Ústavní soud se vyjádřil k možnosti opětovného podání vylučovací žaloby podle zákona o konkursu a vyrovnání
Soudce zpravodaj: JUDr. Pavel Rychetský dr. h. c.
Společnost NAP a.s. (dále jen „úpadce“) byla v minulosti vlastníkem blíže specifikovaných nemovitostí v Praze. Na základě kupní smlouvy ze dne 6. 12. 1999 se spoluvlastníky těchto nemovitostí staly stěžovatelka (podíl id. 6/10) a společnost NEMOKREDIT a.s. (podíl id. 4/10). Na majetek úpadce byl dne 3. 4. 2001 prohlášen konkurs a předmětné nemovitosti byly zapsány do soupisu konkursní podstaty podle § 27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. 12. 2007, (dále jen „zákon o konkursu a vyrovnání“), jako věci, které zajišťují pohledávky vůči úpadci. Mělo jít o tři pohledávky, u nichž správkyně konkursní podstaty úpadce dne 5. 8. 2010 vyzvala stěžovatelku k poskytnutí plnění do konkursní podstaty, a to a) částky 23 545 370,52 Kč na úhradu pohledávky věřitelky č. 5 – společnosti OYSTER PLUS s.r.o. (původně pohledávky společnosti EKOAGROBANKA, a.s. v likvidaci) vůči její osobní dlužnici společnosti KALIVODA a.s., jež byla dříve jedinou akcionářkou úpadce, b) částky 57 017 341,07 Kč na úhradu pohledávky věřitele č. 33 ‒ Hlavního města Prahy (původně pohledávky společnosti Union Banka a.s.) vůči jeho osobní dlužnici společnosti KALIVODA a.s. a c) částky 7 343 836 Kč na úhradu pohledávky věřitele č. 44 ‒ České republiky ‒ Finančního úřadu pro Prahu 4 vůči úpadci jako jeho osobnímu dlužníkovi. Pohledávky a) a c) byly zjištěny s právem na oddělené uspokojení při přezkumném jednání dne 4. 2. 2002, pohledávka b) byla určena s právem na oddělené uspokojení rozsudkem městského soudu ze dne 23. 1. 2008.
Stěžovatelka je přesvědčena, že v průběhu konkursního řízení zanikl důvod, pro který byly předmětné nemovitosti zapsány do soupisu konkursní podstaty, a dne 3. 7. 2015 podala žalobu, kterou se domáhala vyloučení svého spoluvlastnického podílu na těchto nemovitostech z konkursní podstaty. Podle jejího názoru správkyně konkursní podstaty získala uplatňováním pohledávek z bezdůvodného obohacení vůči uživatelům předmětných nemovitostí a inkasováním sjednaného nájemného tolik finančních prostředků do konkursní podstaty, že postačovaly ke krytí zajištěných pohledávek. Městský soud její žalobu ale neshledal důvodnou a rozsudkem, jenž byl posléze potvrzen Vrchním soudem v Praze, ji zamítl. Usnesením městského soudu ze dne 23. 11. 2018, vydaným při výkonu dohlédací činnosti, bylo správkyni konkursní podstaty podle § 12 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání uloženo, aby nenakládala s předmětnými nemovitostmi. V dalším průběhu konkursního řízení městský soud usnesením ze dne 24. 5. 2019 zamítl návrh stěžovatelky jako jedné z věřitelek úpadce, aby podle § 8 odst. 6 zákona o konkursu a vyrovnání zprostil správkyni konkursní podstaty funkce. K odvolání stěžovatelky toto rozhodnutí potvrdil vrchní soud. Obecné soudy neshledaly důležitý důvod ke zproštění správkyně konkursní podstaty její funkce. Správkyni konkursní podstaty podle jejich názoru nelze přičíst zjevné porušení jejích povinností, jestliže odmítla (nepřijala) plnění stěžovatelky poskytnuté za účelem úhrady pohledávky České republiky – Finančního úřadu pro hlavní město Praha, natož za situace, kdy v konkursu zůstávaly stále zjištěny další pohledávky s právem na oddělené uspokojení ze zpeněžení téže zástavy, které nebyly uspokojeny ani nijak nezanikly. Bylo-li v soudním řízení o žalobě stěžovatelky a společnosti NEMOKREDIT a.s. proti společnosti Union Banka a.s. (později Hlavnímu městu Praha), jež bylo vedeno bez účasti správkyně konkursní podstaty, určeno pravomocným rozsudkem, že neexistuje zástavní právo žalované k předmětným nemovitostem, tato skutečnost nemění nic na tom, že v daném konkursu má Hlavní město Praha zjištěnou pohledávku s právem na oddělení uspokojení ze zpeněžení předmětných nemovitostí z titulu zástavního práva k nim zřízeného. U pohledávky, která měla zaniknout splynutím zástavního dlužníka a zástavního věřitele, její zajištění zástavním právem zaniklo jen v rozsahu spoluvlastnického podílu stěžovatelky na předmětných nemovitostech. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2020 bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky proti rozsudku vrchního soudu ve věci vylučovací žaloby stěžovatelky. Dovolací soud přisvědčil názoru vrchního soudu ohledně opožděnosti vylučovací žaloby, jež byla podána po uplynutí lhůty podle § 19 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání. Protože posouzení této otázky plně odpovídalo rozhodovací praxi dovolacího soudu, nebyl shledán žádný z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 občanského soudního řádu.
Stěžovatelka nejprve podala ústavní stížnost jen proti napadenému usnesení městského soudu, vydanému v rámci dohlédací činnosti. Má totiž za to, že opětovným umožněním správkyni konkursní podstaty nakládat s majetkem ve spoluvlastnictví stěžovatelky a v rozporu s účelem § 27 odst. 5 zákona o konkursu a vyrovnání těžit ze získaných užitků, bylo porušeno její základní právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Později stěžovatelka rozšířila ústavní stížnost rovněž o návrh na zrušení rozhodnutí vydaných v řízení o vylučovací žalobě.
Právní věta:
I. Ústavní stížnost vlastníka nemovitostí zapsaných do soupisu konkursní podstaty proti usnesení konkursního soudu vydanému při dohlédací činnosti podle § 12 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění zákona č. 12/1998 Sb., je–li jeho obsahem zrušení dříve vydaného usnesení, kterým byla správci konkursní podstaty uložena povinnost zdržet se nakládání s těmito nemovitostmi, je podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, nepřípustná.
II. Osoba, jejíž vylučovací žaloba podaná ve lhůtě určené podle § 19 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, byla v minulosti jako nedůvodná zamítnuta, ji nemůže po uplynutí této lhůty podat znovu z důvodu, že k zániku zajištění pohledávky vůči úpadci, které opodstatňovalo zařazení jejího majetku do soupisu konkursní podstaty podle § 27 odst. 5 tohoto zákona, došlo až po právní moci rozhodnutí o dřívější vylučovací žalobě. Zamítnutí takovéto žaloby jako opožděně podané není neústavním odepřením soudní ochrany vlastnického práva, jež by zakládalo porušení základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Text 14 stránkového v části zamítavého a v části odmítavého nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 11.05. 2021 spisové značky III. ÚS 1542/20 je dostupný z níže uvedeného linku: