NSS: Procesní postavení rozhodčího orgánu zdravotní pojišťovny
V řízení o žalobě proti rozhodnutí rozhodčího orgánu zdravotní pojišťovny podle § 53 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, ve znění účinném do 31. 12. 2021, byl žalovaným správním orgánem rozhodčí orgán, nikoliv zdravotní pojišťovna.
(podle rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 10. 2025, číslo jednací 8 Ads 164/2022-97)
Z odůvodnění:
IV.2.
Právní názor rozšířeného senátu
IV.2.1
Dosavadní judikatura rozšířeného senátu k pojetí správního orgánu
[38] Osmý senát předložil rozšířenému senátu otázku, zda je žalovaným správním orgánem podle § 69 s. ř. s. rozhodčí orgán VZP, který je zákonem nadán pravomocí rozhodovat o odvoláních proti některým rozhodnutím zdravotní pojišťovny a proti jehož rozhodnutím směřují žaloby ve správním soudnictví, nebo zda je žalovaným správním orgánem samotná VZP. Podstatou věci je to, zda lze i v těchto případech, v nichž zákon svěřuje rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob ve veřejné správě konkrétnímu orgánu v rámci právnické osoby, použít závěry rozšířeného senátu vyslovené v usnesení čj. Nad 288/2014-58. V něm rozšířený senát vyslovil, že na správní orgán je třeba nahlížet nikoliv formálně (institucionálně), nýbrž v materiálním (kompetenčním) smyslu jakožto na tzv. svazek kompetencí. Konkrétně rozšířený senát uvedl:
„[32] Pojem správního orgánu tak je nutno vnímat pro účely určení pravomoci a příslušnosti soudů ve správním soudnictví především v rovině kompetenční – správním orgánem v tomto smyslu […] je svazek kompetencí určitého typu. Institucionální uspořádání či dokonce právní osobnost entity, jejíž součástí je uvedený svazek kompetencí, je pro posouzení, zda se u tohoto svazku jedná o správní orgán, zpravidla irelevantní či pouze pomocné kritérium. […]
[34] Klíčovým znakem bude zákonné vymezení, komu jsou určité kompetence takříkajíc ‚přiděleny‚ , tedy kdo je má vykonávat, aniž by jimi mohl dále disponovat, zejména je svěřit v rámci určité institucionální struktury menším organizačním jednotkám, osobám, složkám apod. anebo je naopak převést na vyšší úroveň této struktury. Jestliže tedy zákon předepisuje, že existuje, a musí existovat (tj. nemůže být beze změny zákona zrušena či organizačně modifikována), entita nadaná určitými kompetencemi, je třeba tuto entitu považovat za správní orgán v kompetenčním (‚materiálním‘) smyslu […].
[35] Z toho je zřejmé, že velmi často bude v jednom správním orgánu či soustavě správních orgánů v institucionálním smyslu existovat řada entit, které budou správními orgány v kompetenčním smyslu, jelikož zákon s nimi počítá a svěřuje jim, a právě jen jim, určité kompetence, přičemž nepřipouští, aby jim byly uvedené kompetence bez změny zákona odebrány a převedeny na jinou entitu v rámci dané instituce či soustavy institucí. […]
[36] To, jak je určitá komplexnější instituce či soustava institucí řízena ve smyslu organizačním či manažerském (např. kdo jmenuje vedoucí jejích dílčích článků či kdo určuje náplň práce jednotlivých zaměstnanců těchto článků), může mít pro určení, zda v rámci takovéto instituce či soustavy institucí existují určité entity jako správní orgány v kompetenčním smyslu, význam pouze potud, pokud pravidla řízení této instituce umožňují bez změny zákona modifikovat kompetence jejích jednotlivých článků. […]
[37] Personální, kontrolní či metodické pravomoci vedení instituce vůči nižším jejím nižším článkům však samy o sobě neznamenají, že v rámci této instituce nemohu existovat určité nižší články jako samostatné správní orgány v kompetenčním smyslu […]“.
[39] Tyto závěry rozšířený senát sice vyslovil při výkladu § 7 odst. 2 s. ř. s., tj. pro určení místní příslušnosti správních soudů, avšak nelze pochybovat o tom, že mají obecný dosah. Na toto kompetenční pojetí rozšířený senát později navázal právě i při posuzování otázky, která entita (ačkoliv je jinak institucionálně a organizačně součástí správního úřadu) je žalovaným správním orgánem v řízení o ochraně před nezákonným zásahem podle § 82 s. ř. s. V usnesení ze dne 30. 5. 2017, čj. 10 Azs 153/2016-52, č. 3601/2017 Sb. NSS, se konkrétně zabýval postavením zastupitelských úřadů, které sice jsou organizační součástí Ministerstva zahraničních věcí, avšak zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců a o změně některých zákonů, jim svěřuje svébytné kompetence (přijímání žádostí včetně rozhodnutí o upuštění od povinnosti osobního podání žádosti, odstraňování nedostatků žádostí, v případě potřeby výslech žadatele, vydávání usnesení o odložení žádosti podané „nepříslušnému“ zastupitelskému úřadu atd.). Rozšířený senát k tomu uvedl, že „tyto kompetence jsou samotným zákonem svěřeny jen a pouze zastupitelskému úřadu jako zákonem předpokládané specifické součásti Ministerstva zahraničních věcí, a nemohou být přeneseny na nikoho jiného (např. na Ministerstvo vnitra) ani atrahovány na samotné Ministerstvo zahraničních věcí. Skutečnost, že zastupitelský úřad je z institucionálního pohledu toliko specifická součást Ministerstva zahraničních věcí, na uvedeném závěru nic nemění, neboť toto hledisko (provozní, manažerské, metodické a další podřízení zastupitelského úřadu Ministerstvu zahraničních věcí) nic nemění na tom, že zastupitelský úřad má ze zákona kompetenci k určitým zákonem stanoveným úkonům.“
[40] Pozdější judikatura Nejvyššího správního soudu pak upřesnila, že na tomto závěru nic nezměnil ani zákon č. 150/2017 Sb., o zahraniční službě a o změně některých zákonů, jenž výslovně označil zastupitelský úřad za organizační útvar ministerstva. Například rozsudek ze dne 3. 11. 2017, čj. 4 Azs 168/2017-15, č. 3658/2018 Sb. NSS, k tomu uvádí, že zastupitelský úřad v rámci výkonu své pravomoci je i po účinnosti tohoto zákona správním orgánem v materiálním (kompetenčním) smyslu podle § 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Pokud správní soud v takovém případě jednal jako s žalovaným s Ministerstvem zahraničních věcí namísto se zastupitelským úřadem, zatížil své rozhodnutí vadou s vlivem na zákonnost.
IV.2.2
Přenositelnost dosavadních úvah na orgány právnických osob, jimž je svěřeno rozhodování ve veřejné správě
[41] Podle § 1 odst. 1 správního řádu se správními orgány rozumí orgány moci výkonné, orgány územních samosprávných celků a jiné orgány a konečně i fyzické a právnické osoby, pokud vykonávají působnost v oblasti veřejné správy. Stejně definuje správní orgány i § 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Jazykový výklad těchto ustanovení by tak mohl na první pohled svědčit ve prospěch závěru, že správním orgánem je právnická osoba jako celek.
[42] Materiální (kompetenční) pojetí správního orgánu je však obecným konceptem a není důvodu jej vyhradit pouze pro orgány zařazené do moci výkonné nebo do územních samosprávných celků. Pokud zákonodárce svěřil určité entitě pravomoc rozhodovat v určité oblasti veřejné správy o právech a povinnostech fyzických či právnických osob, pak je třeba ji považovat za správní orgán bez ohledu na jeho institucionální zařazení. Rozšířený senát má za to, že toto obecné pravidlo se proto uplatní nejen na „tradiční“ správní orgány, tj. ty, které jsou součástí moci výkonné či územních samosprávných celků (srov. usnesení rozšířeného senátu čj. 10 Azs 153/2016-52), ale i tam, kde zákonodárce svěřil rozhodování ve veřejné správě právnickým osobám, avšak současně specificky a výslovně upravil pravomoc rozhodovat o právech a povinnostech orgánu, který je organizačně součástí takové právnické osoby. Jinak řečeno, obecně a nejčastěji zákonodárce svěřuje rozhodování celé právnické osobě, která je pak jako celek považována za správní orgán. V takových případech, není-li zákonem stanoveno jinak, za ni rozhoduje a jedná statutární orgán, případně orgán, který právnická osoba svými vnitřními předpisy rozhodováním pověří (§ 130 odst. 3 správního řádu). Stále je však žalovaným správním orgánem právnická osoba jako celek. Pokud však přímo zákon svěřuje rozhodování konkrétnímu orgánu právnické osoby, pak je za správní orgán třeba považovat samotný tento orgán. To platí tím spíše, pokud zákonodárce vytvořil takový orgán výlučně za účelem rozhodování o právech a povinnostech ve veřejné správě.
[43] V této souvislosti lze poukázat na to, že územní samosprávné celky (obce a kraje) jakožto veřejnoprávní korporace jsou rovněž samostatnými právnickými osobami veřejného práva [viz Hejč, D. Komentář k § 2 (Obec jako veřejnoprávní korporace) In: Potěšil, L. a kol. Zákon o obcích. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019], avšak zákonodárce v jejich případě považuje za správní orgány nikoliv tyto celky, nýbrž jejich jednotlivé orgány [§ 1 odst. 1 správního řádu a § 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Ostatně ve prospěch závěru, že správním orgánem jsou v určitých případech jednotlivé orgány právnických osob hovoří jak judikatura rozšířeného senátu (usnesení rozšířeného senátu ze dne 25. 6. 2019, čj. 1 As 454/2017-94, č. 3911/2019 Sb. NSS, body 31-34), tak i část právní doktríny (Vedral, J. Správní řád. Komentář. Druhé aktualizované a rozšířené vydání. Praha: Polygon, 2012, s. 41), podle níž je správní řád v § 1 odst. 1 nepřesný a vnitřně rozporný, „označuje-li za správní orgány na straně jedné orgány územních samosprávných celků (tzn. nikoliv samotné územní samosprávné celky, ale jejich orgány) a na straně druhé právnické osoby (a nikoliv orgány právnických osob)“.
[44] V oblasti rozhodování ve veřejné správě pak není rozhodující, zda taková entita je samostatně nadána právní osobností (subjektivitou), jak ostatně předpokládá již zákonný text v § 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Klíčové je pouze to, že jí – a pouze jí – zákon svěřil specifické rozhodovací pravomoci. V tomto smyslu je stejným svazkem kompetencí jako jakýkoliv jiný správní orgán ve veřejné správě.
[45] Zákonodárce mohl být motivován různými důvody, proč v takových případech výslovně svěřil rozhodování specifickému orgánu právnické osoby. Tímto důvodem může být například i odlišný zájem, který zastupuje tento orgán oproti statutárnímu orgánu právnické osoby. Rozšířený senát považuje za podstatné, aby tento zájem pak hájil v soudním řízení správním ten orgán, který napadené rozhodnutí skutečně vydal. To platí o to intenzivněji v situaci, kdy zákon vytvořil takový orgán výlučně pro účely rozhodování o právech a povinnostech osob, přičemž tento orgán má být složen ze zástupců různých institucí stojících mimo právnickou osobu, jako je tomu právě v případě rozhodčího orgánu (a po 1. 1. 2022 i v případě revizní komise) zdravotních pojišťoven (viz k tomu dále).
IV.2.3
Zákonné vymezení pravomocí rozhodčího orgánu a revizní komise zdravotní pojišťovny a jejich postavení jako správních orgánů
[46] Rozšířený senát se dále zabýval tím, zda lze rozhodčí orgán zdravotní pojišťovny s ohledem na jeho zákonné vymezení považovat za samostatný správní orgán ve smyslu svazku kompetencí.
[47] Právní úprava působnosti a rozhodování rozhodčího orgánu zdravotní pojišťovny prošla legislativním vývojem. Rozhodčí orgán zdravotní pojišťovny byl upraven již zákonem o veřejném zdravotním pojištění s účinností od 1. 1. 1998. Byl koncipován tak, že je tvořen zástupci zdravotní pojišťovny, Ministerstva zdravotnictví, Ministerstva práce a sociálních věcí, Ministerstva financí a zástupci z řad členů správní rady a dozorčí rady zdravotní pojišťovny.
[48] Původně mu byla svěřena pravomoc rozhodovat o odvolání proti rozhodnutím zdravotní pojišťovny ve věcech pojistného (tj. přirážek k pojistnému, pokut, penále, vrácení přeplatku na pojistném či snížení záloh na pojistné) a v prvním stupni rozhodování o odstranění tvrdosti. S účinností od roku 2014 (zákon č. 60/2014 Sb.) byla jeho působnost rozšířena i na rozhodování ve věcech udělení předchozích souhlasů v případech úhrad za tzv. přeshraniční služby, vydávání povolení podle koordinačních nařízení, tj. v případech, kdy pojištěnec čerpal zdravotní službu v jiném členském státu Evropské unie (což je i případ stěžovatele v nyní předložené věci) a náhrad nákladů vynaložených na neodkladnou zdravotní péči při pobytu v cizině podle § 14 odst. 2 a 4 zákona o veřejném zdravotním pojištění.
[49] Relevantní právní úprava účinná v době rozhodování rozhodčího orgánu VZP ve věci předložené osmým senátem byla následující:
§ 53
Rozhodování
(1) Na rozhodování zdravotních pojišťoven ve věcech týkajících se udělení předchozího souhlasu podle § 14b, vydání povolení podle koordinačních nařízení, náhrady nákladů podle § 14 odst. 2 až 4, přirážek k pojistnému, pokut a pravděpodobné výše pojistného a ve sporných případech ve věcech placení pojistného, penále, vracení přeplatku na pojistném a snížení záloh na pojistné se vztahují obecné předpisy o správním řízení47, nestanoví-li tento zákon jinak. Ve správním řízení zahajovaném na návrh pojištěnce se rozhoduje též ve sporných případech o hrazení částek podle § 16b; k návrhu pojištěnec přiloží doklady o zaplacení doplatků za částečně hrazené léčivé přípravky nebo potraviny pro zvláštní lékařské účely, které se započítávají do limitu podle § 16b, ze kterých vyplývá, že limit podle § 16b byl překročen. Zdravotní pojišťovny rozhodují ve věcech přirážek k pojistnému, pokut a ve sporných případech ve věcech placení pojistného a penále platebními výměry. Odvolání proti platebnímu výměru ve věcech dlužného pojistného nemá odkladný účinek. […]
(10) O odvolání proti rozhodnutí zdravotní pojišťovny podle odstavce 1 rozhoduje rozhodčí orgán zdravotní pojišťovny. Rozhodčí orgán se skládá z jednoho zástupce zdravotní pojišťovny, jednoho zástupce Ministerstva zdravotnictví, jednoho zástupce Ministerstva práce a sociálních věcí, jednoho zástupce Ministerstva financí, tří zástupců, které určí ze svých členů Správní rada zdravotní pojišťovny, a tří zástupců, které určí ze svých členů Dozorčí rada zdravotní pojišťovny. Rozhodčí orgán je schopen se usnášet, je-li přítomno více než dvě třetiny členů. K platnosti rozhodnutí je třeba nadpoloviční většiny přítomných členů. K prvému jednání svolá členy rozhodčího orgánu ředitel zdravotní pojišťovny. Na tomto prvém jednání si členové rozhodčího orgánu zvolí ze svého středu předsedu, který nadále svolává a řídí jednání rozhodčího orgánu.
(11) Za výkon funkce může být členu rozhodčího orgánu poskytnuta odměna, o které rozhoduje Správní rada zdravotní pojišťovny.
(12) Rozhoduje-li rozhodčí orgán v prvém stupni, použijí se obdobně ustanovení správního řádu o rozkladu.
(13) Pravomocná rozhodnutí zdravotních pojišťoven podle odstavce 1 jsou přezkoumatelná soudem podle zvláštních předpisů.
[50] Další podstatnou změnu právní úpravy pak přinesl zákon č. 371/2021 Sb., který s účinností od 1. 1. 2022 upravil vedle rozhodčího orgánu i tzv. revizní komisi. Zákon výslovně vyloučil z působnosti rozhodčího orgánu rozhodování o odvoláních ve věcech vydání povolení a o úhradě nákladů podle koordinačních nařízení, ve věcech rozhodování o náhradě nákladů za neodkladnou zdravotní péči při pobytu v cizině a služeb a o úhradě služeb běžně nehrazených ze zdravotního pojištění podle § 19 zákona o veřejném zdravotním pojištění. Tyto věci nyní spadají podle § 20 zákona o veřejném zdravotním pojištění do působnosti revizní komise. Jinak řečeno, od 1. 1. 2022 přešla pravomoc rozhodovat ve věci, o níž se vede spor projednávaný předkládajícím senátem, z rozhodčího orgánu na revizní komisi. Tato skutečnost je rovněž podstatná pro určení správního orgánu, který je po 1. 1. 2022 účastníkem řízení před správními soudy (viz dále bod 63).
[51] Revizní komise je zřizována a obsazována na základě mírně odlišných pravidel než rozhodčí orgán. Revizní komisi zřizuje pojišťovna, čtyři její členy jmenuje ředitel pojišťovny (přičemž maximálně dva z nich mohou být zaměstnanci pojišťovny), jednoho člena pak jmenuje ministr zdravotnictví.
[52] Důvodové zprávy k jednotlivým novelám zákona o veřejném zdravotním pojištění se jen lakonicky věnují postavení těchto orgánů, jejich vztahu k samotné zdravotní pojišťovně, jakož i důvodům k legislativním změnám. Nejpodrobnější je důvodová zpráva k zákonu č. 371/2021 Sb., která se vyjadřuje k motivům vzniku revizní komise a přesunu některých kompetencí z rozhodčího orgánu: „ustavuje se zvláštní kolegiální orgán (§ 134 správního řádu) zdravotní pojišťovny, jehož úkolem je přezkoumávat napadená rozhodnutí zdravotní pojišťovny v 1. stupni. Obdobně jako v případě rozkladové komise by jejími členy měli být odborníci z oblasti, v níž se rozhoduje […]. Vzhledem k založení kompetence revizní komise zdravotní pojišťovny podle navrženého § 19a v případech rozhodování o přeshraniční péči se tato vylučuje z funkční působnosti rozhodčího orgánu zdravotní pojišťovny.“
[53] Rozšířený senát však nepochybuje o tom, že cílem zřízení rozhodčího orgánu (jakož později i revizní komise) bylo svěřit rozhodování o určitých otázkách veřejného zdravotního pojištění zvláštnímu orgánu, který je sice institucionálně zařazen jako součást pojišťovny, avšak má samostatné postavení, pokud jde o pravomoc rozhodovat v zákonem svěřených oblastech. Také proto jsou oba orgány složeny ze zástupců různých institucí, jejichž činnost je pro systém veřejného zdravotního pojištění relevantní. Cílem bylo kombinovat a integrovat uvnitř těchto orgánů různé zájmy (například z oblasti zdravotní a sociální politiky nebo financí a veřejných rozpočtů), které jsou v rozhodování o právech a povinnostech pojištěnců podstatné. Ačkoliv členové těchto orgánů mohou být odměňováni z prostředků zdravotní pojišťovny a je zřejmé, že jejich činnost je po administrativní, technické i finanční stránce zajišťována zdravotní pojišťovnou, je nepochybné, že v činnosti tohoto orgánu se mohou odrážet odlišné zájmy, než je zájem samotné zdravotní pojišťovny reprezentované statutárním orgánem. Ty mohou být i v přímém napětí, a proto se v případě těchto orgánů neuplatní jinak obecná zásada, že za právnickou osobu jedná její statutární orgán, nebo osoba jím pověřená. Zásadní je pak tudíž i to, aby tyto zájmy mohly být vyjádřeny v řízení před správním soudem. Bylo by absurdní, aby zákonodárce konstruoval specifický orgán, který má rozhodovat o odvoláních proti rozhodnutím zdravotní pojišťovny, pokud by pak tento orgán nevystupoval v řízení před správním soudem samostatně jako účastník řízení, ale namísto něj jeho rozhodnutí hájila sama zdravotní pojišťovna, jejíž rozhodnutí tento orgán přezkoumává. Ostatně může nastat i situace, kdy by v rozhodování zdravotní pojišťovny a rozhodčího orgánu (revizní komise) došlo k takovému střetu odlišných zájmů, že by zdravotní pojišťovna rozhodnutí těchto orgánů ani hájit před soudem nechtěla.
[54] Lze proto shrnout, že rozhodčí orgán i revizní komise byly zákonem zřízeny za účelem rozhodování o právech a povinnostech osob v oblasti veřejného zdravotního pojištění, jsou složeny nejen ze zaměstnanců zdravotní pojišťovny, ale i zástupců dalších veřejných institucí, a jsou zákonem nadány samostatnými kompetencemi. Ty nemohou být přeneseny na nikoho jiného nebo atrahovány na zdravotní pojišťovnu. Jejich rozsah může změnit opět pouze zákonodárce. V případě obou těchto orgánů se tak jedná o svazek kompetencí, který je třeba považovat za samostatný správní orgán. Na tom nic nemění skutečnost, že náklady na jejich činnost nese zdravotní pojišťovna, neboť se jedná o její orgán.
[55] V řízení o žalobě proti rozhodnutí rozhodčího orgánu VZP (stejně jako proti rozhodnutí revizní komise VZP) je proto podle § 69 s. ř. s. žalovaným správním orgánem přímo tento orgán, nikoliv VZP. Tomu nebrání ani skutečnost, že rozhodčí orgán (revizní komise) nemá samostatnou právní osobnost a že jeho vystupování v řízení před správním soudem bude finančně či administrativně zajišťovat zdravotní pojišťovna. Obtíže, na něž poukázala ve svém vyjádření VZP, považuje rozšířený senát za spíše technického charakteru, které nejsou nepřekonatelné a v žádném případě nepřeváží nad tím, aby v řízení před správními soudy jednal jako účastník řízení správní orgán, který napadené rozhodnutí skutečně vydal v rámci zákonem vymezených pravomocí, resp. na nějž tyto pravomoci dle zákona později přešly.
[56] VZP se pak mýlí i v tom, že postavení a pravomoci rozhodčího orgánu se blíží činnosti rozkladové komise v řízení o rozkladu. Rozhodčímu orgánu zákon svěřuje přímo rozhodovací pravomoc v řízení o odvolání proti rozhodnutí zdravotní pojišťovny. Řízení před ním není rozkladovým řízením a přirovnání k rozkladové komisi, která toliko předkládá návrh rozhodnutí ministrovi nebo vedoucímu jiného ústředního správního úřadu (§ 152 odst. 3 správního řádu), avšak sama nerozhoduje, je nepřípadné.
[57] Osmý senát předložil v předkládacím usnesení také kontextuální argumentaci, v níž poukazoval na to, že závěry týkající se postavení rozhodčího orgánu VZP mohou mít obecnější dopad na posuzování toho, který správní orgán je třeba považovat za žalovaného, například v řízení o žalobách proti rozhodnutím orgánů veřejných vysokých škol či profesních korporací. S tímto obecným východiskem sice rozšířený senát souhlasí, považoval však za dostačující zabývat se konkrétně pouze otázkou rozhodnou pro toto řízení, jíž je postavení rozhodčího orgánu VZP, případně obecněji rozhodčích orgánů zdravotních pojišťoven.
IV.3.
Shrnutí
[58] S ohledem na výše uvedené lze shrnout, že v řízení o žalobě proti rozhodnutí rozhodčího orgánu zdravotní pojišťovny podle § 53 zákona o veřejném zdravotním pojištění ve znění účinném do 31. 12. 2021, byl žalovaným správním orgánem rozhodčí orgán, nikoliv zdravotní pojišťovna.
V.
Posouzení věci samé
[59] Právní otázka, který správní orgán vystupuje v řízení o žalobě proti rozhodnutí v pozici žalovaného, je v rozhodování o podané kasační stížnosti relevantní. Ačkoliv ji stěžovatel neuplatnil jako kasační námitku, může se jednat o vadu řízení před městským soudem s vlivem na zákonnost napadeného rozsudku [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., srov. obdobně rozsudek NSS čj. 4 Azs 168/2017-15], k níž je Nejvyšší správní soud povinen přihlížet z úřední povinnosti (§ 109 odst. 4 s. ř. s.). Rozšířený senát proto v souladu s § 71 odst. 1 Jednacího řádu Nejvyššího správního soudu posoudil v tomto rozsahu věc samu, neboť to považoval za účelné a hospodárné.
[60] V daném případě stěžovatel označil v žalobě směřující proti rozhodnutí vydanému rozhodčím orgánem VZP za žalovanou VZP. S ní pak městský soud po celou dobu řízení jako s žalovanou jednal, tj. vyzval ji k písemnému vyjádření k žalobě. Vyjádření podala zaměstnankyně VZP E. D., a to na základě pověření uděleného ředitelem VZP Ing. Zdeňkem Kabátkem. V záhlaví napadeného rozsudku však městský soud již označil za žalovaného rozhodčí orgán VZP a v odůvodnění rozsudku používá jak označení žalovaný (bod 32), jímž má na mysli rozhodčí orgán VZP, tak žalovaná, jímž zjevně označuje samotnou VZP (bod 34).
[61] V řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu není osoba žalovaného určena tvrzením žalobce, ale kogentně ji určuje zákon. Podle § 69 s. ř. s. je v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu žalovaným správní orgán, který rozhodl v posledním stupni, nebo správní orgán, na který jeho působnost přešla. Správné určení žalovaného je proto odpovědností soudu (usnesení rozšířeného senátu čj. 5 Afs 16/2003-56).
[62] Městský soud vedl po celou dobu řízení s VZP a až v konečném rozhodnutí toliko formálně označil za žalovaného rozhodčí orgán VZP. V odůvodnění pak nejednotně uváděl jak žalovaného, tak žalovanou. Nejvyšší správní soud považuje za klíčové, že v řízení před městským soudem jednala za žalovaného zaměstnankyně VZP, která k tomu byla pověřena ředitelem VZP, tedy statutárním orgánem (§ 14 odst. 1 zákona č. 551/1991 Sb., o Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky). Podle § 33 odst. 5 s. ř. s. platí, že za správní orgán jedná jeho vedoucí, popřípadě jiná osoba oprávněná podle vnitřních předpisů. Za rozhodčí orgán VZP jako správní orgán byl proto oprávněn jednat jeho předseda, případně jiná osoba jím pověřená, nebo určená vnitřním předpisem.
[63] Jak již rozšířený senát uvedl, pro určení žalovaného správního orgánu je však významná i změna právní úpravy zavedená s účinností od 1. 1. 2022. Ta totiž přenesla pravomoc rozhodovat o náhradě nákladů podle koordinačních nařízení z rozhodčího orgánu na revizní komisi (§ 20 odst. 2 a § 53 odst. 9 zákona o veřejném zdravotním pojištění ve znění zákona č. 371/2021 Sb.). Podle § 69 s. ř. s. proto měla být po tomto datu účastníkem řízení před městským soudem revizní komise VZP, neboť na ni přešla působnost rozhodčího orgánu (viz obdobně ohledně jiných správních orgánů rozsudek ze dne 30. 10. 2020, čj. 4 As 155/2020-42, č. 4105/2021 Sb. NSS). Rozšířený senát již v řízení o kasační stížnosti nevyzýval k vyjádření tento orgán, neboť to považoval za nadbytečné s ohledem na to, že i na předkládací usnesení osmého senátu adresované rozhodčímu orgánu VZP nereagoval tento orgán, nýbrž přímo samotná pojišťovna.
[64] Městský soud tak zatížil řízení vadou, která mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozsudku [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., obdobně rozsudek čj. 4 Azs 168/2017-15]. S ohledem na to, že rozšířený senát považoval za zásadní to, aby v řízení před správním soudem hájil napadené rozhodnutí přímo rozhodčí orgán , resp. po 1. 1. 2022 revizní komise zdravotní pojišťovny, na níž jeho působnost přešla (viz výše bod 50), pak by nešlo o vadu s vlivem na zákonnost, pokud by v řízení před městským soudem fakticky jednala osoba oprávněná jednat přímo za tyto orgány, tj. pokud by bylo zřejmé, že její projev vůle lze přičítat rozhodčímu orgánu, resp. revizní komisi, nikoliv celé VZP. To se však v nyní projednávaném případě nestalo.