ÚS: K právu na zákonného soudce ve správním soudnictví
Mezi dílčí složky práva na zákonného soudce patří i povinnost senátu vrcholného soudu předložit věc jinému, zákonem předvídanému rozhodovacímu tělesu v případě, že dospěje k odlišnému právnímu názoru, než který byl soudem dosud zastáván.
Důvodem pro nepředložení věci ke sjednocení se zásadně nesmí stát nesouhlas rozhodujícího senátu s jiným senátem v tom, jak má být rozhodnutí sjednocujícího tělesa vykládáno, tedy nesouhlas s právním názorem přijatým při znalosti tohoto rozhodnutí. Takovým důvodem nemůže být ani skutečnost, že oba senáty rozhodovaly v jiných typech řízení. Rozhodující je, pokud v obou řízeních byla s rozdílným výsledkem posuzována povaha stejného úkonu orgánu veřejné moci.
(podle nálezu Ústavního soudu ČR spisové značky IV.ÚS 690/21, ze dne 18. 5. 2021)
ÚS: Daňové osvobození nemovitých věcí ve vlastnictví státu
I. Právní úprava daňového osvobození je věcí daňové politiky, do níž Ústavní soud zasahuje výjimečně. Posuzování vhodnosti jednotlivých komponent daňové politiky je ponecháno na úvaze demokraticky zvoleného zákonodárce, nemá-li dopad daně „rdousící účinek“ a neporuší–li princip akcesorické a neakcesorické rovnosti. Obce se mohou dovolávat výhradně zásahu do akcesorické rovnosti podle čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Osvobození části pozemků, staveb a jednotek ve vlastnictví státu od daně z nemovitých věcí nemůže již s ohledem na nízký podíl výnosu této daně na celkových příjmech rozpočtů obcí zasáhnout do práva obcí na samosprávu podle čl. 8 Ústavy České republiky způsobem, který by fakticky znemožňoval jejich samosprávnou existenci.
III. Stát není ve věcech daní zpravidla v plně srovnatelném postavení s jinými subjekty. Osvobození části pozemků, staveb a jednotek ve vlastnictví státu od daně z nemovitých věcí není v rozporu s principem rovnosti a s právem na provozování hospodářské činnosti podle čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a to tím spíše, je-li daňové osvobození vyloučeno u nemovitých věcí ve vlastnictví státu, které jsou užívány k podnikání.
(podle nálezu Ústavního soudu ČR spisové značky Pl.ÚS 97/20, ze dne 18. 5. 2021)
ÚS: K možnosti opětovného podání vylučovací žaloby
I. Ústavní stížnost vlastníka nemovitostí zapsaných do soupisu konkursní podstaty proti usnesení konkursního soudu vydanému při dohlédací činnosti podle § 12 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění zákona č. 12/1998 Sb., je-li jeho obsahem zrušení dříve vydaného usnesení, kterým byla správci konkursní podstaty uložena povinnost zdržet se nakládání s těmito nemovitostmi, je podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, nepřípustná.
II. Osoba, jejíž vylučovací žaloba podaná ve lhůtě určené podle § 19 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, byla v minulosti jako nedůvodná zamítnuta, ji nemůže po uplynutí této lhůty podat znovu z důvodu, že k zániku zajištění pohledávky vůči úpadci, které opodstatňovalo zařazení jejího majetku do soupisu konkursní podstaty podle § 27 odst. 5 tohoto zákona, došlo až po právní moci rozhodnutí o dřívější vylučovací žalobě. Zamítnutí takovéto žaloby jako opožděně podané není neústavním odepřením soudní ochrany vlastnického práva, jež by zakládalo porušení základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
(podle nálezu Ústavního soudu ČR spisové značky III.ÚS 1542/20, ze dne 11. 5. 2021)