Presumpce neviny obviněných ze sexuálních trestných činů i oznamovatelů následně stíhaných pro křivé obvinění
Ústavní soud dnes vyhlásil hned dva nálezy týkající se zločinu znásilnění.
V prvním případě byl stěžovatel za znásilnění odsouzen, aniž by soudy vzaly vážně v úvahu argumentaci obviněného o jeho nevině. Aniž by mu v tomto směru umožnily obhajobu, bez dalšího převzaly argumenty poškozené o průběhu stíhaného jednání. Presumpce neviny však platí bezvýjimečně pro veškeré trestné činy, včetně trestných činů sexuální povahy.
Druhá kauza se týkala trestního stíhání ženy, která v minulosti nahlásila znásilnění. Nakonec došlo k odložené trestní věci, stěžovatelka však byla v této souvislosti stíhána pro křivé obvinění. Osoby, které někoho nepravdivě obviní z trestného činu, lze trestně stíhat. Neprokáží–li však orgány činné v trestním řízení vinu tomu, kdo byl za pachatele označen, není tato skutečnost sama o sobě dostatečným důkazem o tom, že obvinění bylo křivé.
První nález I. ÚS 3090/25 se týká stěžovatele, který byl pravomocně uznán vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění, za což byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let. Stěžovateli byla také uložena povinnost nahradit osobě vystupující v trestním řízení v procesním postavení poškozené (v tomto řízení vedlejší účastnice) náhradu nemajetkové újmy ve výši 90 000 Kč. Podle soudů stěžovatel využil bezbrannosti vedlejší účastnice (kterou měla jeho partnerka od dětství v péči), přičemž v jednom případě ji i donutil ke styku násilím. Tato trestná činnost měla probíhat po dobu 12 let. Vedlejší účastnice je narozena 1982, tedy doba páchání trestného činu je vymezena jejím věkem 28 až 40 let. Odsouzený stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhal zrušení rozhodnutí trestních soudů, protože se domníval, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu a právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Stěžovatel zejména namítal, že závěr soudů o bezbrannosti poškozené vedlejší účastnice nebyl řádně odůvodněn a je v rozporu s její výpovědí.
První senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Tomáš Langášek) se zabýval nároky na prokázání viny obviněného a na odůvodnění rozhodnutí soudů o vině a trestu v případech, kdy je k dispozici omezené množství důkazů. Ústavní stížnosti stěžovatele nakonec vyhověl a napadená rozhodnutí trestních soudů zrušil.
Ústavní soud je v řízení o ústavní stížnosti mimo jiné povolán posoudit otázku, zda při objasnění trestní věci nedošlo k porušení zásady presumpce neviny. Presumpce neviny i další ústavní garance obviněného totiž platí bezvýjimečně a v plném rozsahu pro veškeré trestné činy včetně trestných činů sexuální povahy. Skutečnost, že u některých trestných činů bývá k dispozici jen omezené množství důkazů, nemůže vést k pominutí ústavních garancí práv obviněného.
V tomto případě byl stěžovatel uznán vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění, kterého se podle soudů dopustil v neurčitém počtu případů v letech 2010 až 2022 na různých místech vůči vedlejší účastnici, zneuživ její bezbrannosti, neboť nebyla – slovy soudů – „ve většině případů“ schopna projevit důrazný nesouhlas či se účinně aktivně jednání stěžovatele bránit, přičemž minimálně v jednom případě stěžovatel vedlejší účastnici podle odsuzujícího rozsudku k pohlavnímu styku donutil násilím. Není pochyb, že stěžejním důkazem o stěžovatelově vině byla výpověď vedlejší účastnice, která se diametrálně lišila od výpovědi stěžovatele, a to především co do dobrovolnosti sexuálního kontaktu. Šlo tedy o situaci „tvrzení proti tvrzení„, v níž byl navíc stěžovatel odkázán na jediný možný způsob obrany, a to zpochybnění věrohodnosti výpovědi vedlejší účastnice. Odsuzující rozsudek proto musel splňovat ty nejpřísnější požadavky plynoucí z judikatury Ústavního soudu.
Těmto požadavkům ale soudy nedostály. Stěžovatelovu skutkovou verzi odmítly na základě nepřesvědčivých a někdy až nelogických argumentů. Skutečnosti svědčící ve prospěch stěžovatele ignorovaly či bagatelizovaly, a to včetně výpovědi jediné svědkyně, která měla být jednomu fyzickému kontaktu mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí přítomna a která verzi vedlejší účastnice popírala. Některé formulace v odůvodnění navíc působí dojmem, že soud vycházel z předem pojatého přesvědčení, že je stěžovatel vinen. Odvolací soud zároveň za této již tak ústavně neudržitelné situace zaujal nedůvodně přísný přístup ke stěžovatelovým důkazním návrhům.
Stěžovatel tvrdil, že vztah s vedlejší účastnicí byl oboustranně dobrovolný. Jeho obhajobu však soudy nepřipustily, bagatelizovaly či ji zcela pominuly, zatímco nekriticky akceptovaly vysvětlení vedlejší účastnice.
Ø Stojí–li výsledek trestního řízení v převážné míře na výpovědi jediné osoby (zde poškozené), musejí soudy obviněnému poskytnout co nejširší prostor ke zpochybnění tohoto důkazu i k předložení vlastní verze skutkového stavu.
Neučiní-li tak, jako se stalo právě v nyní posuzovaném případě, poruší právo obviněného na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Druhý nález I. ÚS 1507/25 se týká případu, v němž okresní soud shledal stěžovatelku vinnou z (pokračujícího) přečinu křivého obvinění a odsoudil ji k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, přičemž výkon trestu odložil na zkušební dobu dvaceti měsíců. Stěžovatelce současně uložil povinnost nahradit poškozenému (v tomto řízení vedlejší účastník) nemajetkovou újmu ve výši 20 000 Kč a se zbytkem uplatněného nároku ho odkázal na občanskoprávní řízení. Přečinu se podle soudu stěžovatelka dopustila tím, že opakovaně úmyslně nepravdivě uváděla, že ji vedlejší účastník (její bývalý partner) v červenci nebo srpnu 2012 v jednom případě a následně v období od srpna 2012 do října 2013 měl ve stovkách případů znásilňovat. Tato tvrzení vyjádřila před OSPOD, při výslechu u policejního orgánu a u soudní znalkyně. Na základě stěžovatelčiných tvrzení byly zahájeny úkony trestního řízení pro podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu znásilnění stěžovatelky vedlejším účastníkem. Policejní orgán však tuto věc odložil a nedošlo k zahájení trestního stíhání vedlejšího účastníka. Krajský soud stěžovatelčino odvolání zamítl. Nejvyšší soud následně odmítl její dovolání. Soudy dospěly k závěru, že byl dostatečně zjištěn skutkový stav, z něhož plyne, že stěžovatelka o znásilněních vědomě lhala, a to s úmyslem přivodit vedlejšímu účastníkovi trestní stíhání a diskvalifikovat jej z výkonu rodičovských práv ve vztahu k jejich společné dceři. Rozsudek okresního soudu je již druhým rozsudkem v této věci, neboť původní rozsudek (částečně odsuzující a částečně zprošťující) byl krajským soudem v odsuzující části zrušen a věc vrácena okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítala, že soudy nedostatečně zjistily skutkový stav a neprokázaly její vinu. Trestní řízení vedené proti ní se ocitlo v důkazní nouzi a orgány činné v trestním řízení neprokázaly její přímý úmysl, který je u trestního činu křivého obvinění vyžadován.
První senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Tomáš Langášek) stížnosti stěžovatelky vyhověl a napadená rozhodnutí trestních soudů zrušil.
Otázka obvinění ze znásilnění a dalších sexuálních trestných činů intenzivně zasahuje ústavně zaručená základní práva všech zúčastněných. Pro osoby podezřelé ze sexuálního násilí může mít obvinění zásadní negativní důsledky nejen v rovině trestněprávní, ale také v oblasti psychické, rodinné, společenské i ekonomické. Z toho důvodu trestní zákoník křivé obvinění (mimo jiné) ze znásilnění kriminalizuje prostřednictvím skutkové podstaty trestného činu křivého obvinění. Obava z případného křivého obvinění však současně patří k možným rizikům pro osobu, která byla sexuálním trestným činem jako skutečná oběť poškozena a která takový skutek oznamuje. S tím je spojeno i riziko přenášení viny na skutečnou oběť sexualizovaného násilí, což se pojí s opakovanou viktimizací a s vystavováním skutečné oběti trestněprávní i občanskoprávní odpovědnosti, ale také se společenskou stigmatizací.
Závažným nežádoucím rizikem je i odrazující efekt při oznamování sexuálního násilí ze strany skutečných obětí, či obecnější vzbuzování podezření vůči oznamovatelům znásilnění a sexuálního násilí. Jakkoliv lze trestně stíhat osoby, které někoho nepravdivě obviní z trestného činu, včetně trestných činů proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti, současně však trestní zákoník v oblasti subjektivní stránky předpokládá přímý úmysl ve vztahu k lživému (křivému) obvinění a zároveň specifický úmysl přivodit trestní stíhání jinému. Prokázání subjektivní stránky přitom musí být v souladu s principem presumpce neviny precizní a nevzbuzující sebemenší pochybnost.
V případě stěžovatelky Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy uvedeným ústavním požadavkům nedostály. Obhajobu stěžovatelky v určité míře bagatelizovaly a v důsledku toho neprokázaly naplnění všech znaků skutkové podstaty – včetně zavinění ve formě přímého úmyslu – mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost. Neprokázání tvrzení o sexuální trestné činnosti ještě neznamená, že muselo jít o křivé obvinění. Krajský soud v rámci závěru o vině stěžovatelky za „podstatné“ označil, že policejní orgán odložil prověřování podezření vedlejšího účastníka ze zvlášť závažného zločinu znásilnění. Uvedl, že je „iluzorní se domnívat, že by takový závěr bylo možno učinit, pokud by si měl poškozený vůči obžalované počínat jí tvrzeným způsobem dokonce ve stovkách případů.“ Takový argument je však v napětí s ústavním principem presumpce neviny. Neprokázání obvinění značí pouze nedostatek důkazů k rozhodnutí o vině, nikoliv závěr o nepravdivosti obvinění či úmyslu nahlašující osoby někoho křivě obvinit.
Nepodaří-li se orgánům činným v trestním řízení prokázat vinu tomu, kdo byl jinou osobou za pachatele označen, není tato skutečnost sama o sobě dostatečným důkazem o tom, že obvinění bylo křivé a že bylo vedeno úmyslem přivodit trestní stíhání nevinného. Odložení trestní věci týkající se tvrzeného znásilnění stěžovatelky tak s ohledem na vysoký standard prokázání viny nelze automaticky vykládat tak, že k činu skutečně nedošlo. V případě stěžovatelky navíc obecné soudy odmítly některé jí navrhované (relevantní) důkazy, jako poukaz na vyjádření znalkyně o vnímání znásilnění. Paušálně bagatelizovaly stěžovatelkou navrhované důkazy, k navrhovanému důkazu elektronickou komunikací mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem pak přistupovaly předpojatě.
Text prvního – 11 stránkového – kasačního nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 15.05. 2026 spisové značky I. ÚS 3090/25 je dostupný z níže uvedeného linku:
https://www.usoud.cz/fileadmin/user_upload/Tiskova_mluvci/Publikovane_nalezy/2026/1-3090-25_AN.pdf
Text druhého – 12 stránkového – kasačního nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 15.05. 2026 spisové značky I. ÚS 1507/25 je dostupný z níže uvedeného linku:
https://www.usoud.cz/fileadmin/user_upload/Tiskova_mluvci/Publikovane_nalezy/2026/1-1507-25_AN_.pdf
I.-US-3090-25.pdf