Zápis předmětu podnikání obchodní korporace do obchodního rejstříku

 

I. Do veřejného rejstříku se jako předmět podnikání obchodní korporace zapisuje údaj, který je obsažen v jejím zakladatelském právním jednání; veřejný (obchodní) rejstřík zde odráží (ostatně tak jako i v případě některých dalších údajů) obsah zakladatelského právního jednání. Jinak řečeno, skutečným stavem, s nímž musí být zápis předmětu podnikání obchodní korporace ve veřejném (obchodním) rejstříku v souladu (srov. § 78 odst. 1 větu druhou z. v. r.), je obsah zakladatelského právního jednání.

Obsah údajů zapisovaných do veřejného rejstříku musí být seznatelný již ze samotného veřejného rejstříku; v tom spočívá jeden z účelů veřejného rejstříku právnických a fyzických osob. To platí i pro předmět podnikání. Osoba nahlížející do veřejného rejstříku musí mít možnost se obeznámit s předmětem podnikání (činnosti) obchodní korporace, aniž by jej musela (přes „odkaz“ uvedený ve veřejném rejstříku) dohledávat v dalších zdrojích. Předmět podnikání proto nelze zapsat například formou odkazu na další dokumenty, rejstříky či znění zákona, byť by šlo o veřejně dohledatelné zdroje.

Jakkoliv si obchodní korporace může předmět podnikání v zakladatelském právním jednání dostatečně určitě vymezit i například odkazem na znění živnostenského zákona, v obchodním rejstříku musí mít zapsán konkrétní údaj o jednotlivých předmětech podnikání takto vymezených (jednotlivé obory živnosti volné). Tedy údaje, které lze zjistit výkladem ujednání obsaženého v zakladatelském právním jednání.

II. V poměrech projednávané věci lze ujednání obsažené v zakladatelském právním jednání společnosti s ručením omezeným, jakkoliv formulované velmi obecně („výroba, obchod, služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona v rozsahu oborů činností náležejících do živnosti volné č. 1-81″), vyložit tak, že předmětem podnikání společnosti jsou obory živnosti volné, vyjmenované v příloze číslo 4 živnostenského zákona pod body 1 až 81, a to ve znění účinném ke dni, kdy bylo ujednání takto vymezující předmět podnikání vloženo do zakladatelského právního jednání. Následné změny živnostenského zákona (jeho přílohy číslo 4) nemají na obsah zakladatelského právního jednání (v části vymezující předmět podnikání) vliv; nejde tak o ujednání neurčité.

V poměrech projednávané věci by tudíž požadavkům zákona o veřejných rejstřících odporoval i zápis, jenž by doslovně kopíroval znění zakladatelského právního jednání společnosti, neboť kdokoliv by nahlédl do obchodního rejstříku, nezjistil by, jaký je předmět jejího podnikání. Pro seznámení se s tímto údajem by musel dohledat, který den bylo ujednání o předmětu podnikání včleněno do zakladatelského právního jednání, a posléze nalézt znění přílohy číslo 4 živnostenského zákona účinné k tomuto dni.

Navíc, zápis předmětu podnikání společnosti v obchodním rejstříku ani neodpovídal obsahu jejího zakladatelského právního jednání. Podle zakladatelské listiny jsou předmětem podnikání (kromě dalších činností) všechny činnosti vymezené v příloze číslo 4 živnostenského zákona pod body 1 až 81, ve znění účinném ke dni založení společnosti (kdy toto ujednání bylo do zakladatelského právního jednání vloženo). Sporný zápis v obchodním rejstříku však tento údaj zužoval prostřednictvím odkazu na obory činnosti zapsané v živnostenském rejstříku. Nehledě k nepřípustnosti takového zápisu (viz výše), neodpovídá jeho obsah ani údaji v zakladatelské listině (je užší).

Nejvyšší soud zde opětovně zdůrazňuje, že předmětem podnikání, jenž se zapisuje do veřejného rejstříku, jsou činnosti určené zakladateli (společníky, členy) obchodní korporace v zakladatelském právním jednání, nikoliv jejich podmnožina tvořená předměty podnikání, které si ze zakladatelského právního jednání vyberou členové statutárního orgánu obchodní korporace a oznámí je živnostenskému úřadu (dovolací soud zde ponechává stranou, zda členové statutárního orgánu mohou bez dalšího zužovat předmět podnikání určený zakladateli, resp. společníky či členy obchodní korporace).

(podle usnesení Nejvyššího soudu spisové značky 27 Cdo 3391/2023, ze dne 27. 11. 2024)

 

 

K určení výše podílů insolvenčních správců na celkové odměně

 

I. Insolvenční soud určuje (celkovou) odměnu insolvenčních správců podle § 38 insolvenčního zákona; podíly jednotlivých insolvenčních správců na (celkové) odměně stanoví podle § 6 vyhlášky č. 313/2007 Sb.

Za stavu, kdy insolvenční soud (usnesením, jímž schválil konečnou zprávu a vyúčtování odměny a výdajů insolvenčního správce) určil (celkovou) odměnu insolvenčních správců (aniž shledal důvody pro její přiměřené snížení či zvýšení) částkou 10.960.987,08 Kč, přičemž v tomto rozsahu nabylo jeho usnesení právní moci (nebylo napadeno odvoláním), mohl (následně) „rozdělit„ mezi oba insolvenční správce (stanovit jejich podíly) jen v rozsahu této částky. Přitakal-li odvolací soud závěru insolvenčního soudu, podle něhož je nutné při stanovení těchto podílů vycházet z částky (celkové) odměny „zvýšené“ o 5.664.661,- Kč [a nikoli z částky odpovídající pravomocně určené (celkové) odměně], nerespektuje jeho právní posouzení dosavadní judikatorní závěry.

Jinak řečeno, za tohoto stavu již nemohl insolvenční soud při určení výše podílů insolvenčních správců na (celkové) odměně zohlednit skutečnost, že insolvenční správce nepožadoval část odměny za (jím provedené) zpeněžení zajištěného majetku.

II. Jako neúplné (a tudíž i nesprávné) hodnotí Nejvyšší soud napadené usnesení i co do samotného určení podílů insolvenčních správců na (celkové) odměně. Jakkoli odvolací soud správně vyšel z délky výkonu činnosti insolvenčních správců, jeho závěry ohledně rozsahu a náročnosti činnosti Nejvyšší soud nesdílí.

Odvolací soud se totiž omezil na přitakání (obecným) závěrům insolvenčního soudu, že: a) „první měsíce po rozhodnutí o úpadku jsou z pohledu insolvenčního správce nejpracnější a provedení prvotních úkonů (zjištění a zajištění majetku) je předpokladem pro následné úspěšné pokračovaní v konkursu, zejména pro zpeněžovaní“, b) „ustálená (či minimálně ustalující se) rozhodovací praxe soudů, podle níž v případě změny správce schůzí věřitelů nelze výrazně zohledňovat kritérium délky činnosti jednotlivých správců„, a c) „s přihlédnutím k rozsahu a náročnosti činnosti odvolaného správce má jeho podíl na odměně obvykle spadat do intervalu mezi jednou pětinou až jednou třetinou„. Nad uvedený rámec (jen) doplnil, že insolvenční správce H přezkoumal pohledávky věřitelů č. P1 až P7 (v rámci sedmi přihlášek šlo celkem o 236 dílčích přihlášených pohledávek).

Takové vymezení rozsahu a náročnosti činnosti nijak nekonkretizuje (vyjma počtu přezkoumaných pohledávek) reálnou činnost insolvenčního správce H a není z něho (mimo jiné) seznatelné, zda (a jaké) úsilí musel vynaložit insolvenční správce H při zjištění majetku dlužníka nad rámec zjištění z veřejných rejstříků, popřípadě zda u přezkoumávaných pohledávek šlo např. o pohledávky z titulu opakujících se plnění, o pohledávky (ne)sporné či pochybné.

(podle usnesení Nejvyššího soudu senátní značky 29 NSČR 78/2023, ze dne 31. 10. 2024)