. Konkrétní místo, kde by měl poskytovatel služeb předložit podklady pro vyúčtování záloh na služby, zákon č. 67/2013 Sb. nestanoví, proto je třeba vyjít z obecné úpravy plnění závazků v § 1954 -1957 o. z. (§ 1723 odst. 2 o. z.).

Na místě, kde poskytovatel služeb splní svou povinnost stanovenou v § 8 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. a umožní příjemci služeb na jeho žádost seznámit se podklady pro vyúčtování, rozúčtování a stanovení výše záloh za dané zúčtovací období, by se tedy podle § 1954 o. z. měly strany předně dohodnout. Dohodnout se mohou nejen ohledně konkrétní (každé jednotlivé) žádosti příjemce služeb, ale dohoda ohledně tohoto místa (na delší období) může být také obsahem např. smlouvy o nájmu nebo stanov; dohoda vždy musí respektovat základní smysl a účel tohoto práva a neměla by příjemci služeb fakticky znemožnit realizovat toto zákonem přiznané právo.

Za takovou dohodu o místu plnění bude také možné zpravidla považovat místo, kde podle zažité praxe strany obvykle plní své povinnosti vyplývající z jejich vztahu – např. jednají o závadách v bytě, sepisují smlouvy a jejich dodatky, hradí pohledávky apod. (sídlo vlastníka bytu, sídlo společenství vlastníků, kancelář správce, pronajímatele atd.), a kde lze proto důvodně očekávat, že bude splněna i tato povinnost.

Nedohodnou–li se, pak podle § 1955 odst. 1 o. z. bude místem plnění sídlo či bydliště dlužníka, tedy poskytovatele služby, neboť místo plnění nelze určit jen podle povahy závazku, nebo účelu plnění.

Je-li (jako v této věci) poskytovatelem služeb společenství vlastníků [§ 2 písm. a) bod 2. zákona č. 67/2013 Sb.] a na místě, kde vlastníkovi jednotky jako příjemci služeb předloží k nahlédnutí podklady pro vyúčtování a stanovení výše záloh na služby, se nedohodne, bude tedy podle § 1955 odst. 1 o. z. tímto místem jeho sídlo. To by mělo být podle § 1200 odst. 2 písm. b) o. z. v domě, pro který vzniklo – jsou-li v domě vhodné prostory, jež by umístění sídla umožnily, a není-li to možné, na jiném vhodném místě.

III. Příjemce služeb nemůže být a priori omezen ani co do četnosti seznámení se s podklady pro vyúčtování. Do podkladů pro vyúčtování může nahlížet i opakovaně, a to i po uplynutí lhůty 5 měsíců stanovené v § 8 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. Příjemce služeb má nepochybně právo zkontrolovat správnost i opožděně provedeného vyúčtování nákladů a záloh za služby, ke kontrole podkladů se také může i vrátit (zopakovat ji).

Poskytovateli služeb jistě nic nebrání, aby – i bez žádosti příjemce služeb – sám, z vlastní iniciativy po skončení zúčtovacího období a po provedení vyúčtování záloh na služby, doložil příjemcům služeb náklady na jednotlivé služby, způsob jejich rozúčtování, způsob stanovení výše záloh za služby a provedení vyúčtování podle zákona č. 67/2013 Sb. a umožnil jim pořídit si kopie podkladů, a to na místě a v čase, které sám určí. Nezbavuje ho to však povinnosti umožnit jim toto nahlížení znovu, kdykoliv ho o to požádají, a to bez ohledu na to, zda využili příležitosti k seznámení se s podklady, kterou jim nabídl z vlastního popudu.

Samozřejmě podobně jako pro poskytovatele služeb, který nesmí příjemci služeb fakticky omezovat či ztěžovat výkon práva upraveného v § 8 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb., i pro příjemce služeb platí, že právo na zpřístupnění podkladů pro vyúčtování služeb nesmí – stejně jako jakékoli jiné právo – vykonávat šikanujícím způsobem, tj. takovým způsobem, který by poskytovatele služeb omezoval v činnosti, nebo mu způsoboval nepřiměřené náklady.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR spisové značky 26 Cdo 3141/2021, ze dne 26. 4. 2022)

 

 

Finanční náhrada podle § 58 zákona o ochraně přírody a krajiny

 

Spočívá-li utrpěná újma v tom, že dotčenému nebylo umožněno rozmnožit svou majetkovou sféru tak, jak by mohl bez omezení ve smyslu § 58 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny („ZOPK“) [„Pokud vlastníku zemědělské půdy nebo lesního pozemku nebo rybníka s chovem ryb nebo vodní drůbeže, nebo nájemci, který tyto pozemky oprávněně užívá, vznikne nebo trvá v důsledku omezení vyplývajícího z části třetí až páté tohoto zákona včetně prováděcích právních předpisů nebo rozhodnutí vydaného na jejich základě a nebo z omezení vyplývajícího z opatření v plánech systémů ekologické stability krajiny podle § 4 odst. 1 újma, má nárok na její finanční náhradu. Tento nárok trvá i v případě převodu nebo přechodu vlastnického práva nebo práva nájmu. Nájemce pozemku může nárok uplatnit v případě zachovaného nároku vlastníka pozemku. Finanční náhradu nelze poskytnout současně vlastníkovi a nájemci téhož pozemku. Požádají-li o náhradu včas oba, poskytne se finanční náhrada pouze vlastníkovi pozemku. Nárok na finanční náhradu náleží vlastníku zemědělské půdy nebo lesního pozemku nebo rybníka s chovem ryb nebo vodní drůbeže nebo nájemci, který tyto pozemky oprávněně užívá, též v případě, že mu vznikne nebo trvá újma v důsledku omezení vyplývajícího z rozhodnutí, závazného stanoviska nebo souhlasu vydaného podle tohoto zákona.“], a jako adekvátní kompenzace se jeví náhrada ušlého zisku, pak je nezbytné zohlednit též náklady, které by k jejímu dosažení musely být vynaloženy.

Zakládá-li tedy § 58 ZOPK dotčenému vlastníku či uživateli právo na náhradu za omezení užívání pozemku, jejíž poskytnutí by mělo směřovat k tomu, aby byly kompenzovány negativní dopady omezení na jeho majetkovou sféru, je nezbytné především náležitě skutkově vymezit, v čem konkrétně tento negativní dopad v řešené situaci spočíval, jaký měl vliv na majetkové hodnoty poškozeného a v návaznosti na to se pak zabývat jeho vyčíslením. Jelikož stanovení finančního ekvivalentu může být zejména v případě lesního hospodaření značně obtížné, předpokládá § 58 odst. 5 ZOPK využití prováděcích předpisů k tomuto ustanovení, případně jinému zákonu. Nelze ovšem ztrácet ze zřetele, že prováděcí předpis má regulovat toliko způsob vyčíslení výše náhrady, nikoliv zakládat či měnit právo na náhradu (to zůstává obsaženo v zákonné normě). Úkolem vyhlášky jakožto prováděcího předpisu je pouze zpřesňovat a doplňovat zákonné normy v rozsahu, v jakém jsou orgány výkonné moci v souladu s čl. 79 odst. 3 Ústavy zmocněny k jejímu vydání. Vyhláška č. 335/2006 Sb., kterou se stanoví podmínky a způsob poskytování finanční náhrady za újmu vzniklou omezením lesního hospodaření, vzor a náležitosti uplatnění nároku, vydaná k provedení § 58 odst. 6 ZOPK, stejně jako vyhláška č. 55/1999 Sb., o způsobu výpočtu výše újmy nebo škody způsobené na lesích, vydaná k provedení zákona o lesích, na niž prve zmiňovaná vyhláška ve vztahu k některým typovým újmám odkazuje, přitom konstruují řadu různých výpočtových alternativ v návaznosti na to, jaký konkrétní zásah do majetkové sféry dotčený vlastník či uživatel utrpěl (tj. jak konkrétně se projevily důsledky omezení). Zvolená výpočtová alternativa by pak měla odpovídat povaze reálně utrpěné újmy. Částky získané výpočty podle uvedených vyhlášek přitom nepochybně mohou skýtat východisko pro vyčíslení nároku uplatňovaného podle § 58 ZOPK, aniž by však s ním byly automaticky bezvýhradně ztotožnitelné. U takto vypočtených částek bude vždy třeba uvážit, zda jimi je náležitě naplněno zákonné pojetí daného nároku vyplývající ze zákonných ustanovení.

Ztotožnil-li v dané věci odvolací soud bez dalšího újmu s částkou zjištěnou výpočtem výše újmy ze zničených porostů podle § 8 vyhlášky č. 55/1999 Sb., přičemž konstatoval, že ve vzorci stanoveném pro výpočet náhrady podle tohoto ustanovení není obsažen údaj o nevynaložených nákladech na leteckou aplikaci biocidů, není jeho úvaha správná. Je-li tvrzená újma dovozována z toho, že zákaz letecké aplikace biocidního prostředku na lesní porosty vedl k přemnožení chrousta maďalového, ten následně způsobil na lesních porostech škodu (z rozsudků se nepodává její přesná povaha a rozsah), přičemž provedení zakázané aplikace biocidů, které by mělo porosty zachránit a umožnit žalobci dosáhnout nárokovaného majetkového prospěchu, by si vyžádalo určité finanční náklady, pak je zjevné, že pro náležité zhodnocení rozdílu mezi situací při uplatnění omezení a situací bez jejich uplatnění je nutné přihlédnout k nákladům, které by dotyčný musel vynaložit k dosažení předpokládaného zisku, resp. k tomu, že je vlastně ušetřil a náklady na ně zůstaly zachovány v jeho majetkové sféře. Bez zohlednění ušetřených nákladů by přiznaná kompenzace neměla povahu vyrovnání negativních dopadů omezení do vlastnického práva, ale představovala by neopodstatněné zvýhodnění daného vlastníka oproti těm, jež k dosažení téhož prospěchu musí skutečně vynaložit potřebné náklady.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 25 Cdo 462/2021, ze dne 21. 4. 2022)