Přezkum lékařského posudku o způsobilosti k výkonu dosavadní práce

 

Na návrh osoby, která je oprávněna k jeho podání, může být příslušným správním orgánem přezkoumán také lékařský posudek, z jehož závěru vyplývá, že posuzovaný zaměstnanec je zdravotně způsobilý k výkonu dosavadní (sjednané) práce. I když návrh na přezkoumání takového lékařského posudku má odkladný účinek, nezakládá jeho podání překážku v práci na straně zaměstnance. Odkladný účinek návrhu na přezkoumání lékařského posudku, podle něhož je zaměstnanec zdravotně způsobilý k výkonu dosavadní práce, znamená, že právní účinky tohoto lékařského posudku nemohou pro osobu, které byl předán, nastat dříve než dnem prokazatelného doručení rozhodnutí o potvrzení posudku příslušným správním úřadem a že do té doby nelze považovat závěr lékařského posudku za definitivní. Podáním návrhu na přezkoumání uvedeného lékařského posudku zaměstnanec nepozbývá zdravotní způsobilost k výkonu dosavadní práce a jen proto, že závěr posudku, podle něhož zaměstnanec tuto zdravotní způsobilost má, ještě není (nemusí být) definitivní, na něj nelze nahlížet jako na osobu bez potřebné zdravotní způsobilosti.

Zaměstnavatel je proto i po podání návrhu na přezkoumání lékařského posudku, podle něhož je zaměstnanec zdravotně způsobilý k výkonu dosavadní práce, povinen zaměstnanci přidělovat práci podle pracovní smlouvy (popřípadě práci odpovídající vedoucímu pracovnímu místu, na něž byl zaměstnanec jmenován) a není oprávněn mu další výkon práce zakázat, ledaže by byla naplněna skutková podstata ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) zák. práce [„Zaměstnavatel je povinen … a) nepřipustit, aby zaměstnanec vykonával zakázané práce a práce, jejichž náročnost by neodpovídala jeho schopnostem a zdravotní způsobilost.“], podle něhož je zaměstnavatel povinen nepřipustit, aby zaměstnanec vykonával zakázané práce a práce, jejichž náročnost by neodpovídala jeho schopnostem a zdravotní způsobilosti.“].

Z uvedeného vztaženo na projednávanou věc vyplývá, že zaměstnavatelka byla i poté, co zaměstnanec podal návrh na přezkoumání lékařského posudku ze dne 21. 11. 2018, podle něhož byl uznán zdravotně způsobilým k výkonu práce vedoucího prodejny, povinna přidělovat zaměstnanci tuto sjednanou práci. Jestliže zaměstnanci konat sjednanou práci v měsíci prosinci 2018 neumožnila, přestože zaměstnanec byl k jejímu výkonu – jak vyplývá z uvedeného lékařského posudku – zdravotně způsobilý, vytvořila tím překážku v práci na straně zaměstnavatele podle ustanovení § 208 zák. práce, a zaměstnanci proto přísluší náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku za dobu, kdy práci v důsledku této překážky nekonal.

Za opodstatněnou nelze považovat námitku zaměstnavatelky, že v situaci, kdy zdravotní způsobilost zaměstnance nebyla postavena na jisto, měla důvodné pochybnosti o jeho zdravotní způsobilosti, a musela proto postupovat v souladu s ustanovením § 103 odst. 1 písm. a) zák. práce. Zaměstnavatelka totiž nebere náležitě v úvahu, že pochybnosti o zdravotní způsobilosti zaměstnance k práci mohou založit pouze právo zaměstnavatele vyslat zaměstnance na mimořádnou pracovnělékařskou prohlídku, nikoli však povinnost zaměstnavatele postupovat podle ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) zák. práce. Zaměstnavatel je povinen podle tohoto ustanovení neumožnit zaměstnanci výkon práce jen v případě, že náročnost práce skutečně neodpovídá jeho zdravotní způsobilosti, a nikoliv též tehdy, má-li o zdravotní způsobilosti zaměstnance (jen) „důvodné“ pochybnosti. V projednávané věci však bylo zjištěno, že zaměstnanec zdravotně způsobilý k výkonu sjednané práce vedoucího prodejny byl.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR spisové značky 21 Cdo 2063/2020, ze dne 13. 1. 2021)

 

 

Les jako veřejné prostranství ve smyslu § 34 obecního zřízení

[Veřejným prostranstvím jsou všechna náměstí, ulice, tržiště, chodníky, veřejná zeleň, parky a další prostory přístupné každému bez omezení, tedy sloužící obecnému užívání, a to bez ohledu na vlastnictví k tomuto prostoru.]

 

 

Dovolací soud již v řadě rozhodnutí pozemky využívané veřejností jako lesopark pojmu veřejného prostranství subsumoval a následně dovodil, že také jejich užíváním širokou veřejností zásadně vzniká bezdůvodné obohacení obci, na jejímž území se nacházejí.

Tomuto závěru není principiálně na překážku, naplňuje-li lesopark v konkrétním případě definiční znaky lesa ve smyslu § 2 písm. a) lesního zákona [č. 289/1995 Sb., o lesích (lesní zákon) – „Pro účely tohoto zákona se rozumí … a) lesem lesní porosty s jejich prostředím a pozemky určené k plnění funkcí lesa,“], neboť i lesy mohou mít charakter veřejného prostranství. Za veřejná prostranství nicméně nelze pokládat všechny lesy, nýbrž pouze takové, které splňují materiální znak veřejného prostranství daný jejich určením k uspokojování potřeb občanů obce, potažmo funkčním významem pro sídelní celek.

Je tedy zapotřebí odlišit na jedné straně les, jejž veřejnost využívá toliko v rámci obecného užívání lesa podle § 19 odst. 1 lesního zákona [„Každý má právo vstupovat do lesa na vlastní nebezpečí, sbírat tam pro vlastní potřebu lesní plody a suchou na zemi ležící klest. Při tom je povinen les nepoškozovat, nenarušovat lesní prostředí a dbát pokynů vlastníka, popřípadě nájemce lesa a jeho zaměstnanců.“] (v tomto případě obci na úkor vlastníka pozemku bezdůvodné obohacení nevzniká), a na druhé straně les, jehož funkční význam pro obec je zvýšen tím, že je speciálně určen k rekreaci obyvatel, přičemž je též zpravidla odpovídajícím způsobem upraven, zejména opatřen udržovanými veřejnými cestami a mobiliářem (lavičky, odpadkové koše apod.). Toliko v posléze uvedené situaci nabývá les charakteru veřejného prostranství, jehož užívání veřejností dává vzniknout bezdůvodnému obohacení obce ve smyslu § 2991 o. z. [„(1) Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.… (2) Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám„].

Předurčení lesního (či jiného) pozemku k plnění úlohy veřejného prostranství se jistě začasté děje prostřednictvím územního plánu. Sám obsah územně plánovací dokumentace však nebude vždy pro vyhodnocení, zdali má les ve shora uvedeném smyslu specifický charakter a z toho plynoucí zvláštní rekreační význam, postačující, jelikož územní plán bývá často konstruován na vyšší úrovni abstrakce, a s jeho obsahem tudíž mohou být v konkrétním případě slučitelné jak způsoby využití pozemku, které zakládají bezdůvodné obohacení obce, tak ty, při nichž obci majetkový prospěch nevzniká. Především v podobných situacích je proto zapotřebí zkoumat rovněž faktický charakter dotčeného pozemku.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR spisové značky 28 Cdo 3483/2020, ze dne 5. 1. 2021)