Postoupení pohledávky zahraničního insolvenčního věřitele na tuzemského věřitele

 

I. Jak plyne z § 430 insolvenčního zákona [„(1) Známé věřitele dlužníka, kteří mají své obvyklé místo pobytu, bydliště nebo sídlo v některém z členských států Evropské unie, vyrozumí insolvenční soud neprodleně o zahájení insolvenčního řízení a o vydání rozhodnutí o úpadku. … (2) Povinnost vyrozumět známé věřitele podle odstavce 1 splní insolvenční soud tím, že jim zvlášť doručí rozhodnutí, kterým se oznamuje zahájení insolvenčního řízení, rozhodnutí o úpadku nebo jeho zkrácené znění, standardní formulář oznámení a standardní formulář pro přihlašování pohledávek podle přímo použitelného právního předpisu Evropské unie.“] a z judikatury, smyslem předmětné právní úpravy je především umožnit zahraničnímu věřiteli účinně uplatnit svá práva v zahájeném tuzemském insolvenčním řízení. Povinnost insolvenčního soudu vyrozumět známé zahraniční věřitele dlužníka ve svém důsledku představuje aprobovanou výjimku ze zásady ovládající insolvenční řízení, dle které věřitelé, kteří mají podle tohoto zákona zásadně stejné nebo obdobné postavení, mají v insolvenčním řízení rovné možnosti. Předmětnou výjimku je třeba vykládat restriktivně a není přípustné ji aplikovat šířeji za limity nastavené smyslem a účelem dané normy.

Známým zahraničním věřitelům dlužníka ve smyslu § 430 insolvenčního zákona v souladu s § 74 odst. 2 insolvenčního zákona začíná běžet lhůta k podání přihlášek až ode dne, kdy jim výzva k podávání přihlášek bude doručena zvlášť, přičemž jiné okolnosti nejsou právně významné. Ke „konzumaci“ práva být informován o zahájení insolvenčního řízení nemůže dojít na základě skutečnosti, že zahraniční věřitel část svých pohledávek do insolvenčního řízení přihlásil, i když dosud nebyl o zahájení insolvenčního řízení řádně informován.

II. Jestliže zde původní zahraniční věřitel, který nebyl insolvenčním soudem informován o zahájení insolvenčního řízení a o vydání rozhodnutí o úpadku, své pohledávky postoupil na tuzemského věřitele, vstoupil tento český věřitel do právního postavení svého předchůdce. Účinností postoupení však zanikla povinnost insolvenčního soudu českého věřitele předmětných pohledávek (byť jako postupníka věřitele zahraničního) informovat, neboť pro zvláštní postup vůči známým tuzemským věřitelům dlužníka není věcné opodstatnění. Ustanovení § 430 insolvenčního zákona se totiž týká (ve shodě s článkem 40 nařízení o úpadkovém řízení) jen věřitelů z jiných členských států Evropské unie a nikoli věřitelů tuzemských.

Je nicméně třeba zdůraznit, že pro nabyvatele pohledávky platí stav insolvenčního řízení v době, kdy získal pohledávku. Jestliže v dané věci tuzemský věřitel jako postupník vstoupil do postavení zahraničního věřitele, kterému dosud neuplynula lhůta pro přihlášení pohledávek, je v takové situaci zapotřebí (při zohlednění restriktivního výkladu výjimky stanovené § 430 insolvenčního zákona) poskytnout i tomuto tuzemskému věřiteli možnost přihlásit nabyté pohledávky do insolvenčního řízení, byť v dodatečné lhůtě, která náležela původnímu zahraničnímu věřiteli. Jelikož odpadla povinnost insolvenčního soudu tuzemského věřitele informovat, za počátek běhu lhůty stanovené v rozhodnutí o úpadku vůči tomuto věřiteli je nutno považovat den účinnosti postupní smlouvy, neboť v tento den český věřitel vstupuje do postavení svého předchůdce a má možnost jako tuzemský věřitel se dozvědět o zahájeném insolvenčním řízení dlužníka prostřednictvím insolvenčního rejstříku.

III. Institut ochrany známého věřitele se sídlem ve členském státě Evropské unie nemůže sloužit k účelovému prolomení přihlašovací lhůty u zahraničních věřitelů, na které přejde pohledávka, kterou měl a mohl původní věřitel přihlásit včas do insolvenčního řízení. Nebylo by totiž v souladu se zásadou stejného postavení věřitelů v insolvenčním řízení i s výkladem § 430 insolvenčního zákona, kdyby zahraniční věřitel mohl neomezeně přihlašovat další pohledávky i za situace, kdy vědomě vstoupí jako postupník do insolvenčního řízení až v době po uplynutí lhůty pro podávání přihlášek.

(podle usnesení Nejvyššího soudu senátní značky 29 NSČR 45/2021, ze dne 30. 5. 2023)

 

 

Námitka relativní neplatnosti smlouvy o převodu členských práv a povinností

 

I. Smlouva o převodu členských práv a povinností v družstvu měla podle právních předpisů účinných do 31. 12. 2013 v souladu s § 229, 230 a 261 odst. 3 písm. b) obchodního zákoníku povahu smlouvy obchodní (jednalo se o tzv. absolutní obchod). Promlčení práva dovolat se relativní neplatnosti této smlouvy bylo proto nutné posuzovat podle právní úpravy promlčení obsažené v obchodním zákoníku; úpravu promlčení práva uskutečnit právní úkon obsahovalo ustanovení § 390 obchodního zákoníku.

V případě uplatnění námitky promlčení práva uskutečnit právní úkon ve smyslu § 390 obchodního zákoníku je nutné zabývat se otázkou, zda vůči osobě, která vznesla námitku promlčení práva uskutečnit právní úkon, může mít tento právní úkon účinky. Osoba, vůči které právní úkon nemůže mít žádné účinky, není osobou oprávněnou namítat promlčení práva uskutečnit tento právní úkon.

II. Z ustálené judikatury dovolacího soudu se podává, že:

1) I když důsledkem (po právu učiněném) dovolání se relativní neplatnosti smlouvy je neplatnost smlouvy s účinky ex tunc, je – s ohledem na (dosah) princip(u) ochrany nabytých práv – zapotřebí mít na paměti, že zatímco v případě absolutní neplatnosti smlouvy nikdy nedošlo k založení, změně či zániku příslušného právního vztahu, v případě tzv. relativně neplatné smlouvy práva a povinnosti z ní vznikly, byť v důsledku následně učiněného jednostranného adresovaného hmotněprávního úkonu (s již připomenutými účinky ex tunc) zanikly.

2) Učinil–li nabyvatel majetku poté, kdy se převodce oprávněně dovolal relativní neplatnosti smlouvy, na jejímž základě nabyvatel majetek nabyl, další právní úkon, jehož předmětem bylo nakládání s nabytým majetkem, je třeba na takové jednání pohlížet jako na jednání učiněné nevlastníkem. Jestliže ovšem k dovolání se relativní neplatnosti smlouvy došlo až poté, kdy adresát již učinil se třetí osobou (třetími osobami) ohledně téhož majetku další majetkoprávní úkon, je třeba (analogicky) vycházet z právního názoru obsaženého v plenárním nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl․ ÚS 78/06, jenž pro takový případ stanoví (zhruba vyjádřeno), že v důsledku odstoupení A od smlouvy uzavřené s B poté, co B převedl vlastnické právo k nemovitosti na C, nemůže realizované odstoupení od smlouvy mezi A a B mít vliv na věcněprávní vztah C, neboť ten nabýval vlastnické právo k takovému majetku od B v době, kdy B byl ještě jeho vlastníkem (obdobné důsledky jako u odstoupení od smlouvy je totiž třeba vyvozovat i v případě dovolání se relativní neplatnosti).

Výše citované závěry se uplatní rovněž na převody členských práv a povinností v bytovém družstvu, neboť jsou obecným vyjádřením principu právní jistoty a ochrany nabytých práv.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 27 Cdo 2812/2022, ze dne 26. 4. 2023)