Porušení povinnosti osobního výkonu funkce insolvenčního správce

 

I. Insolvenční správce [fyzická osoba nebo veřejná obchodní společnost (§ 2 zákona o insolvenčních správcích)] vykonává funkci zásadně osobně. S účinností od 1. ledna 2014 se závěr, že insolvenční správce vykonává funkci osobně, podává též z dikce § 1401 odst. 1 věty první o. z. (o jehož subsidiární použitelnosti v poměrech insolvenční správy majetku nemá Nejvyšší soud pochyb). Pro insolvenční řízení, pro něž je rozhodný insolvenční zákon ve znění účinném od 1. června 2019, se zásada osobního výkonu funkce insolvenčním správcem výslovně podává z textu § 40 insolvenčního zákona (v podobě změněné a doplněné zákonem č. 31/2019 Sb.).

U veřejné obchodní společnosti se přitom osobním výkonem funkce insolvenčního správce dlužníka rozumí výkon funkce insolvenčního správce prostřednictvím ohlášeného společníka, jímž může být jen fyzická osoba, která sama splňuje předpoklady pro výkon funkce insolvenčního správce.

II. Výjimka ze zásady osobního výkonu funkce insolvenčního správce se pro insolvenční řízení vedená podle insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. května 2019 připouští (povoluje) prostřednictvím úpravy obsažené v § 40 odst. 3 insolvenčního zákona a pro účast na přezkumném jednání pak prostřednictvím zvláštní úpravy obsažené v § 190 odst. 2 větě třetí insolvenčního zákona. Využití právních, ekonomických a jiných specializovaných odborníků při výkonu funkce insolvenčního správce připouští též ustanovení § 39 odst. 2 a 3 insolvenčního zákona. Akcent na osobní výkon funkce správce s omezeným rozsahem „zastupitelnosti“ jinou osobou plyne též z ustanovení § 1401 odst. 1 věty druhé o. z. (jehož subsidiární použitelnost při insolvenční správě majetku též není vyloučena).

Má-li jít o zásadně osobní výkon funkce insolvenčního správce (u veřejné obchodní společnosti o osobní výkon funkce insolvenčního správce prostřednictvím ohlášeného společníka), pak je ovšem vyloučen takový postup, jímž insolvenční správce po svém ustanovení do funkce přenese na základě „generální plné moci„ nebo jinak všeobecně formulovaného zmocnění nebo pověření plnění všech povinností insolvenčního správce na fyzickou osobu, která by funkci insolvenčního správce jinak sama nemohla vykonávat. O takový případ jde i tehdy, jestliže veřejná obchodní společnost jako insolvenční správce dlužníka současně s oznámením osoby ohlášeného společníka, který bude jejím jménem vykonávat funkci insolvenčního správce (§ 24 odst. 2 insolvenčního zákona), nebo bezprostředně po takovém oznámení, pověří podle § 40 odst. 3 insolvenčního zákona ke všem úkonům souvisejícím s insolvenčním řízením dlužníka svého neohlášeného společníka (jenž není osobou s povolením vykonávat funkci insolvenčního správce).

III. Následkem porušení povinnosti vykonávat funkci insolvenčního správce zásadně osobně není neplatnost, zdánlivost nebo neúčinnost hmotněprávních jednání, která namísto insolvenčního správce (fyzické osoby) činila jím (nesprávně) zmocněná osoba, nebo která namísto ohlášeného společníka insolvenčního správce (veřejné obchodní společnosti) činil jím (nesprávně) zmocněný neohlášený společník. V souladu s ustanovením § 40 odst. 3 insolvenčního zákona a s ustanovením § 1401 odst. 2 o. z. (jež je opět subsidiárně uplatnitelné i pro insolvenční správu majetku) v takovém případě platí, že insolvenční správce je společně s neoprávněným zmocněncem odpovědný společně a nerozdílně ze všeho, co onen zmocněnec učinil.

IV. Postup, jímž insolvenční správce paušálně přenese již na počátku výkonu správy majetkové podstaty dlužníka plnění všech povinností insolvenčního správce na fyzickou osobu, která by funkci insolvenčního správce jinak sama nemohla vykonávat, patří ke skutečnostem, jež odůvodňují (i) zproštění výkonu funkce insolvenčního správce podle § 32 insolvenčního zákona. Jde totiž o hrubé porušení jedné ze základních povinností insolvenčního správce (porušení povinnosti vykonávat funkci zásadně osobně). Na tom ničeho nemění okolnost, že následkem takového „přenosu správy“ je pouze případná odpovědnost za škodu tím způsobenou, ani okolnost, že insolvenční správce dodatečně odsouhlasí dosavadní výkon správy takovou osobou.

V. O nezastupitelné procesní úkony nebo o nezastupitelná právní jednání insolvenčního správce jde v případě, že má jít o zastoupení při jednotlivém procesním úkonu nebo při jednotlivém právním jednání, zásadně jen tam, kde tak určuje pro daný procesní úkon nebo pro dané právní jednání insolvenční zákon. Typově se tak děje tehdy, jestliže insolvenční zákon zdůrazňuje „nezbytnost„ účasti insolvenčního správce při daném procesním úkonu nebo při daném právním jednání. Srov. k tomu poučení o „nezbytnosti“ účasti insolvenčního správce při přezkumném jednání, obsažené v § 190 odst. 2 větě druhé insolvenčního zákona, z nějž insolvenční zákon následně (ve větě třetí téhož ustanovení) připouští výjimku jen pro zastoupení „jinou osobou zapsanou do seznamu insolvenčních správců“, dále poučení o „nezbytnosti“ účasti insolvenčního správce na schůzi věřitelů svolané k projednání reorganizačního plánu a hlasování o jeho přijetí, obsažené v § 344 odst. 2 insolvenčního zákona, jakož i poučení o „nezbytnosti“ účasti insolvenčního správce na schůzi věřitelů svolané příslušným kvórem věřitelů k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí (§ 399 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona).

V těch případech, v nichž se „nezastupitelnost“ při procesních úkonech a právních jednáních, o nichž se předpokládá, že je insolvenční správce bude činit zásadně osobně, nepodává z insolvenčního zákona, nebude takové zastoupení odporovat povaze insolvenční správy majetku, půjde-li o zastoupení při jednotlivém procesním úkonu nebo při jednotlivém právním jednání a bude-li zástupce (zmocněnec) insolvenčním správcem pečlivě vybrán a vybaven dostatečnými pokyny (srov. § 1401 odst. 1 o. z.). Jednotlivé procesní úkony nebo jednotlivá právní jednání insolvenčního správce, při nichž se insolvenční správce může nechat zastoupit (za podmínek plynoucích především z § 40 odst. 3 insolvenčního zákona a z § 1401 odst. 1 o. z.), se však mohou stát „nezastupitelnými“ i tím, že si (osobní) účast insolvenčního správce při takovém procesním úkonu nebo při takovém právním jednání vyžádá insolvenční soud (označí ji za nezbytnou např. usnesením vydaným v rámci své dohlédací činnosti).

I tak nicméně platí, že tam, kde by zastoupení insolvenčního správce při jednotlivém procesním úkonu nebo jednotlivém právním jednání jinou osobou bylo možné, půjde v situaci, že tak zástupce (zmocněnec) bude činit (z vůle insolvenčního správce) soustavně, o porušení povinnosti vykonávat funkci insolvenčního správce osobně (u veřejné obchodní společnosti prostřednictvím ohlášeného společníka).

(podle usnesení Nejvyššího soudu senátní značky 29 NSČR 208/2022, ze dne 30. 6. 2023)

 

 

Doba rozhodná pro stanovení ceny za veřejně obchodovatelnou akcii

 

I. Neučinil-li akcionář, který získal rozhodný podíl na veřejně obchodovatelných akciích, ve lhůtě určené ustanovením § 183b odst. 1 obch. zák. veřejný návrh, porušuje tím svou zákonnou povinnost vůči těm akcionářům, kteří byli vlastníky akcií k poslednímu dni lhůty pro učinění povinného veřejného návrhu. Tito akcionáři se proto mohou – vedle nároku na uložení povinnosti učinit veřejný návrh smlouvy – domáhat vůči povinnému akcionáři taktéž náhrady škody, která jim byla porušením této zákonné povinnosti způsobena. Právo akcionářů domáhat se uložení povinnosti učinit veřejný návrh smlouvy o koupi akcií podle ustanovení § 183b odst. 1 obch. zák. a právo na náhradu škody vzniklé porušením této povinnosti jsou samostatné nároky uplatnitelné vedle sebe, resp. nezávisle na sobě. Uplatnění práva na náhradu škody tak není nikterak podmíněno předchozím uplatněním práva na uložení dané povinnosti.

Z toho je patrné, že volba (jednoho či druhého) nároku je v dispozici osoby, které měl být povinná nabídka převzetí adresována. V případě nároku na uložení povinnosti učinit veřejný návrh smlouvy postačuje tvrdit a prokázat v zásadě jen, že ovládající akcionář řádně nedostál své zákonné povinnosti učinit nabídku převzetí. Při uplatnění nároku na náhradu škody, která má spočívat v tom, že ovládající akcionář neučinil řádnou či včasnou nabídku převzetí, resp. škody, která má odpovídat rozdílu mezi cenou, jež měla být učiněna v nabídce převzetí, a cenou, za kterou se akcie nakonec podařilo prodat, je však nadto zapotřebí tvrdit a prokázat i tento (cenový) rozdíl.

Postupoval-li tedy odvolací soud v projednávané věci tak, že při posuzování důvodnosti návrhu žalujícího akcionáře vzal v úvahu, za kolik akcie společnosti nakonec – s časovým odstupem – prodal (jakož i to, kolik utržil na vyplacených dividendách), je jeho právní posouzení této právní otázky správné.

II. Úpravu § 183c odst. 3 obch. zák. je třeba vykládat tak, že posledním dnem šestiměsíční doby pro stanovení váženého průměru cen není den, který předchází dnu, v němž ovládající akcionář nabyl rozhodující podíl v cílové společnosti, nýbrž den, ve kterém ovládající akcionář splnil povinnost učinit veřejný návrh smlouvy. Nesplní-li ovládající akcionář svoji povinnost ve lhůtě stanovené v § 183b odst. 1 obch. zák., poslední den šestiměsíční doby splývá s posledním dnem šedesátidenní lhůty určené v § 183b odst. 1 obch. zák.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR spisové značky 27 Cdo 2048/2021, ze dne 28. 6. 2023)