Zvláštní příslušnost soudu podle článku 8 odst. (3) Brusel I bis
[nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech]
Rozhodným okamžikem pro určení mezinárodní a místní příslušnosti soudu na základě pravidel o zvláštní příslušnosti je okamžik podání žaloby. To, že žaloba (na jejímž základě byla zvláštní příslušnost soudu k projednání vzájemné žaloby určena) je žalobcem vzata zpět poté, kdy bylo řízení u daného soudu zahájeno, nemá za následek zánik (jednou určené) mezinárodní a místní příslušnosti.
Zásada perpetuatio fori se uplatní také v unijním právu, což v projednávané věci ve vztahu k čl. 8 odst. (3) Brusel I bis znamená, že pro určení mezinárodní příslušnosti českých soudů je při podání vzájemné žaloby rozhodující, že byly dány podmínky zakládající mezinárodní a místní příslušnost v době jejího podání. O tom v řízení nebylo sporu.
Závěr odvolacího soudu, podle něhož jsou k projednání a rozhodnutí o vzájemné žalobě příslušné české soudy, jelikož byly příslušné v řízení o původní žalobě, přičemž zpětvzetí původní žaloby a zastavení řízení (pro nezaplacení soudního poplatku) v tomto rozsahu nemá na – v souladu s článkem 8 odst. 3 Brusel I bis založenou – mezinárodní příslušnost žádný vliv, je zcela v souladu s judikaturou SDEU.
(podle usnesení Nejvyššího soudu spisové značky 27 Cdo 404/2025, ze dne 27. 5. 2025)
Z odůvodnění:
IV.
Důvodnost dovolání
19. Podle čl. 4 odst. 1 Brusel I bis nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu.
20. Podle čl. 5 odst. 1 Brusel I bis osoby, které mají bydliště v některém členském státě, mohou být u soudů jiného členského státu žalovány pouze na základě pravidel stanovených v oddílech 2 až 7 této kapitoly.
21. Podle čl. 8 odst. 3 Brusel I bis osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být též žalována, jedná-li se o vzájemnou žalobu, která se týká stejné smlouvy či stejné skutečnosti jako původní žaloba, u soudu, u něhož byla podána původní žaloba.
22. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu a SDEU se k pravidlům zakládajícím zvláštní příslušnost podává, že:
1) Článek 6 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „Brusel I.“), se použije, když žaloby podané proti různým žalovaným mají souvislost při svém podání, to znamená, je-li účelné je vyšetřit a rozhodnout o nich společně, aby se zabránilo možnosti dojít v oddělených řízeních k protichůdným soudním rozhodnutím, aniž by bylo krom toho nezbytné zvlášť zjistit, že žaloby nebyly podány s jediným cílem odejmout některého z žalovaných soudům členského státu, kde má bydliště nebo sídlo (rozsudek SDEU ze dne 11. 10. 2007, ve věci C-98/06, Freeport plc proti Olle Arnoldsson).
2) Článek 6 odst. 1 Brusel I. musí být vykládán v tom smyslu, že pravidlo koncentrace příslušnosti v případě více žalovaných, které je stanoveno v tomto ustanovení, lze uplatnit na žaloby směřující k určení, že podniky, které se na jediném a trvajícím porušení zákazu kartelových dohod stanoveném v unijním právu, jež bylo konstatováno rozhodnutím Evropské komise, podílely ze zeměpisného a časového hlediska odlišným způsobem, jsou povinny společně a nerozdílně nahradit škodu a v této souvislosti předložit informace, a to i v případě, že žalobce vzal žalobu zpět vůči jedinému z žalovaných, který má bydliště nebo sídlo v členském státě, kde má sídlo soud, u něhož bylo zahájeno řízení, ledaže by byla prokázána existence tajné dohody mezi žalobcem a uvedeným spolužalovaným uzavřené s cílem uměle vytvořit nebo zachovat podmínky pro použití uvedeného ustanovení v době podání této žaloby (rozsudek SDEU ze dne 21. 5. 2015, ve věci C-352/13, Cartel Damage Claims Hydrogen Peroxide SA (CDC) proti Evonik Degussa GmbH a dalším).
3) Nařízení Brusel I bis nahradilo dříve účinné nařízení Brusel I. Zejména tam, kde nedošlo k obsahové změně jednotlivých článků, je i při aplikaci nařízení Brusel I bis nadále použitelná judikatura Nejvyššího soudu a SDEU vážící se k nařízení Brusel I. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1926/2020, uveřejněné pod číslem 11/2022 Sb. rozh. obč.).
23. Ačkoli se citovaná judikatura SDEU zabývá článkem 6 odst. 1 Brusel I., tedy pravidlem koncentrace příslušnosti v případě více žalovaných, lze z ní dovodit výkladová pravidla pro aplikaci ustanovení nařízení Brusel I., jakož i Brusel I bis, o zvláštní příslušnosti soudu, která se uplatní vedle příslušnosti obecné, určené podle místa bydliště či sídla žalovaného.
24. Jak stanoví preambule nařízení Brusel I bis, kromě místa bydliště žalovaného by měla existovat i jiná kritéria pro určení příslušnosti, založená na úzké vazbě mezi soudem a podanou žalobou nebo usnadňující řádný výkon spravedlnosti. Existence této úzké vazby by měla posílit právní jistotu a předejít možnosti, aby žalovaný byl žalován v řízení před soudem členského státu, jehož příslušnost nemohl rozumně předpokládat. To je důležité zejména ve sporech týkajících se mimosmluvních závazků, které vyplývají z porušení práva na soukromí a práv na ochranu osobnosti, včetně pomluvy (viz bod 16 preambule).
25. Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že rozhodným okamžikem pro určení mezinárodní a místní příslušnosti soudu na základě pravidel o zvláštní příslušnosti je okamžik podání žaloby. To, že žaloba (na jejímž základě byla zvláštní příslušnost soudu k projednání vzájemné žaloby určena) je žalobcem vzata zpět poté, kdy bylo řízení u daného soudu zahájeno, nemá za následek zánik (jednou určené) mezinárodní a místní příslušnosti.
26. Z výše uvedeného je zřejmé, že zásada perpetuatio fori se uplatní také v unijním právu, což v projednávané věci ve vztahu k čl. 8 odst. 3 Brusel I bis znamená, že pro určení mezinárodní příslušnosti českých soudů je při podání vzájemné žaloby rozhodující, že byly dány podmínky zakládající mezinárodní a místní příslušnost v době jejího podání. O tom v řízení nebylo sporu.
27. Závěr odvolacího soudu, podle něhož jsou k projednání a rozhodnutí o vzájemné žalobě příslušné české soudy, jelikož byly příslušné v řízení o původní žalobě, přičemž zpětvzetí původní žaloby a zastavení řízení (pro nezaplacení soudního poplatku) v tomto rozsahu nemá na – v souladu s článkem 8 odst. 3 Brusel I bis založenou – mezinárodní příslušnost žádný vliv, je tak zcela v souladu s judikaturou SDEU.
28. Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo a Nejvyšší soud v řízení neshledal ani vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání podle § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
29. Pouze pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že není povinen (jak se dovolatelka mylně domnívá) položit SDEU v dovolání předestřenou předběžnou otázku.
30. Existuje-li totiž ustálená judikatura SDEU k dané otázce nebo rozsudek SDEU týkající se v zásadě identické otázky (jedná se o tzv. acte éclairé), tato povinnost národní soud, proti jehož rozhodnutí nelze podat opravný prostředek, nestíhá [srov. rozsudek SDEU ze dne 6. 10. 1982, ve věci C-283/81, Srl CILFIT a Lanificio di Gavardo SpA proti Ministero della sanità, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 31 Cdo 2325/2008, uveřejněné pod číslem 29/2011 Sb. rozh. obč.].
31. O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí, a řízení nebylo již dříve skončeno (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sb. rozh. obč.).
Nárok na náhradu škody vyplývající ze zákona o ochranných známkách
Restriktivní výklad, podle kterého lze za privilegovanou deliktní pohledávku podle § 55 odst. (9) ex. řádu považovat pouze takovou, která se řídí i s ohledem na přechodná ustanovení režimem o. z., nemá primárně oporu v účelu novely ex. řádu provedené zákonem č. 286/2021 Sb., podle níž bylo jednoznačným záměrem stanovit časový rozsah marně vedených exekucí, a to ve smyslu ryze procesním. Jinými slovy vyjádřeno, zákonodárce v ustanovení § 55 odst. 7 až 13 ex. řádu definoval ta exekuční řízení, jež mají být zastavena jako neúčelná a dlouhodobě bezdůvodně vedená, aniž by se jakkoli zaměřoval na otázku vzniku zde vymáhaných pohledávek; za rozhodný okamžik pro posouzení neúčelnosti exekuce totiž zákon určuje vyznačení doložky provedení exekuce.
Analogicky tomu nelze nalézat žádný rozumný důvod, pro který ostatně nesvědčí ani gramatický výklad zákona či úmysl zákonodárce vyjádřený v textu důvodové zprávy, aby legislativně přijatý termín „pohledávka z deliktu podle občanského zákoníku“ mohl být chápán výhradně v souvislosti s pohledávkami vzniklými po 1. lednu 2014, tj. za účinnosti o. z., a nikoli jako veškeré pohledávky vzniklé z deliktního jednání v soukromém právu, ať již jde o pohledávky vyplývající z porušení dobrých mravů (§ 2909 o. z.), zákona (§ 2910 o. z.), smluvní povinnosti (§ 2913 o. z.) či ze zneužití a omezení soutěže (§ 2972 a násl. o. z.).
Škoda způsobená před 1. 1. 2014 (před účinností o. z.) zásahem do práv z ochranné známky podle § 15 odst. 3 zákona o ochranných známkách odpovídá svou podstatou škodě způsobené porušením zákona podle § 2910 o. z., a povinnost k její náhradě tak představuje privilegovaný závazek ze soukromoprávního deliktu, ohledně něhož ustanovení § 55 odst. 9 ex. řádu neumožňuje zastavení exekuce po uplynutí lhůt, s nimiž zákon spojuje její bezvýslednost (§ 55 odst. 7 a 11 ex. řádu).
(podle usnesení Nejvyššího soudu spisové značky 20 Cdo 3252/2024, ze dne 9. 4. 2025)