K výkladu ustanovení § 249 odst.(2) insolvenčního zákona
I. K „okolnostem plnění dluhu, z nichž bylo zřejmé, že dlužník plnění vydá do majetkové podstaty“ (§ 249 odst. 2 insolvenčního zákona), nepatří samo o sobě prohlášení dlužníka, že plnění, které jeho dlužník poskytne po prohlášení konkursu přímo jemu, vydá do své majetkové podstaty. Jinak řečeno, dlužníkův dlužník, který ač věděl nebo mohl vědět o prohlášení konkursu na majetek dlužníka, plní po prohlášení konkursu na majetek dlužníka svůj závazek (dluh) přímo dlužníku, se poté, co vyjde najevo, že plnění se nedostalo do majetkové podstaty, nezprostí svého závazku (dluhu) jen proto, že mu dlužník předtím slíbil (prohlásil), že poskytnuté plnění sám předá (vydá) do své majetkové podstaty. Závěr, že plněním dlužníku je i plnění na dlužníkem určený účet (byť jde o účet jiné osoby), plyne již z R 71/2022. II. Z pohledu § 249 odst. 2 insolvenčního zákona nelze rozlišovat platby podle jejich účelu, například na platby tvořící materiální náklady na zhotovení díla a na platby představující zisk zhotovitele. Od okamžiku zveřejnění usnesení o prohlášení konkursu v insolvenčním rejstříku je povinností osob majících závazek vůči dlužníku veškeré plnění směřovat do majetkové podstaty (k rukám insolvenčního správce), neboť právě tento postup může přispět k dosažení účelu insolvenčního řízení, jakož i ke zproštění se závazku dlužníkových dlužníků. Text i účel ustanovení § 249 odst. 2 insolvenčního zákona neumožňuje přijmout jiný závěr, což potvrzují opět i důvody R 71/2022. III. Okolnosti plnění dluhu insolvenční zákon ani příkladmo nevymezuje; potud tedy patří ustanovení § 249 odst. 2 insolvenčního zákona k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. (podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 29 Cdo 3255/2021, ze dne 28. 3. 2024)
Nepřiznání ochrany výkonu práva na smluvní pokutu
I. Již existující nárok na smluvní pokutu nezanikáz důvodu, že věřitel přestane soudně vymáhat povinnost dlužníka, která byla touto smluvní pokutou zajištěna. II. Nesprávné (pro jeho neúplnost) je právní posouzení projednávané věci odvolacím soudem, měly-li úvahy odvolacího soudu vést k závěru o nepřiznání ochrany výkonu práva na smluvní pokutu, tj. že v důsledku upuštění od vymáhání práva zajištěného smluvní pokutou v řízení před soudem již oprávněná nemůže právo na smluvní pokutu vykonat pro rozpor se zásadami potivého obchodního styku ve smyslu § 265 obch. zák. Odvolací soud pouze lakonicky uvedl, že smluvní pokuta ztratila funkci prevenční i reparační, neboť „žalobkyně splnění závazku výslovně nežádá a mlčí-li žalobkyně o tom, proč závazek splnit nežádá, i o tom, zda, kdy, jakým způsobem a jakým nákladem došlo k odstranění vad, nelze posoudit smluvní pokutu ani jako důvodnou paušalizovanou náhradu škody“. V rozporu s judikaturou se však řádně nezabýval všemi okolnostmi výkonu práva oprávněné na smluvní pokutu. Nesprávný je závěr odvolacího soudu, že z pouhého upuštění od soudního vymáhání zajišťované povinnosti lze bez dalšího usuzovat na ztrátu všech funkcí sjednané smluvní pokuty. Odvolací soud totiž v prvé řadě neprovedl řádný výklad ujednání o smluvní pokutě a nezjišťoval, jaké konkrétní funkce měla smluvní pokuta v daném případě plnit. Neposuzovaltedy ani skutečnost, zda smluvní pokuta měla plnit případně i funkci sankční, ani to, zda taková funkce přetrvávala i poté, co oprávněná přestala soudně vymáhat povinnost zajištěnou smluvní pokutou. Správné přitom nejsou také úvahy odvolacího soudu, podle kterých soudní nevymáhání práva na odstranění vad samo o sobě znamená ztrátu preventivní (nátlakové) funkce smluvní pokuty. Jen to, že věřitel nežádá splnění zajištěné povinnosti v řízení před soudem, totiž bez dalšího neznamená, že je nežádá vůbec. Věřitel přeci může donutit dlužníka splnit zajišťovanou povinnost i bez toho, aby podal žalobu požadující její splnění (či pokračoval v řízení o takové žalobě), a to právě prostřednictvím uplatňování smluvní pokuty (příp. i opakovaně, je-li výše smluvní pokuty odvislá od délky pokračujícího prodlení), která splnění takové povinnosti zajišťuje. (podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 23 Cdo 342/2023, ze dne 13. 3. 2024)