Závazky a ostatní závady váznoucí na zpeněžované nemovitosti
I. Právo nájemců užívat jednotlivé byty [§ 2255 odst. 1 o. z. „(1) Nájemce užívá byt řádně v souladu s nájemní smlouvou. … (2) Nezpůsobí-li to zvýšené zatížení pro byt nebo dům, může nájemce v bytě i pracovat nebo podnikat.“)], jakož i možnost členů jejich domácnosti tyto byty užívat [§ 2272 odst. 1 a 2 o. z. („(1) Nájemce má právo přijímat ve své domácnosti kohokoli. Přijme-li nájemce nového člena své domácnosti, oznámí zvýšení počtu osob žijících v bytě bez zbytečného odkladu pronajímateli; neučiní-li to nájemce ani do dvou měsíců, co změna nastala, má se za to, že závažně porušil svou povinnost. … (2) Pronajímatel má právo vyhradit si ve smlouvě souhlas s přijetím nového člena do nájemcovy domácnosti. To neplatí, jedná-li se o osobu blízkou anebo další případy zvláštního zřetele hodné. Pro souhlas pronajímatele s přijetím osoby jiné než blízké za člena nájemcovy domácnosti se vyžaduje písemná forma.“)], nelze považovat za „závazky váznoucí na věci“ (§ 283 odst. 5 insolvenčního zákona), ani za „ostatní závady váznoucí na zpeněžovaném majetku“ [§ 285 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona].
II. Právní úprava obsažená v § 285 odst. 2 a 3 insolvenčního zákona se vztahuje na povinnost dlužníka vyklidit (zpeněženou) nemovitost, kterou dlužník používá k bydlení své rodiny, nebo (zpeněžený) byt ve vlastnictví dlužníka; neuplatní se tak ve vztahu k osobám, které užívají (jako nájemci) byty ve zpeněženém domě (původně ve vlastnictví dlužníka) na základě nájemních smluv sjednaných s dlužníkem [a nikoli (jen) jako rodina dlužníka].
(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 29 Cdo 3264/2023, ze dne 17. 2. 2025)
Řízení o obecné odpůrčí žalobě po zahájení insolvenčního řízení
Skutečnost, že zahájením insolvenčního řízení na majetek dlužníka nastal (ze zákona) účinek předjímaný ustanovením § 239 odst. 1 věty druhé insolvenčního zákona (tedy že nelze pokračovat v řízení o obecné odpůrčí žalobě, kterou se dlužníkův věřitel domáhá vůči některé z osob uvedených v § 594 o. z. určení, že dlužníkovo právní jednání není vůči němu právně účinné), není (nemůže být) důvodem pro vydání usnesení o přerušení řízení (o obecné odpůrčí žalobě) podle § 109 odst. 1 o. s. ř.
(podle usnesení Nejvyššího soudu spisové značky 29 Cdo 261/2025, ze dne 13. 3. 2025)
Z odůvodnění:
28. Účinky zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka na obecnou odpůrčí žalobu, kterou se dlužníkův věřitel domáhá vůči osobě, v jejíž prospěch bylo právní jednání dlužníka učiněno, nebo které vznikl z odporovatelného právního jednání dlužníka prospěch, popsal Nejvyšší soud (ve vazbě na úpravu obsaženou v § 239 insolvenčního zákona) již v důvodech R 34/2015. Tam ozřejmil, že z § 239 odst. 1 věty druhé insolvenčního zákona a z § 243 insolvenčního zákona je třeba dovodit (krom jiného), že v řízení o (obecné) odpůrčí žalobě, kterou se věřitel ještě před podáním insolvenčního návrhu (na majetek dlužníka) domáhá určení, že dlužníkovo právní jednání není vůči němu právně účinné, nelze v době po zahájení insolvenčního řízení (až do jeho skončení) pokračovat. Dnem zahájení insolvenčního řízení tedy nastává v řízení o (takové) odpůrčí žalobě „obdobný stav, jako při přerušení řízení„, který na jedné straně sice brání tomu, aby bylo v řízení pokračováno (a soudem v řízení prováděny další úkony), avšak na druhé straně má za následek, že nadále běží procesní lhůty, že účastníci smí v řízení činit procesněprávní úkony a že proto také mohou nabýt právní moci rozhodnutí, která byla v řízení o (obecné) odpůrčí žalobě vydána před zahájením insolvenčního řízení.
30. Není-li podle zvláštní úpravy obsažené v § 239 odst. 1 větě druhé insolvenčního zákona záměrem zákonodárce přivodit zahájením insolvenčního řízení na majetek dlužníka bez dalšího přerušení řízení ohledně odpůrčích nároků uplatněných dlužníkovými věřiteli u obecných soudů před zahájením insolvenčního řízení, pak lze ovšem z takové úpravy stěží dovozovat „povinnost“ obecných soudů přerušit takové řízení (nejde o situaci „obdobnou“ té, která vyvolává potřebu přerušit řízení „podle § 109 odst. 1 o. s. ř.“, jak nesprávně dovodil odvolací soud).
31. Jinak řečeno, účinek předjímaný v § 239 odst. 1 větě druhé insolvenčního zákona, spočívající v nemožnosti pokračovat po zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka v odpůrčím sporu dříve zahájeném dlužníkovým věřitelem vůči některé z osob uvedených v § 594 o. z., nastává (zahájením takového insolvenčního řízení) bez dalšího (ze zákona), tedy bez potřeby přijímat o tom jakékoli soudní rozhodnutí. Okolnost, že takový účinek nastal, není důvodem k přerušení řízení o odpůrčím nároku podle § 109 odst. 1 o. s. ř. Povinnost přerušit řízení o odpůrčím nároku podle § 109 odst. 1 o. s. ř. proto, že bylo zahájeno insolvenční řízení na majetek dlužníka, tedy „obecný soud“ nemá.
32. Vzhledem k tomu, že účinek předjímaný v § 239 odst. 1 větě druhé insolvenčního zákona se v intencích závěrů plynoucích z R 34/2015 beze zbytku nekryje s účinkem, který vyvolává usnesení o přerušení řízení podle § 111 o. s. ř. (srov. odstavec 28. odůvodnění shora), není beze zbytku vyloučeno, aby „obecný soud“ poté, co v řízení o odpůrčím nároku takový účinek nastane, zvážil (pro poměry dané věci) vhodnost či účelnost přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.
33. V mezích takového uvážení (jehož přezkum dovolacím soudem se nutně omezuje na otázku „zjevné nepřiměřenosti“ zvoleného postupu) však soud musí mít na paměti (při současném zohlednění toho, že smyslem § 109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř. je zajistit hospodárnost řízení), že využití institutu přerušení řízení lze chápat jako krok, jenž zřejmě povede k oddálení kýženého výsledku (ve sporu se nepokračuje), leč je žádoucí se zřetelem k předmětu jiného (nejen) soudního řízení, jež je důvodem přerušení řízení. To se ostatně projevuje i v textu příslušných ustanovení občanského soudního řádu. Tak v návěští odstavce 2 v § 109 o. s. ř. se možnost soudu přerušit řízení podmiňuje tím, že soud „neučiní jiná vhodná opatření“ a následně se pak podle § 111 odst. 2 věty první o. s. ř. pro případ, že řízení je přerušeno podle § 109 o. s. ř., vyžaduje, aby soud činil „všechna potřebná opatření, aby byly odstraněny překážky, jež způsobily přerušení nebo pro které přerušení trvá“ (srov. shodně např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2013, sen. zn. 29 ICdo 40/2013).
34. V rozsudku ze dne 30. května 2022, sp. zn. 29 Cdo 2917/2020, uveřejněném v časopise Vybraná judikatura, číslo 11, ročníku 2023, pod číslem 111, pak Nejvyšší soud v návaznosti na závěry obsažené v R 34/2015 ozřejmil, že za určitých okolností může odpadnout překážka pokračování v řízení o „obecné„ odpůrčí žalobě podané v době po zahájení insolvenčního řízení na majetek žalobcova (věřitelova) dlužníka dokonce ještě v průběhu onoho insolvenčního řízení (srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. ledna 2023, sp. zn. 29 Cdo 41/2023). Ani možnost, že překážka pokračování v řízení o „obecné“ odpůrčí žalobě odpadne ještě před skončením insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka, však nezbavuje soud, který vydá usnesení o přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř., povinnosti vymezit výrokem dobu přerušení řízení [kterou lze obecně navázat i na určitou právní událost, jež má nastat (nastane) v řízení, které bylo důvodem takového přerušení řízení].
35. Výše formulované závěry lze shrnout (i pro poměry dané věci) tak, že skutečnost, že zahájením insolvenčního řízení na majetek dlužníka nastal (ze zákona) účinek předjímaný ustanovením § 239 odst. 1 věty druhé insolvenčního zákona (tedy že nelze pokračovat v řízení o obecné odpůrčí žalobě, kterou se dlužníkův věřitel domáhá vůči některé z osob uvedených v § 594 o. z. určení, že dlužníkovo právní jednání není vůči němu právně účinné), není (nemůže být) důvodem pro vydání usnesení o přerušení řízení (o obecné odpůrčí žalobě) podle § 109 odst. 1 o. s. ř. (který zmiňuje napadené usnesení).
36. V situaci, kdy nejde o žádný z případů popsaných v § 109 odst. 2 písm. a/ a b/, odst. 3 o. s. ř., pak k tomu, aby bylo možno uzavřít, že byl důvod přerušit řízení podle § 109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř., postrádají usnesení obou soudů jakoukoli smysluplnou úvahu na téma, proč je v dané věci vhodné nebo účelné řízení ještě přerušit [proč nepostačuje, že nastaly (ze zákona) účinky dle § 239 odst. 1 věty druhé insolvenčního zákona].