Promlčení nároku na náhradu škody způsobené porušením práva EU

I. Pro řešení otázek promlčení nároku na náhradu škody způsobené porušením unijního práva se zásadně použijí pravidla vtělená do zákona č. 82/1998 Sb., vyjma těch situací, kde by použití vnitrostátní úpravy promlčení odporovalo zásadám rovnocennosti a efektivity. O takovou situaci by se však jednalo pouze tehdy, pokud by jednání vnitrostátních orgánů spolu s existencí promlčecí lhůty vedlo k tomu, že by poškozený ztratil jakoukoli možnost uplatnit svá práva před vnitrostátními soudy.

II. V rámci řízení o porušení povinnosti má právní závaznost ve vztahu mezi členským státem a orgány Evropské unie výlučně až případný rozsudek Soudního dvora Evropské unie (dále také „SDEU“), nelze tak jakékoliv závěry o protiprávnosti ustanovení vnitrostátního práva odvíjet již od postupu Evropské komise, jejíž postavení lze v řízení o porušení povinnosti připodobnit k postavení navrhovatelky, která požívá v rámci tohoto řízení prakticky neomezené diskrece nepodléhající soudnímu přezkumu. Jinými slovy, zda porušení unijního práva existuje, přísluší v rámci řízení o porušení povinnosti, a to navíc výlučně ve vztahu mezi Evropskou komisí a příslušným státem, určit (deklarovat) pouze a jen SDEU, nikoliv Evropské komisi. Existenci porušení unijního práva tak nelze jednoznačně dovozovat jen a pouze („až“) z postupu Komise v kterékoliv fázi řízení o porušení povinnosti, nehledě na to, že vědomost o porušení evropského práva není rozhodná pro počátek běhu promlčecí lhůty. Lze však pro úplnost poznamenat, že deklaratorní rozsudek SDEU může být vzhledem k nároku na náhradu škody vodítkem pro posouzení, zda bylo porušení evropského práva státem zvlášť závažné ve smyslu kritérií rozsudku ve věci Brasserie du pêcheur SA, Factortame Ltd a další. Ze stejného důvodu potom nelze z postupu Komise dovozovat počátek běhu promlčecí lhůty nároku na náhradu škody způsobené porušením unijního práva členským státem.

III. Pokud § 36 zákona o náhradě škody v oblasti hospodářské soutěže stanoví, že řízení zahájená po dni 25. 12. 2014 se dokončí podle tohoto zákona, je ve světle jak jazykového výkladu vzhledem k použitému slovu „řízení“, tak ve světle čl. 22 směrnice č. 2014/104/EU třeba uzavřít, že toto ustanovení pokrývá pouze procesní aspekty těchto řízení, nemá však vliv na hmotněprávní základ sporu, tedy ani na běh či dobu trvání promlčecích lhůt k podání žaloby.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 30 Cdo 912/2024, ze dne 18. 6. 2024)

Bezdůvodné obohacení vzniklé plněním za jiného

Ustanovení § 2997 odst. 1, věty druhé, o. z. [„Dlužník, který plnil dluh nežalovatelný nebo promlčený nebo takový, který je neplatný pro nedostatek formy, nemá právo na vrácení toho, co plnil. Právo na vrácení nemá ani ten, kdo jiného obohatil s vědomím, že k tomu není povinen, ledaže plnil z právního důvodu, který později nenastal nebo odpadl.“] nelze vykládat tak, že by již samo vědomí plnitele o absenci jeho povinnosti k úhradě cizího dluhu vylučovalo vznik nároku na vydání bezdůvodného obohacení vůči osobě, za niž plnil a jíž se zánikem dluhu dostalo majetkového prospěchu. Dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se § 2997 odst. 1, věta druhá, o. z. neuplatní v případě skutkové podstaty bezdůvodného obohacení vzniklého plněním za jiného.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 28 Cdo 3255/2023, ze dne 26. 6. 2024)