Překážka v běhu promlčecí (prekluzivní) lhůty podle § 647 o. z.
I. Dohoda o mimosoudním jednání podle § 647 o. z. může být uzavřena i mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem poté, co zaměstnavatel přistoupil k jednostrannému rozvázání pracovního poměru se zaměstnancem výpovědí, okamžitým zrušením nebo zrušením ve zkušební době. Dojde-li k uzavření této dohody, nemá to vliv na původní délku dvouměsíční prekluzivní lhůty k podání žaloby o neplatnost rozvázání pracovního poměru uvedené v ustanovení § 72 zák. práce, která v době této překážky neběží (nezačne běžet) a jejíž běh pokračuje až po odpadnutí překážky tím, že zaměstnavatel nebo zaměstnanec výslovně odmítne v mimosoudním jednání pokračovat; zbývá-li po odpadnutí překážky méně než 5 dnů do uplynutí lhůty, neskončí tato lhůta – jak vyplývá z ustanovení § 332 zák. práce – dříve než za 10 dnů ode dne, kdy začala znovu běžet.
II. Zákon nestanoví, jaké náležitosti má obsahovat dohoda o mimosoudním jednání podle § 647 o. z., ani v jaké formě má být uzavřena; výjimkou je smlouva o provedení mediace, která musí být uzavřena písemně [srov. § 2 písm. e) zákona o mediaci] a splňovat náležitosti uvedené v § 4 odst. 2 zákona o mediaci. Za dohodu ve smyslu ustanovení § 647 o. z. je třeba považovat právní jednání, z něhož vyplývá (je patrná) shodná (oboustranná) vůle stran (věřitele a dlužníka) vést jednání o určitém právu nebo o okolnostech jej zakládajících, jehož cílem je vyřešit situaci jinak než podáním žaloby k soudu. Taková dohoda může být uzavřena nejen výslovně, ale i jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co jednající osoby chtěly projevit (tzv. konkludentně – srov. § 546 o. z.).
Dohodou o mimosoudním jednání podle § 647 o. z. však není neopětovaná snaha věřitele či dlužníka navázat s druhou stranou komunikaci o určitém právu nebo o okolnostech, které jej zakládají, ani oboustranná výměna stanovisek týkajících se předmětného práva mezi věřitelem a dlužníkem, jejímž obsahem je pouze informování druhé strany o konečném (další jednání a jakékoli smírné řešení nepřipouštějícím) odmítnutí jejího práva (námitek proti tomuto právu).
(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 21 Cdo 565/2024, ze dne 10. 12. 2024)
Právní ochrana nepravého dědice proti požadavkům pravého dědice
I. Novou právní úpravou (účinnou od 1. 1. 2014) bylo – oproti dosavadní úpravě – dědické právo (právo na pozůstalost nebo na poměrný díl z pozůstalosti) „postaveno naroveň“ právu vlastnickému.
Podle současné právní úpravy se oprávněný dědic může domáhat ochrany svého dědického práva, které se neprojevilo v řízení o pozůstalosti, po každém obdobnými (stejnými) právními prostředky, jaké český právní řád poskytuje vlastnickému právu.
Neoprávněnému dědici a každému jinému, kdo zadržuje věc z pozůstalosti, pak přísluší proti požadavku oprávněného dědice stejná obrana, jakou český právní řád poskytuje proti vlastnické (vindikační) žalobě. Zjednodušeně (z pohledu ustanovení § 1040 odst. 1 o. z.) řečeno je možné se vlastnické (vindikační) žalobě úspěšně ubránit tehdy, prokáže-li žalovaná strana ve sporu, že věc zadržuje „právem„.
II. Dědické právo (právo na pozůstalost nebo na poměrný díl z pozůstalosti) se nepromlčuje. Nemůže být proto úspěšná námitka promlčení dědického práva, i kdyby oprávněný dědic uplatnil své právo k věcem patřícím do pozůstalosti až po uplynutí „všech promlčecích lhůt„. Samozřejmě přitom platí, že se nepromlčuje ani právo na vydání jednotlivých věcí, které z pozůstalosti nabyl podle pravomocného rozhodnutí soudu o dědictví neoprávněný dědic.
III. Názor, že by ochranu práv oprávněného dědice upravovalo ustanovení § 189 odst. 2 z. ř. s., je chybný (mylný). Skutečný smysl (obsah) ustanovení § 189 odst. 2 z. ř. s. nespočívá v úpravě žaloby (typu žaloby) na ochranu oprávněného dědice (nebo jiného typu žaloby), ale – jako ustanovení speciálního k obecnému ustanovení § 159a o. s. ř., aplikovaného ve zvláštních řízeních soudních podle ustanovení § 1 odst. 3 nebo 4 z. ř. s. – ve vymezení subjektivní závaznosti (materiální právní moci) pravomocného rozhodnutí o dědictví, vydávaného podle ustanovení § 185 z. ř. s., a v návaznosti na ně ve stanovení případů, v nichž pravomocné rozhodnutí o dědictví tvoří překážku věci pravomocně rozhodnuté.
Význam ustanovení § 189 odst. 2 z. ř. s. z hlediska ochrany práv oprávněného (pravého) dědice spočívá pouze v tom, že pravomocné rozhodnutí o dědictví, vydané v řízení o pozůstalosti podle ustanovení § 185 z. ř. s., netvoří překážku věci pravomocně rozhodnuté pro rozhodnutí soudu o žalobě na ochranu práv oprávněného dědice, avšak samozřejmě jen tehdy, nebyl–li oprávněný dědic v době vydání rozhodnutí o dědictví účastníkem řízení o pozůstalosti jako dědic (jako dědic ve smyslu ustanovení § 110 odst. 1 z. ř. s.).
IV. Vydržením může nabýt věc do vlastnictví rovněž neoprávněný dědic nebo kdokoliv jiný, kdo má v držbě věc z pozůstalosti; budou-li splněny všechny zákonem vyžadované podmínky pro nabytí vlastnictví vydržením, nemůže být oprávněný dědic úspěšný se svým požadavkem na vydání věci, neboť žalovaná strana zadržuje věc z titulu svého vlastnického práva, tedy „právem“.
V. Žaloba oprávněného dědice nemůže být úspěšná nejen tehdy, jestliže držitel nabyl věc z pozůstalosti do vlastnictví vydržením, ale ani v dalších zákonem stanovených případech, zejména v případě ochrany poskytované podle ustanovení § 984 odst. 1 o. z. osobě, která nabyla vlastnictví k věci za úplatu v dobré víře od neoprávněného dědice, jenž byl v rozporu se skutečným právním stavem zapsán ve veřejném seznamu (např. katastru nemovitostí).
VI. V případě, kdy bylo vlastnické právo k věci z pozůstalosti vydrženo neoprávněným dědicem nebo někým jiným, kdo splnil zákonné předpoklady vydržení, nepřísluší oprávněnému dědici za takové věci jakákoliv náhrada. Vydržitel totiž nabyl vlastnictví originálním a bezúplatným způsobem, který ho nezavazuje k tomu, aby „předchozímu vlastníku“ (nebo oprávněnému dědici) poskytnul za věc jakékoliv plnění.
Odlišná situace však nastává tehdy, jestliže neoprávněný dědic věc z pozůstalosti zcizil za úplatu. V případě, že se oprávněný dědic nemůže úspěšně domoci vydání věci in natura, je odůvodněn závěr, podle něhož mu neoprávněný dědic je povinen místo věci z pozůstalosti poskytnout náhradu v penězích, a to ve výši obvyklé ceny věci v době jejího zcizení. Nejedná se přitom o vydání bezdůvodného obohacení, ale o náhradní plnění, které přísluší oprávněnému dědici místo věci z pozůstalosti, která mu nemůže být vydána.
Protože se dědické právo nepromlčuje, nepromlčuje se nejen právo oprávněného dědice na vydání věci z pozůstalosti, ale ani případné právo na peněžitou náhradu, která mu přísluší na místo věci z pozůstalosti, která mu nemůže být vydána. Současně platí, že, může-li neoprávněný dědic (nebo někdo jiný) nabýt k věci z pozůstalosti vlastnické právo na základě vydržení, může být neoprávněným dědicem vydržena rovněž peněžitá náhrada, která by náležela oprávněnému dědici za věc, která mu nemůže být vydána. Jedná se přitom o náhradní plnění, takže vydržecí doba ohledně peněžité náhrady nemůže uplynout v jiné době (dříve nebo později), než by uplynula (mohla uplynout) vydržecí doba k nahrazované věci z pozůstalosti. Trvá-li tedy například vydržecí doba u nemovité věci deset let a zcizil-li by neoprávněný dědic za úplatu nemovitou věc (za podmínek uvedených v ustanovení § 984 odst. 1 o. z.) po uplynutí dvou let, dovrší se vydržecí doba ohledně peněžité náhrady pro oprávněného dědice teprve uplynutím zbývajících osmi let (zákonem předpokládané) držby, která je jinak potřebná – rovněž s přihlédnutím k ustanovení § 1092 o. z. – k vydržení této neoprávněným dědicem zcizené nemovitosti jejím nabyvatelem.
(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 24 Cdo 2532/2024, ze dne 3. 12. 202)