K právu na soudní ochranu v kontextu rozsudku pro uznání
Soudce zpravodaj: doc. JUDr. Vojtěch Šimíček Ph.D.
Okresní soud v Jablonci nad Nisou vydal rozsudek pro uznání, jímž stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalobkyni (společnost Lobkowiczké zámecké vinařství Roudnice nad Labem, s. r. o.) částku ve výši 133 886,96 Kč s úrokem z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Toto rozhodnutí odůvodnil tím, že platebním rozkazem ze dne 23. 10. 2018 uložil stěžovatelce jako žalované povinnost zaplatit žalovanou částku, nebo aby podala proti tomuto platebnímu rozkazu odpor a – pro tento případ – se k žalobě vyjádřila ve lhůtě 30 dnů. Stěžovatelka podala dne 8. 11. 2018 proti platebnímu rozkazu odpor a současně sdělila, že se k tvrzením obsaženým v žalobě vyjádří. Následně stěžovatelka dne 10. 12. 2018 okresnímu soudu sdělila, že nárok uplatněný v žalobě neuznává a svoje tvrzení doloží následným vyjádřením ohledně skutkového stavu a příslušnými podklady v rámci nařízeného jednání. Stěžovatelka má zájem dodat obchodní a účetní listiny, které se však aktuálně nacházejí u daňové poradkyně, která v době vyjádření stěžovatelky čerpala dovolenou, a proto stěžovatelka požádala o prodloužení lhůty k vyjádření o 30 dnů. Dne 25. 1. 2019 stěžovatelka zaslala okresnímu soudu vyjádření, ve kterém opětovně označila nárok žalobkyně za nedůvodný, a to i z toho důvodu, že smlouvu o dílo, na kterou žalobkyně odkazuje, nepovažuje za dostatečně sjednanou co do obsahu i formy. Okresní soud rozsudkem napadeným nyní projednávanou ústavní stížností zcela vyhověl. Protože se stěžovatelka k tvrzením žalobkyně nevyjádřila, rozhodl okresní soud rozsudkem pro uznání podle ustanovení § 153a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudek okresního soudu potvrdil. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, kterému Nejvyšší soud nevyhověl. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání. Ve vztahu k rozsudku okresního soudu Nejvyšší soud dovolací řízení zastavil (výrok I.), ve zbývajícím rozsahu dovolání stěžovatelky odmítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení(výrok III.).
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že pro použití institutu rozsudku pro uznání v její věci nebyly splněny podmínky tak, jak je vymezil Ústavní soud ve své judikatuře – srov. k tomu např. nález sp. zn. Pl. ÚS 13/15 ze dne 31. 5. 2016, k ústavnosti zákonné úpravy rozsudku pro uznání nebo již nález sp. zn. I. ÚS 1024/15. Z těchto (a mnoha dalších) nálezů podle stěžovatelky vyplývá, že jediným důvodem pro vydání rozsudku pro uznání je jen celková procesní obstrukce či pasivita žalovaného. Pokud naopak lze z chování žalovaného dovodit, že s žalobou nesouhlasí a hodlá se jí bránit, nelze vydat rozsudek pro uznání, neboť by tím byl dán rozpor se zásadami, na nichž stojí občanské soudní řízení Stěžovatelka se prostřednictvím své ústavní stížnosti domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů, neboť se domnívá, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu, jehož součástí je i právo, aby se stěžovatelka jako účastník řízení mohla účastnit jednání před soudem a aby se k věci mohla vyjádřit ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Z odůvodnění kasačního nálezu:
16. Jak je zmíněno již shora, Ústavní soud se v minulosti zabýval ústavností zákonné úpravy rozsudku pro uznání, přičemž v plenárním nálezu sp. zn. Pl. ÚS 13/15 ze dne 31. 5. 2016 [(N 93/81 SbNU 513; 211/2016 Sb] potvrdil ústavní konformitu ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř., tedy nástupu fikce uznání nároku uplatněného žalobou, vedoucí k vydání rozsudku pro uznání, v případě absence včasného vyjádření na kvalifikovanou výzvu soudu dle § 114b odst. 1 o. s. ř. Zdůraznil, že tímto způsobem, tedy fakticky prohrou žalovaného, je sankcionována procesní pasivita a nedochází tudíž k omezení autonomie vůle (svobodné vůle) žalovaného. Dotčená právní úprava navíc sleduje významný legitimní cíl, a to projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny) a posiluje rovněž zásadu rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny), v souladu s níž nemá žalovaný možnost pouhou svou pasivitou prodlužovat řízení.
17. Z citovaného plenárního nálezu je však zároveň patrné zdůraznění významných následků institutu rozsudku pro uznání, který podstatně redukuje možnost uplatnění procesních práv žalovaného a zejména jeho práva rozporovat žalovaný nárok či tvrzení žalobce. Proto jeho vydání musí být vázáno na řádné, nepochybné a prokazatelné naplnění zákonných podmínek dle § 153a o. s. ř. [srov. nález sp. zn. III. ÚS 454/04 ze dne 30. 3. 2006 (N 75/40 SbNU 755)]. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 2503/13 ze dne 1. 4. 2014 (N 49/73 SbNU 29) pak Ústavní soud doplnil, že dikce ustanovení § 114b odst. 5 ve spojení s § 153a odst. 3 o. s. ř. sice zdánlivě neposkytuje rozhodujícímu soudci prostor pro diskreci při jejich aplikaci, avšak obecná pravidla spravedlivého procesu musí být i v takovém případě aplikována tak, aby byla nejen zachována rovnost stran soudního sporu, ale i přístup k soudu.
18. V ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. jde o právní fikci, jejímž důsledkem je vydání rozsudku pro uznání, ačkoliv žalovaný nárok fakticky neuznal. Již tato okolnost vyžaduje obezřetný přístup k použití rozsudku pro uznání, což nadto odpovídá i tomu, že právní fikce je v právu nástroj výjimečný, striktně určený k dosažení právní jistoty. Proto i relevantní komentářová literatura zmiňuje, že „[z]ákon v § 114b odst. 5 sankcionuje především nečinnost žalovaného a jeho neochotu přispět k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, a nikoliv to, v jakém rozsahu a jak kvalitně se ve věci vyjádřil“ [srov. k tomu Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 794]. Obdobně i podle důvodové zprávy [srov. sněmovní tisk číslo 257/0, III. volební období Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky (1998 –2002), Důvodová zpráva, Zvláštní část, K části první –Změna občanského soudního řádu, K bodům 148 a 149 (§ 114 až 114b)], má dotčená právní úprava za cíl zabránit možnosti žalovaného prodlužovat soudní řízení svým záměrným jednáním: „[…]žalovaný, který nemá zájem na urychleném projednání věci, může opožděným podáním vyjádření k žalobě prodlužovat soudní řízení, popřípadě, nepodá-li vyjádření vůbec, znemožnit nebo alespoň ztížit řádnou přípravu jednání ze strany soudu. K odstranění těchto disproporcí v postavení žalobce a žalovaného se v novém § 114b navrhuje poskytnout předsedovi senátu oprávnění uložit[…]žalovanému usnesením, aby se ve věci písemně vyjádřil […]“.
19. V již citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 1024/15 (srov. odst. 28 odůvodnění) k těmto obecným východiskům Ústavní soud doplnil, že pokud žalovaný na kvalifikovanou výzvu soudu odpoví, že žalobcův nárok neuznává a projeví zájem aktivně se účastnit projednání věci, avšak obecné soudy shledají jeho vyjádření nedostatečně kvalifikovaným (neuvádějícím dostatečné skutečnosti, jejichž prokázání by mohlo vést k úspěchu žalovaného ve sporu), pak není na místě postupovat stejně, jako by se žalovaný na výzvu nevyjádřil vůbec, a aplikovat fikci uznání, nýbrž je nezbytné realizovat poučovací povinnost soudu podle § 118a o. s. ř. Naopak shledání nedostatečné „kvalifikovanosti“ vyjádření žalovaného a vydání rozsudku pro uznání lze podle Ústavního soudu akceptovat jen v případech nevyvolávajících pochybnosti o tom, že se žalovaný nehodlá řádně bránit nároku uplatněnému žalobou.
20. Takto přitom Ústavní soud formuloval odůvodnění svého vyhovujícího nálezu při hodnocení skutkových okolností případu, kdy tehdejší stěžovatelka na elektronický platební rozkaz spojený s usnesením obsahujícím tzv. kvalifikovanou výzvu dle § 114b odst. 1 o. s. ř. reagovala odporem, v němž mimo jiné poukázala na své nepříznivé finanční i celkově osobní poměry a zdůraznila, že s uplatněným nárokem nesouhlasí, protože podle ní se jedná o dluh třetí osoby, která by tak k jeho splnění měla být zavázána. Následně tehdejší stěžovatelka okresnímu soudu adresovala další podání, v němž uvedla, že věří, že jí bude zasláno předvolání k jednání soudu, aby mohla svůj postoj objasnit.
21. Ačkoliv si Nejvyšší soud byl tohoto nálezu Ústavního soudu vědom, kdy nezohlednění jeho východisek v obdobných případech by indikovalo porušení základních práv a svobod dovolatele a zakládalo by za podmínek vymezených ve stanovisku pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS–st. 45/16 přípustnost dovolání, přesto se s nosnými důvody tohoto nálezu dopadajícími na nyní posuzovanou věc vypořádal neúplně. Přitom Ústavní soud nenachází – vázán nosnými důvody nálezu sp. zn. I. ÚS 1024/15 – přesvědčivé argumenty pro odlišení nyní posuzované ústavní stížnosti a okolností případu řešeného pod naposledy citovanou spisovou značkou Ústavního soudu. Jediným viditelným a podstatným rozdílem – byť jej důsledně žádný ze soudů uvedených v záhlaví tohoto nálezu sám neformuluje – je totiž pouhá okolnost, že stěžovatelka v nálezu sp. zn. I. ÚS 1024/15 na výzvu soudu reagovala před uplynutím poskytnuté třicetidenní lhůty, kdežto nynější stěžovatelka na výzvu reagovala těsně před jejím uplynutím. Vzhledem ale k tomu, za jak výjimečný nástroj plénum Ústavního soudu rozsudek pro uznání považuje (a jedině v intencích výjimečnosti jeho praktického uplatnění jej shledává ústavně konformním), pak ovšem nelze onu odlišující distinkci spatřovat ani v této okolnosti.
22. Rovněž v nyní projednávané věci se totiž stěžovatelka vyjádřila v soudem stanovené lhůtě a z jejího vyjádření je v obdobném rozsahu jako tomu bylo ve věci rozhodované nálezem sp. zn. I. ÚS 1024/15 zřejmé, že se žalobě hodlala bránit. Ústavní soud v opakovaně zmiňovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 13/15 rovněž uvedl, že „v případě vážných důvodů, bránících žalovanému ve vyjádření, postačí k odvrácení (alespoň dočasnému) vydání rozsudku pro uznání tyto důvody soudu sdělit“(bod 35). Právě to přitom stěžovatelka v nyní projednávané věci učinila, když dne 10. 12. 2018 okresnímu soudu sdělila, že nárok uplatněný v žalobě neuznává a svoje tvrzení doloží obchodními a účetními listinami, které se však nacházely u daňové poradkyně, která v době vyjádření stěžovatelky čerpala dovolenou. Proto stěžovatelka požádala o prodloužení lhůty k vyjádření o 30dnů, na což však okresní soud nijak nezareagovala rozhodl rozsudkem pro uznání.
23. Okresní soud proto podle Ústavního soudu v nyní hodnocené věci pochybil, nenařídil–li jednání a zde stěžovatelku o případných nedostatcích jejího vyjádření a jejích tvrzení nepoučil; naopak nesprávně vydal rozsudek pro uznání, ač pro to nebyly splněny podmínky. Ani jeden ze soudů ostatně v nyní ústavní stížností napadených rozhodnutích šířeji nevysvětluje svůj závěr [který např. Nejvyšší soud formuluje vlastně jen velmi nepřímo letmým odkazem na odst. 8 odůvodnění nálezu sp. zn. IV. ÚS 842/16 ze dne 19. 7. 2016 (N 134/82 SbNU 179)], že ze strany stěžovatelky jde jen o obstrukční taktiku (náznak odůvodnění je v tomto směru obsažen až ve vyjádření okresního soudu k ústavní stížnosti–srov. rekapitulaci shora – což však z hlediska posouzení ústavnosti rozhodnutí samotného nemůže být zcela dostačující). Krajský ani Nejvyšší soud přitom uvedené pochybení okresního soudu nenapravily. To za situace, kdy i do budoucna musí obecné soudy za vyjádření zabraňující vydání rozsudku pro uznání považovat každou reakci žalovaného, v níž uvede alespoň nějaký věcný argument na svou obranu proti žalobou uplatněnému nároku a projeví o řízení zájem.
24. Vydání rozsudku pro uznání tak zůstane ve shodě s předchozí závaznou judikaturou zdejšího soudu vyhrazeno jen těm případům, kdy žalovaný na výzvu nereaguje buď vůbec, nebo v reakci neuvede žádný věcný argument na svoji obranu (nepostačí tedy jen prosté tvrzení, že žalovaný uplatněný nárok neuznává), případně soud na základě úvahy, kterou v rozsudku pro uznání přesvědčivě odůvodní, dospěje k závěru, že neúplné vyjádření žalovaného je v konkrétním případě vedeno jen snahou o oddálení rozhodnutí ve věci samé.
25. Ústavnímu soudu pro důvody uvedené shora tedy nezbylo, než výše uvedená rozhodnutí obecných soudů zrušit podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, neboť jsou rozporná s judikaturou Ústavního soudu. Došlo tak k porušení práva stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož součástí je i právo, aby se stěžovatelka jako účastník řízení mohla účastnit jednání před soudem a aby se k věci mohla vyjádřit ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny. Takto rozhodl bez přítomnosti účastníků a bez ústního jednání, neboť měl za to, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
26. Ústavní soud pro úplnost uvádí, že plénum svým nálezem sp. zn. Pl. ÚS 13/15 do textace právní úpravy rozsudku pro uznání nezasáhlo, podalo však její ústavně konformní výklad. V záhlaví citovaná rozhodnutí proto v konfrontaci se samotnou textací zákona obstojí, neobstojí však – a to je rozhodující – nahlížena výkladem, k němuž se plénum Ústavního soudu přiklonilo. Z principu imperativu ústavně konformního výkladu právních předpisů přitom plyne, že za situace, kdy jsou myslitelné víceré výklady gramatické dikce zákona, je nutno volit pouze výklad takový, který není protiústavní, tzn. nevede k protiústavním důsledkům. Právě k vymezení toho, který z možných výkladů je ústavně souladný, přitom slouží judikatura Ústavního soudu. V daném kontextu proto nemohou obstát odkazy okresního soudu na judikaturu Ústavního soudu (vydanou před citovaným plenárním nálezem Ústavního soudu), podle níž by nevydání rozsudku pro uznání, ačkoliv k tomu byly v dané věci splněny zákonem stanovené předpoklady, bylo porušením práva na spravedlivý proces.
Text 7 stránkového kasačního nálezu Ústavního soudu ČR spisové značky III. ÚS 3207/20 vyhlášeného dne 25.01. 2021 v 9:00 hodin je k dispozici z níže uvedeného linku: