Žaloba podle § 43 odst. (2) exekučního řádu podaná v průběhu insolvenčního řízení
Soudní řízení o žalobě podle § 43 odst. (2) exekučního řádu [„V případech uvedených v odstavci 1 je třeba k potvrzení o vykonatelnosti exekučního titulu připojit listinu vydanou nebo ověřenou státním orgánem nebo notářem, z níž je patrné, že se splnila podmínka, že oprávněný splnil svou vzájemnou povinnost, popřípadě je připraven ji splnit, nebo že nastal doložený čas.“] není řízením o pohledávkách a jiných právech týkajících se majetkové podstaty ve smyslu § 140c insolvenčního zákona, které by muselo být zastaveno podle § 141a insolvenčního zákona.
(podle usnesení Nejvyššího soudu spisové značky 29 Cdo 2352/2024, ze dne 30. 7. 2025)
Uplatňování pohledávek věřitelů při úpadku finanční instituce
I. Účel zvláštní úpravy uplatňování pohledávek věřitelů při úpadku finanční instituce (zjištění pohledávek a závazků z účetnictví dlužníka podle § 373 insolvenčního zákona) tkví ve zjednodušení přístupu věřitelů úpadkem dotčené finanční instituce k insolvenčnímu soudu. Zřetelným smyslem úpravy je zajistit (fikcí přihlášky pohledávky) uspokojení všech věřitelů pohledávek vyplývajících z účetnictví dlužníka k okamžiku prohlášení konkursu, aniž by věřitelé museli nést náklady spojené s uplatněním pohledávek. Účelem ustanovení není klást na věřitele zvýšené požadavky a nároky (finanční, administrativní, časové) nebo působit (byť nezáměrně) procesní obtíže tím, že způsob uplatnění pohledávky se odlišuje od „běžného“ přihlašování pohledávek podle § 173 insolvenčního zákona. V tomto duchu se má uvedené ustanovení vykládat, a to i při vědomí, že úpadek finanční instituce je v praxi záležitostí „novou“ (neboť ojedinělou), což s sebou nutně nese určitou míru nejistoty účastníků insolvenčního řízení.
II. Obsah procesního úkonu nelze posuzovat izolovaně bez souvislostí s ostatními úkony soudu a účastníků, neboť se k nim procesní úkon vždy určitým způsobem vztahuje, protože byl učiněn v procesním rámci probíhajícího řízení.
V poměrech projednávané věci věřitel uplatnil pohledávku v procesní situaci, kdy mu nebylo doručeno oznámení insolvenční správkyně ve smyslu § 373 odst. 2 insolvenčního zákona. Z obsahu podání je zřejmé, že (i za takové situace) chce být uspokojen v insolvenčním řízení; navíc argumentuje ve prospěch závěru, že pohledávka na vyplacení bonusu vyplývá z účetnictví dlužníka (konkrétně z knihy podrozvahových účtů). Je rovněž zřejmé, že v době, kdy podání věřitele došlo insolvenčnímu soudu, uplynula dvouměsíční lhůta k podání přihlášek pohledávek, a naopak doposud běžela tříměsíční lhůta k podání námitek podle § 373 odst. 4 věty druhé insolvenčního zákona.
V takto ustavené procesní situaci neobstojí posouzení podání, jímž věřitel uplatnil (poměřováno obsahem) pohledávku v insolvenčním řízení vedeném na majetek finanční instituce, jako přihlášky pohledávky (§ 173 insolvenčního zákona), neboť ta je vskutku opožděná (podání zjevně opožděné přihlášky odporuje předpokladu racionálního věřitele). S přihlédnutím k vyloženému účelu právní úpravy však nic nebrání tomu dále nakládat s podáním věřitele podle jeho obsahu jako s námitkou podle § 373 odst. 4 věty druhé insolvenčního zákona.
Na doposud řečeném nic nemění skutečnost, že věřitel učinil podání na formuláři označeném jako přihláška pohledávky; před nesprávným označením podání má totiž přednost posouzení procesního úkonu podle jeho obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.). Obdobně to platí i pro okolnost, že podání bylo učiněno vůči insolvenčnímu soudu, nikoliv vůči insolvenčnímu správci, a nebyly k němu připojeny úředně ověřené kopie listin uvedených v § 373 odst. 4 větě poslední insolvenčního zákona; všechny tyto požadavky totiž mají zjevně toliko pořádkový charakter a nebrání dalšímu postupu podle § 373 odst. 6 insolvenčního zákona.
(podle usnesení Nejvyššího soudu senátní značky 29 NSČR 23/2024, ze dne 31. 7. 2025)