K rozhodování soudu o přípustnosti převzetí osoby k nedobrovolné hospitalizaci.
Stěžovatelka byla v listopadu roku 2022 bez svého souhlasu přijata do psychiatrické nemocnice. Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen obvodní soud) následujícího dne z moci úřední zahájil řízení o vyslovení přípustnosti převzetí stěžovatelky ústavu zdravotnické péče a následně řízení usnesením zastavil, protože stěžovatelka byla po šesti dnech hospitalizace propuštěna. Stěžovatelka trvala na projednání věci i přes zastavení řízení. Usnesením obvodního soudu z března roku 2024 bylo rozhodnuto, že převzetí stěžovatelky do psychiatrické nemocnice bylo v souladu s § 38 odst. 1 písm. b) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, a že důvody pro nedobrovolnou hospitalizaci stěžovatelky trvaly do jejího propuštění. Toto rozhodnutí potvrdil i odvolací soud a následně i Nejvyšší soud. Obecné soudy, stručně řečeno, dospěly ve svých rozhodnutích k závěru, že v době přijetí do psychiatrické nemocnice a po celou dobu hospitalizace jevila stěžovatelka známky duševní poruchy. Bylo podle nich možné dovodit, že stěžovatelka bezprostředně a závažným způsobem ohrožuje své okolí, přičemž bylo podle nich prokázáno, že takovou hrozbu nebylo možné odvrátit jinak než hospitalizací v psychiatrické nemocnici z důvodu permanentní observace stěžovatelky. Vyšly přitom zejména ze zdravotnické dokumentace, výpovědi vedoucí lékařky a znaleckého posudku.
Stěžovatelka se poté obrátila na Ústavní soud. Ve své ústavní stížnosti zejména namítá, že obecné soudy výkladem podmínek přípustnosti nedobrovolného převzetí člověka do zdravotnického ústavu z tohoto institutu učinily preventivní nástroj neslučitelný s požadavkem přiměřenosti zásahu do práva na osobní svobodu. Je toho názoru, že i v procesní rovině převážil odborný pohled na problematiku nedobrovolné hospitalizace nad pohledem právním, kdy znalecký posudek sehrál v rozhodování soudů stěžejní roli. Konečně také argumentuje k porušení práva na ochranu rodinného života, které spatřuje především ve skutečnosti, že byla oddělena od svého čtyřměsíčního plně kojeného syna, a to na dobu šesti dnů.
První senát Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Dita Řepková) ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil, neboť dospěl k závěru, že jimi došlo k porušení práva stěžovatelky na soudní ochranu, spravedlivý proces a osobní svobodu.
Při posuzování oprávněnosti nedobrovolné hospitalizace musí soudy své závěry učinit nejen na důkazech svou povahou odborných (výpovědi lékařů a znalců, znalecké posudky, lékařské zprávy), ale je nutné přihlédnout i k dalším dostupným důkazům. Soudy by neměly svou roli přenášet na znalce či jiné odborníky slyšené v řízení, nýbrž by si měly na podkladě všech dostupných důkazů udělat spolehlivý obrázek o situaci a na základě toho pak učinit právní závěry v posuzované věci. Především musí soudy zvážit relevantní tvrzení a důkazy předkládané osobou umístěnou do nedobrovolné hospitalizace a s těmito se také vypořádat. Těmto požadavkům však obecné soudy v projednávané věci nedostály.
Ø Posuzovaná věc je přitom specifická tím, že si stěžovatelka, vědoma si svých práv, kontakt se záchranáři a později s lékaři v psychiatrické nemocnici po značnou část celého průběhu nahrávala. Obvodní soud sice provedl přepis nahrávek jako důkaz, skutečnostem tam uvedeným však nevěnoval žádnou bližší pozornost.
Obvodní soud přistoupil k přezkumu nedobrovolné hospitalizace stěžovatelky jako k odborné otázce, když znalkyni zadal otázky, které měly zůstat otázkami právními. Bez bližšího vysvětlení upřednostnil důkazy odborné povahy před jinými a provedené důkazy nehodnotil ve vzájemných souvislostech, v důsledku čehož nedostál své roli nestranného soudního orgánu. Tento postup následně aprobovaly i odvolací a dovolací soud.
Věc se vrací k Obvodnímu soudu pro Prahu 8, který bude při svém dalším rozhodování vázán právním názorem Ústavního soudu.
Text 15 stránkového kasačního nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 08.01. 2026 spisové značky I. ÚS 1114/25 je dostupný z níže uvedeného linku:
I.-US-1114-25.pdf