Úmysl dlužníka zkrátit věřitele ve smyslu § 242 insolvenčního zákona (IZ) realizací projektu přeměny
I. U úmyslně zkracujícího právního úkonu dlužníka podle § 242 IZ nemusí směřovat úmysl dlužníka zkrátit jeho věřitele vůči konkrétním osobám, které za ním mají pohledávku. Pro zkoumání úmyslu dlužníka „cum animo fraudandi“ není rovněž právně rozhodné, že tento úmysl směřuje ke zkrácení pohledávky, která ještě není splatná, nebo která dokonce ještě nevznikla (budoucí pohledávky). Přitom současně platí, že i v těch případech, kdy se podmínky odporovatelnosti posuzují ke dni, kdy nastaly právní účinky vkladu práva do katastru nemovitostí, se úmysl dlužníka „cum animo fraudandi“ posuzuje k okamžiku projevu vůle dlužníka (coby dílčího aspektu zkoumaného právního úkonu). Úmysl dlužníka „cum animo fraudandi“ je totiž právně významný pro naplnění znaků skutkové podstaty úmyslně zkracujícího právního úkonu jen tehdy, je-li odpovídajícím způsobem projeven navenek (neúčinným právním úkonem).
Promítnuto do poměrů projednávané věci, není pro posouzení úmyslu dlužníka zkrátit své věřitele realizací projektu přeměny rozhodné ani datum zpracování projektu rozdělení, ani datum jeho založení do sbírky listin obchodního rejstříku, ale datum schválení přeměny valnou hromadou dlužníka, neboť to je projevem vůle dlužníka řídit se projektem rozdělení.
II. Podané dovolání proti rozhodnutí soudu, z jehož obsahu lze dovodit neexistenci pohledávky, v kombinaci s dalšími okolnostmi případu (například informací o další podané žalobě vycházející z totožného skutkového základu) může (při zjišťování úmyslu dlužníka zkrátit věřitele) svědčit o tom, že dlužník v rozhodnou dobu věděl, že má (nebo alespoň může mít) dluh.
Jinak řečeno, vědomost o pravomocném rozhodnutí soudu, z nějž vyplývá, že dlužník nemá dluh, sama o sobě nevylučuje možnost, že dlužník dluh skutečně měl a věděl o něm, případně věděl, že jej může mít (nezakládá „právní fikci“ o nevědomosti dlužníka, že má dluh). Při zjišťování vědomosti dlužníka o tom, že má (může mít) v rozhodné době dluh, je třeba zohlednit všechny relevantní okolnosti případu a na jejich základě (teprve) dospět k závěru o skutkovém stavu (vědomosti dlužníka).
III. Podmínkou pasivní věcné legitimace v odpůrčích sporech není přímý prospěch (zisk aktiv), který osoba z odporovaného právního jednání bezprostředně nabyla. Odvolací soud se zde tak musí vypořádat s argumentací žalobce, který spatřuje prospěch žalovaného akcionáře nástupnické společnosti v tom, že akcionář mohl své pohledávky, které měl původně za dlužníkem, zcela uspokojit z majetku, který přešel na nástupnickou společnost, a byl tak oproti jiným věřitelům dlužníka zvýhodněn.
(podle rozsudku Nejvyššího soudu senátní značky 29 ICdo 73/2023, ze dne 30. 6. 2025)
Rozdělení zisku mezi členy volených orgánů akciové společnosti
V projednávané věci měla být podle usnesení valné hromady celková částka podílu členů volených orgánů společnosti na zisku rozdělena mezi členy orgánů „procentuálním poměrem dle minulých let„, což se také následně stalo, jak plyne z čestného prohlášení členů představenstva a dozorčí rady společnosti. Lze proto uzavřít, že usnesení valné hromady stanovilo konkrétní pravidlo pro určení tantiémy jako jedné z forem odměňování členů volených orgánů společnosti pro každého člena představenstva a dozorčí rady společnosti.
(podle usnesení Nejvyššího soudu spisové značky 27 Cdo 2109/2024, ze dne 26. 8. 2025)