ÚS: Diskriminace dítěte s postižením v přístupu ke vzdělání
I. Při posouzení, zda došlo ze strany základní školy k přijetí přiměřeného opatření zajišťujícího bezplatné vzdělávání osobě se zdravotním postižením ve smyslu § 3 odst. 2 antidiskriminačního zákona a v souladu se závazky plynoucími z článku 5 odst. 3 a článku 24 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením (CRPD), jakož i s požadavky článku 33 Listiny základních práv a svobod a článku 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve spojení se článkem 2 Dodatkového protokolu, je v prvé řadě třeba zhodnotit, zda bylo v důsledku přijetí konkrétního opatření dosaženo toho, aby tato osoba mohla realizovat svá práva na rovnoprávném základě s ostatními. Primárním hlediskem tohoto posouzení je tedy otázka, zda tohoto účelu bylo dosaženo.
II. Z ustanovení § 3 odst. 2 antidiskriminačního zákona vyplývá povinnost základní školy přijmout přiměřená opatření ve vztahu k osobě se zdravotním postižením. Zprostit se této povinnosti lze pouze v případě, že by dané opatření představovalo pro školu nepřiměřené zatížení ve smyslu § 3 odst. 3 téhož zákona. Pokud tedy obecné soudy dospějí k závěru, že přiměřené opatření nebylo ze strany povinné osoby poskytnuto, teprve potom mají za úkol přistoupit k dalšímu kroku a hodnotit, zda by pro tuto osobu nebylo dané opatření nepřiměřeně zatěžující. Jedním z důležitých faktorů pro posouzení toho, zda by konkrétním opatřením došlo k nepřiměřenému zatížení základní školy jako povinného subjektu, je nepochybně rozsah finanční podpory jak od krajského úřadu, tak i možnost financování opatření z dalších veřejných finančních prostředků, včetně úsilí vynaloženého na získání těchto prostředků.
III. Argumentují-li soudy nedostatečnou rozumovou vyspělostí tehdy nezletilého prvního stěžovatele, Ústavní soud zdůrazňuje, že obecné soudy mají povinnost velmi pečlivě zvážit, kdy je možné omezit participační práva nezletilého z důvodů, že není schopen dostatečně porozumět projednávané otázce. Existence zdravotního postižení, které nezletilému znesnadňuje porozumění situace či vyjadřování svých názorů, nesmí být sama o sobě důvodem odepření jeho práva být slyšen.
IV. Při realizaci práva být slyšen mají děti se zdravotním postižením právo na pomoc přiměřenou jejich zdravotnímu postižení a věku (článek 7 odst. 3 CRPD). Děti se zdravotním postižením by měly mít možnost využívat jakýkoli způsob komunikace, který je nezbytný k usnadnění vyjádření jejich názorů. V tomto smyslu musí soudy vždy pečlivě posoudit, jaké konkrétní prostředky lze využít k tomu, aby bylo dítěti s postižením umožněno účinně využít shora uvedeného práva. To platí ve vztahu ke všem druhům zdravotního postižení.
(podle nálezu Ústavního soudu ČR spisové značky III.ÚS 1068/22, ze dne 15. 11. 2023)