ÚS: Požadavky na posuzování svéprávnosti
I. Úmluva OSN o právech osob se zdravotním postižením není součástí ústavního pořádku ani referenčního rámce pro přezkum ústavnosti. Jde o mezinárodní smlouvu ve smyslu čl. 10 Ústavy, kterou jsou v souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy vázány i soudy při svém rozhodování. Z čl. 1 odst. 2 Ústavy plyne, že ustanovením Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením, umožňuje-li to jejich povaha a obsah, je třeba přikládat interpretační význam, případně i při výkladu ustanovení ústavního pořádku.
II. Stanoviska Výboru OSN pro práva lidí se zdravotním postižením představují významné argumentační zdroje, s nimiž se soudy musí vypořádat při výkladu Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením. S ohledem na jejich právně nezávazný charakter je ovšem přípustné s názory výborů polemizovat, nesouhlasit s nimi, a tedy i přijmout odlišný právně závazný výklad.
III. Cílem Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením, zejména čl. 12 odst. 2 a 4 ve spojení s čl. 5, je podporovat a chránit osoby s postižením a posilovat jejich autonomii. Autonomii však v kontextu této úmluvy jako celku nelze vnímat jako pouhou negativní svobodu být ponechán na pokoji, nýbrž jako hodnotu vyžadující vytváření a rozvoj podmínek a kompetencí pro dosažení plného a rovného užívání všech lidských práv jednotlivci s postižením, a to s ohledem na jejich jedinečnou individuální situaci.
IV. Ustanovení čl. 12 Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením je třeba vykládat tak, že vyžaduje existenci podpůrných a v nezbytných případech i ochranných opatření, která berou v potaz specifickou individuální situaci každého jednotlivce a jsou jí konkrétně přizpůsobena, přičemž se jedná o opatření nejméně omezující jednotlivce podrobená účinným právním zárukám. Svéprávnost je přitom normou (nikoliv naopak), jsou však z ní přípustné výjimky, které musí být individuálně a nediskriminačně posouzeny. V souladu s tím je omezení svéprávnosti spojené s opatrovnictvím slučitelné s ústavním pořádkem, chápaným také ve světle Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením, zvláště čl. 12 ve spojení s čl. 5 této úmluvy, za podmínek, že jde o opatření sledující ochranu jednotlivce před závažnou újmou a jedná se o prostředek ultimae rationis podrobený účinným právním zárukám.
V. Právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny zahrnuje také právo jednotlivce činit v řízení o omezení svéprávnosti tvrzení a návrhy v obecné rovině způsobilé ovlivnit průběh řízení v jeho prospěch.
VI. Ani právo být volen (pasivní volební právo) není z dosahu institutu omezení svéprávnosti vyňato, obecné soudy se musí toliko vyvarovat mechanického přístupu a postupovat na základě racionálního a objektivního zdůvodnění a individuálního posouzení schopnosti stěžovatele porozumět smyslu, účelu a důsledkům kandidatury ve volbách včetně důsledků případného zvolení. Nutno v tomto ohledu zdůraznit ústavní požadavek (čl. 26 Ústavy) osobního výkonu mandátu člena Parlamentu a podmínku nesení plné odpovědnosti spojené s výkonem volené funkce, nejen politické, ale také hmotněprávní odpovědnosti za případnou škodu spojenou s odpovědností péče řádného hospodáře.
(podle nálezu Ústavního soudu ČR spisové značky I.ÚS 1935/24, ze dne 25. 2. 2026)
ÚS: Ušlý zisk podnikatele v důsledku mimořádných opatření
Pokud žalobce, který žalobou podle § 13 pandemického zákona nenapadl mimořádné opatření, tj. nedal v souladu se zákonem najevo, že předmětné mimořádné opatření vnímá jako škodlivé a natolik zasahující do jeho práv, že se proti jejich vydání hodlá zákonnými prostředky bránit, tvrdí naplnění důvodů zvláštního zřetele hodných, je povinností soudu se s jejich případnou existencí řádně vypořádat, i když žalobce návrh z těchto důvodů nepodal. Opačný postup soudu zakládá porušení základního práva žalobce na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
(podle nálezu Ústavního soudu ČR spisové značky III.ÚS 2667/24, ze dne 11. 2. 2026)
ÚS: Lhůta pro podání stížnosti proti rozhodnutí o výkonu trestu
I. Pokud obecný soud nerespektuje ústavněprávní výklad vyložený v konstantní judikatuře Ústavního soudu a bez vážných důvodů se odchýlí od nosných důvodů této judikatury, dochází k porušení základního práva dotčené osoby podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Počátkem běhu lhůty pro podání (instanční) stížnosti proti usnesení o nařízení výkonu trestu podle § 330 trestního řádu je okamžik doručení opisu usnesení. Pakliže stížnostní soud odmítne stížnost proti takovému rozhodnutí jako opožděnou z důvodu, že počátek běhu lhůty k podání stížnosti odvozuje již od vyhlášení usnesení, nikoliv od doručení jeho opisu, dochází k porušení práva na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
(podle nálezu Ústavního soudu ČR spisové značky IV.ÚS 3037/25, ze dne 24. 2. 2026)
ÚS: Řádné odůvodnění trvání zajištění věcí v trestním řízení
Přednese-li stěžovatel relevantní argumentaci k nezbytnosti trvání zajištění věcí, které jsou v jeho vlastnictví a obecné soudy se s touto argumentací nevypořádají a svá rozhodnutí náležitým způsobem neodůvodní, poruší právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo stěžovatele vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
(podle nálezu Ústavního soudu ČR spisové značky IV.ÚS 1218/25, ze dne 20. 2. 2026)