ÚS: Zásada zákazu reformationis in peius
Změní-li odvolací soud v řízení o odvolání jediného účastníka řízení rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení před soudem prvního stupně v neprospěch tohoto účastníka, rozhodne v rozporu se zásadou zákazu reformationis in peius, která byť není výslovně vyjádřena zákonem, platí v občanském soudním řízení jako důsledek zásady dispoziční platící pro podání odvolání a navazující řízení, dovoluje-li to povaha řízení a konkrétní procesní situace. Nerespektování této zásady bez náležitého důvodu představuje porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
(podle nálezu Ústavního soudu ČR spisové značky II.ÚS 1145/24, ze dne 10. 7. 2024)
ÚS: Použití institutu prohlášení viny v trestním řízení
I. Pokud obžalovaný neučinil prohlášení viny řádně, nemůže soud takové prohlášení přijmout. Takový postup soudu je v rozporu s právem na soudní ochranu zaručeného podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ústavně konformní výklad § 206c odst. 1 trestního řádu vyžaduje, aby o určitosti prohlášení viny obžalovaným nebyly žádné pochyby, a aby prohlášení viny bylo zachyceno ve spisovém materiálu. Obžalovaný nesmí být nucen vzdát se výhrad proti popisu skutku v obžalobě, i když s ní třeba i jen částečně nesouhlasí.
II. V rámci poučení před přijetím prohlášení viny sdělí soud, kromě rozsahu trestní sazby a možnosti uložení trestu v celém jejím rozsahu, obžalovanému podmínky možnosti snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby (tj. postupu podle § 58 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku).
III. Postup soudu podle § 314q odst. 3 trestního řádu před přijetím prohlášení viny nesmí představovat monolog soudce. Musí být veden formou dialogu, jehož účelem je ověření informovanosti obžalovaného a jeho vůle.
(podle nálezu Ústavního soudu ČR spisové značky II.ÚS 2138/23, ze dne 17. 7. 2024)
ÚS: Svoboda projevu ministra v kauze Vrbětice
Řešení kolize svobody projevu podle čl. 17 odst. 1 Listiny základních práv a svobod na straně jedné a práva na ochranu osobnosti podle čl. 10 odst. 1 Listiny vždy závisí na vzájemném poměřování obou těchto práv v kontextu okolností posuzované věci. Při řešení kolize svobody projevu a ochrany osobní cti a dobré pověsti musí soudy postupovat tak, aby zůstalo zachováno z obou základních práv co nejvíce.
Při hodnocení ústavní konformity svobody projevu je nutné rozlišovat, kdo a o kom výroky pronesl. Výrokům představitelů státu je ze strany občanů státu vždy přikládána větší váha než informacím pocházejících od jiných osob, včetně médií. Představitelé státní moci jsou proto povinni ve větší míře skutkově ověřovat pravdivosti jimi prezentovaných informací.
Zároveň však platí, že pokud se výroky týkají věci veřejné, požívají vyšší míry ochrany. Proto z hlediska toho, o kom je výrok pronášen, jsou hranice svobody projevu různé široké pro veřejné osoby a pro osoby soukromé. Osoby působící ve veřejném prostoru jsou povinny snést vyšší míru kritiky.
Při posouzení výroků ministra, které by mohly zakládat odpovědnost státu z titulu nesprávného úředního postupu, je tedy nutné zvážit, zda zásah do dobré pověsti stěžovatelky, která je veřejně činná, je natolik intenzivní, že by měl vést k omezení svobody projevu člena vlády.
Takové omezení svobody projevu není na místě, pokud se projev ministra 1) týká věci veřejné, 2) nepředstavuje exces, 3) má jako celek patřičný pravdivostní základ a 4) dílčí výroky (věty) projevu nejsou schopny samy o sobě zasáhnout do práva na ochranu osobnosti podle čl. 10 odst. 1 Listiny.
Posouzení tzv. totožnosti skutku v civilním řízení, tedy otázky zachování totožnosti skutkového základu žaloby, se dotýká práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Pokud totiž žalobce dostatečně vylíčí skutkové okolnosti, je povinností soudu věc posoudit a o nároku rozhodnout, a to bez ohledu na to, jaký právní důvod požadovaného plnění uvádí žalobce. Opak zakládá tzv. přepjatý formalismus, který je porušením ústavně zaručených práv žalobce.
Ø Povinností žalobce je přednést soudu určitý příběh, tedy vylíčit skutkové okolnosti a navrhnout důkazy k jejich prokázání. V souladu se zásadou, že soud zná právo (iura novit curia) je však výlučně na odpovědnosti soudu, jak vylíčené skutkové okolnosti právně kvalifikuje.
Ø Obecné soudy by tedy zásadně neměly žalobce činit odpovědného za to, že v žalobě netvrdil skutečnosti, jejichž relevance pro řízení závisí až na právním posouzení určitého aspektu projednávané věci. Nelže požadovat, aby žaloba vždy obsahovala takové skutečnosti, u kterých žalobce nemohl bez svého zavinění v době podání žaloby předvídat, že budou právně relevantní.
Proto, pokud se v průběhu řízení (tím spíše až u odvolacího soudu) změní právní názor soudu, z něhož vyplyne potřeba doplnění některých skutečností, soud nemůže bez dalšího nárok zamítnout s odkazem na nedodržení totožnosti skutku, ale je povinen účastníka poučit a vyzvat ho, aby rozhodné skutečnosti doplnil. Tyto závěry jsou platné bez ohledu na to, zda žalobce je nebo není právním laikem, či zda je zastoupen advokátem.
(podle nálezu Ústavního soudu ČR spisové značky I.ÚS 2946/23, ze dne 26. 6. 2024)