Jmenování opatrovníka člověku plně svéprávnému bez jeho návrhu
I. Opatrovníka lze dle ustanovení § 465 odst. 1 o. z. [„Soud jmenuje opatrovníka člověku, je-li to potřeba k ochraně jeho zájmů, nebo vyžaduje-li to veřejný zájem. Soud jmenuje opatrovníka zejména tomu, koho ve svéprávnosti omezil, tomu, o kom není známo, kde pobývá, neznámému člověku zúčastněnému při určitém právním jednání nebo tomu, jehož zdravotní stav mu působí obtíže při správě jmění nebo hájení práv.“] ustanovit i člověku, jehož svéprávnost nebyla omezena, a to i bez jeho návrhu.
Znění § 465 odst. 1 věta prvá a část věty druhé před spojkou „nebo“ skýtá pro soudy prostředek, jak na základě jejich poměrně širokého diskrečního oprávnění, při znalosti konkrétních okolností projednávané věci a s plným respektem k nejlepšímu zájmu posuzovaného samy zhodnotily, zda jsou dány předpoklady ke jmenování opatrovníka, jak má být vymezen rozsah jeho zástupčího oprávnění a kdo jím má případně být. V té souvislosti jsou povinny se pokusit zjistit názor posuzovaného, nejsou jím ovšem při svém rozhodovány bezpodmínečně vázány (viz § 471 o. z.).
II. Aby mohlo být v úplnosti posouzeno, zda jde o případ uvedený v § 469 odst. 1 o. z. [„(1) Člověku, jemuž působí zdravotní stav při správě jeho jmění nebo při hájení jeho práv obtíže, jmenuje soud na jeho návrh opatrovníka a ve shodě s takovým návrhem určí opatrovníkovi rozsah působnosti. Na návrh opatrovance soud opatrovníka také odvolá. … (2) Opatrovník jedná zpravidla společně s opatrovancem; jedná-li opatrovník samostatně, jedná v souladu s vůlí opatrovance. Nelze-li vůli opatrovance zjistit, rozhodne na návrh opatrovníka soud.“] a je třeba obligatorního návrhu posuzovaného, nebo naopak lze opatrovníka ustanovit i bez jeho návrhu (což je podle § 465 odst. 1 věta první a úvodní část věty druhé o. z. obecným pravidlem), musí soud vymezit v konkrétní věci ty okolnosti, v nichž spatřuje naplnění nebo nenaplnění podmínky existence „zdravotního stavu působící obtíže při správě jmění nebo hájení práv„. Úvaha soudu se proto vždy bude odvíjet od posouzení všech zvláštností konkrétního případu. Odpovídající úsudek musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními.
Ustanovení § 465 odst. 1 o. z. a § 469 odst. 1 o. z., co do pojmu (nejen) „zdravotní stav působící obtíže„, stejně jako při užití obratů „je-li toho třeba k ochraně jeho zájmů„, resp. „vyžaduje-li to veřejný zájem“ představují právní normy s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. normy jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Současně platí, že ustanovení § 469 o. z. nestojí samo o sobě, ale představuje pouhý doplněk znění § 465, věta druhá in fine o. z., kdy jen v tam popsaných případech lze opatrovníka ustanovit posuzovanému člověku na jeho návrh, ve všech ostatních případech tak může soud učinit i bez návrhu (ex officio), tedy dokonce i proti jeho vůli.
Pojem „obtíže působící zdravotní stav“ je třeba vykládat spíše restriktivněji a dopadá toliko na situace, kdy posuzovaný je stižen nepříznivým zdravotním stavem, který mu (fakticky) ztěžuje či alespoň komplikuje možnost právního jednání s jinými osobami (typicky osoby imobilní, osoby u nichž je postižen smyslový orgán, osoby s dotčenou dorozumívací [tzv. postulační] schopností, atd.), avšak nejsou u něj omezeny ovládací nebo rozpoznávací schopnosti. Jde-li však o osoby, jejíž svéprávnost byla omezena nebo u nich sice není přítomná duševní porucha (jako nezbytný předpoklad omezení jejich svéprávnosti podle § 55 odst. 1 a 57 odst. 1 o. z.), avšak z jiných především psychických či psychiatrických důvodů jsou u nich ovládací nebo rozpoznávací schopnosti omezené či výjimečně zcela vymizelé [typicky může jít o různé poruchy osobnosti] a v důsledku toho hrozí vznik závažné újmy, pak se na ně výluka § 469 odst. 1 o. z. nevztahuje a nepřijme-li soud jiná vhodná opatření, může takovým osobám i bez návrhu ustanovit opatrovníka „je-li to potřeba k ochraně jejich zájmů“ nebo „vyžaduje-li to veřejný zájem“ podle § 465 odst. 1 o. z.
(podle usnesení Nejvyššího soudu spisové značky 24 Cdo 964/2025, ze dne 16. 6. 2025)
K výkladu dohody o zrušení smlouvy o zřeknutí se dědického práva
Smlouva o zřeknutí se dědického práva (tzv. renunciační smlouva) podle § 1484 o. z. je dvoustranným právním jednáním mezi (budoucím) zůstavitelem a pravděpodobným (presumptivním či budoucím) dědicem (renunciantem), který se zříká svého (budoucího) dědického práva po zůstaviteli. Ujednání (dohoda) o zrušení smlouvy o zřeknutí se dědického práva je rovněž dvoustranným právním jednáním mezi zůstavitelem a renunciantem, jímž se ruší práva a povinnosti plynoucí z mezi nimi dříve uzavřené smlouvy o zřeknutí se dědického práva. Při posuzování její určitosti je třeba postupovat v souladu s interpretačními pravidly dle § 555 a násl. o. z. a dát přednost výkladu, který nezakládá neplatnost právního jednání.
Nepřesnost v označení osoby notáře, který původní renunciační smlouvu sepsal, nezpůsobuje sama o sobě neurčitost či zdánlivost zrušovací dohody, lze-li i přesto bez pochybností dovodit, která konkrétní smlouva měla být zrušena (např. proto, že mezi stranami byla v daném období uzavřena jediná taková smlouva).
(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 24 Cdo 1323/2025, ze dne 18. 6. 2025)