I. ÚS 3065/21 – další nález Ústavního soudu ČR ke střídavé péči: obecné soudy jsou povinny přesvědčivě prokazovat a hodnotit všechny jimi posuzované překážky střídavé péče.

Další nález Ústavního soudu ke střídavé péči: obecné soudy jsou povinny přesvědčivě prokazovat a hodnotit všechny jimi posuzované překážky střídavé péče

 

I. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Tomáš Lichovník) vyhověl ústavní stížnosti a zrušil rozsudky Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Bruntále, neboť jimi bylo porušeno právo stěžovatele spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na výchovu dětí garantované čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.

 

Stěžovatel je otcem nezletilého syna (nar. v roce 2016). Po rozchodu rodičů byl nezletilý v roce 2019 svěřen rozsudkem Okresního soudu v Bruntále do výlučné péče matky a stěžovateli byl stanoven styk a povinnost přispívat na výživu nezletilého. V květnu roku 2020 stěžovatel podal u okresního soudu návrh na svěření nezletilého do střídavé péče s intervalem střídání po týdnu. Okresní soud však tomuto návrhu nevyhověl. Odvolací Krajský soud v Ostravě následně rozhodnutí okresního soudu potvrdil. Oba obecné soudy přitom vycházely z teze, že v době jejich rozhodování nenastala změna poměrů, která by vyžadovala změnu rozhodnutí ve věci péče o nezletilého (§ 909 občanského zákoníku). Na základě provedeného dokazování předestřely důvody, proč střídavou péči nelze upravit. Konkrétně uvedly následující překážky: nízký věk dítěte, vysoké pracovní vytížení otce, špatná komunikace rodičů, špatná adaptace nezletilého na změny, malý respekt otce k rodičovské roli matky, odmítavý postoj psychologů, náročnost střídavé péče a nezanedbatelná vzdálenost mezi bydlištěm otce a matky. Stěžovatel se poté obrátil na Ústavní soud. Ve své ústavní stížnosti zejména namítal, že podle jeho názoru není dán žádný z Ústavním soudem v předchozí judikatuře identifikovaných důvodů pro nesvěření dítěte do střídavé péče.

 

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Je tak patrné, že obecné soudy v přezkoumávané věci nerozhodly v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu (srov. za všechny včetně odkazů na předchozí judikaturu nález ze dne 31. 8. 2018 spisové značky IV. ÚS 1286/18 je dostupný z tohoto linku: https://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=4-1286-18_2). Rozhodnutí soudu, kterým není vyhověno rodiči žádajícímu střídavou péči, musí být podrobně a přesvědčivě odůvodněno, včetně uvedení relevantních argumentů, jak se soud s jednotlivými kritérii střídavé péče obsaženými v judikatuře Ústavního soudu vypořádal a proč v konkrétním případu rodič neuspěl. Skutečnosti svědčící proti střídavé péči přitom musí být v řízení nejen tvrzeny, ale i prokázány.

 

Soudy nemohou vyloučit střídavou péči pouze s obecným odkazem na nižší věk dítěte, ledaže se jedná o dítě závislé na matce z důvodu kojení. Soudy jsou povinny odůvodnit, z jakých konkrétních příčin je v daném případě kritérium nízkého věku jako překážka střídavé péče aplikováno (například ve smyslu možné nízké rozumové a volní vyspělosti nezletilého).

 

Stabilita výchovného prostředí je důležitým faktorem při posuzování rozhodování o péči, nemůže být však sama o sobě argumentem pro vyloučení střídavé péče. V opačném případě by se totiž fakticky konzervoval status quo daný prvním rozhodnutím ve věci (potažmo faktickým stavem před prvním rozhodnutím) a ve výsledku by ke změně nemuselo dojít nikdy. Se zvláštní pozorností by soudy měly možnost změny modelu péče posuzovat ve věku kolem tří let dítěte. Jelikož do té doby je obvykle dominantním pečujícím rodičem matka, odmítnutí zvážení střídavé péče pouze s odkazem na stabilitu výchovného prostředí nezletilého by v této situaci variantu střídavé péče v podstatě neoprávněně vyloučilo navždy.

 

Soudy nemohou podmiňovat střídavou péči požadavkem na harmonickou komunikaci rodičů. Kritérium vzájemné komunikace jsou soudy povinny posuzovat optikou rozsahu a účelnosti výměny informací vyžadovaných v různých modelech péče, přičemž by (nejen) s ohledem na existenci institutu rodičovské odpovědnosti měly vycházet z teze, že požadavky na obsah a kvalitu komunikace rodičů se mezi modely výlučné a střídavé péče teoreticky ani prakticky nijak neliší.

 

Pracovní vytížení rodiče může být zvažováno jako faktor při rozhodování o péči. Pokud již ale nezletilý chodí do předškolního či školního zařízení, pracovní vytíženost může tvořit překážku střídavé péče toliko v mimořádných případech, které brání rodiči postarat se o dítě v delších časových úsecích. Předmětná neschopnost rodiče vykonávat střídavou péči musí být v řízení fakticky prokázána, nepostačí pouhý odkaz na charakter zaměstnání, byť by bylo i z různých hledisek náročné (např. vedoucí lékař/ka).

 

Soudy nemohou vyloučit střídavou péči s pouhým odkazem na možnost, že by se do péče o nezletilého mohly zapojovat rodiči blízké osoby. Je povinností soudů přesvědčivě odůvodnit, na základě jakých důkazů došly k závěru, že rodič není bez významného zapojení jemu blízkých osob střídavou péči o dítě zvládnout.

 

Soudy nemohou vyloučit střídavou péči s pouhým odkazem na celkovou náročnost tohoto modelu péče pro nezletilého či rodiče. Je jejich povinností přesvědčivě odůvodnit, v čem přesně má v konkrétním případě ona náročnost spočívat. Např. argument o nebezpečí častého stěhování dítěte nemůže jako argument proti střídavé péči obstát, neboť v naprosté většině případů je frekvence střídání výchovného prostředí u nezletilého v případě střídavé péče nižší, než u výlučné péče jednoho z rodičů.

 

Přestože se modely výlučné péče srozšířeným stykem“ a střídavé (zvláště pak nestejnoměrné) péče v řadě ohledů překrývají, volba mezi nimi není čistě na volné úvaze obecných soudů. Jelikož střídavá péče má své specifické přednosti (mj. zajišťuje skutečně rovnocenné postavení obou rodičů), obecné soudy by neměly při posuzování změny péče a při naplnění všech kritérií upřednostňovat ponechání výlučné péče s určitým rozšířením styku druhého rodiče, ale v souladu s judikaturou zvolit model střídavé (byť třeba nestejnoměrné) péče (obecně analogicky již nález ze dne 20. 1. 2005 spisové značky II. ÚS 363/03). Tím samozřejmě není vyloučeno, aby obecný soud zvolil i při zohlednění východisek rovnocenné péče a naplnění zmíněných kritérií variantu výlučné péče jednoho z rodičů zkombinovanou se (skutečně) širokým stykem pro druhého rodiče. Obecný soud je povinen svůj postup vždy řádně odůvodnit a zároveň předestřít, za jakých podmínek by v budoucnu byla změna na střídavou péči v daném případě realizovatelná.

 

Věc se vrací k Okresnímu soudu v Bruntále, který bude při svém dalším rozhodování vázán právním názorem Ústavního soudu, vysloveným v tomto nálezu.

 

Text nálezu 16 stránkového kasačního nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 03.05. 2022 spisové značky I. ÚS 3065/21 je dostupný z níže uvedeného linku:

 

https://www.usoud.cz/fileadmin/user_upload/Tiskova_mluvci/Publikovane_nalezy/2022/I._US_3065_21_an.pdf